Psáno pro PRÁVO

Když Václav Havel tři dny před skončením svého prezidentského mandátu podpořil dopis osmi evropských předsedů vlád na podporu nelegální americké intervence v Iráku, okomentoval to francouzský prezident Jacques Chirac, že propásl dobrou příležitost mlčet. Tenkrát to celou řadu českých občanů rozhořčilo. Ovšem podíváme-li se, k jakým důsledkům americká intervence v Iráku vedla, stěží budeme pochybovat, že Jacques Chirac měl pravdu.

Při příležitosti mezinárodního fóra o antisemitismu v Praze pronesl prezident Zeman řeč, v níž varoval před superholocaustem a vyzval k válce s islámským státem. Bylo to státnické vystoupení?

Podívejme se na to ze dvou úhlů pohledu. Za prvé jsou-li taková vystoupení v souladu s jeho ústavní rolí, za druhé má-li jeho koncept šanci dosáhnout nápravy věcí.

Ministr zahraničí Luboš Zaorálek jeho řeč radikálně odmítl. Podle české ústavy je prezident z výkonu své funkce neodpovědný, což znamená, že za jeho akty odpovídá vláda. Z ústavní logiky plyne, že prezident by se neměl vyjadřovat k věcem, které polarizují společnost jinak, než tlumočením vládního stanoviska. Je evidentní, že prezident s vládou svoje vystoupení vůbec nekonzultoval. Dokonce veřejně prohlásil, že prezident, který nedává najevo svoje názory, vlastně není k ničemu.

Jenže prezident, který má být jako hlava svorníkem státu, a proto je také ústavně neodpovědný, má zastávat politiku vlády. Obávám se ovšem, že tuto roli nepochopil žádný ze tří moderních českých prezidentů. Všichni měli tendenci hrát si na druhé premiéry. Miloš Zeman, jako přímo volený prezident, nejvíc ze všech.

Teď se podívejme na obsah prezidentovy řeči. Dlouhou dobu byli experti přesvědčeni, že terorismus vyrůstá principiálně z náboženských kořenů a politické záležitosti na něj nemají vliv. Teprve výzkumy v poslední době ukázaly, že ten předpoklad byl mylný. Na základě zkoumání více dvou tisíc radikálů, z nichž se někteří pokusili o sebevražedné útoky, Robert Pape a James Feldman v knize Přeštípnout rozbušku ukázali, že zdrojem jejich radikalizace jsou politické otázky: izraelsko-palestinský konflikt a zejména druhá americká intervence v Iráku.

Samotná Al Kaida vznikla jako reakce na rozmístění amerických sil v Saudské Arábii po osvobození Kuvajtu z mudžáhídů, tedy bojovníků svaté války, proti sovětské okupaci Afghánistánu. Potom, co se jim podařilo dle jejich názorů nad Sověty zvítězit, rozhodli se obrátit svůj meč proti Západu zejména proti Spojeným státům, které znesvětily posvátnou půdu islámu. To bylo počátečním zdrojem radikalizace islamistických fundamentalistů, kteří posléze zaútočili na Světové obchodní centrum.

Po americké intervenci do Iráku se radikalizace zmnohonásobila. V zemi, kde islamističtí bojovníci nebyli, začal bojovat bezpočet nových sekt, takže se válka proti teroru proměnila ve velkovýrobu teroristů. Vedlo to i k radikalizaci islamistů v Evropě.

Toto poznání se postupně prosazuje v samotných Spojených státech. Ačkoliv v americké politice existují vlivní lidé, kteří před lety prosazovali nejen vojenskou intervenci do Iráku, ale i do Sýrie a Iránu, začíná být jasné, že to je politika, která vede do slepé uličky a místo potlačení teroristů je naopak vytváří.

Jak tento vývoj reflektuje prezident Zeman ve své řeči? Nijak. Vyzývá k tažení na Islámský stát. Proboha, proč? Kvůli velkohubým prohlášením jednoho teroristy? Když se Hitler chopil moci v Německu, ovládl jednu z nejvyspělejších zemí světa a zahájil zbrojní program, který mu během pár let dal k dispozici nejsilnější armádu na světě.

V současnosti USA vydávají na zbrojení víc, než zbytek světa dohromady. Jaká moc jim dokáže čelit? Vždyť problémem posledního desetiletí byla spíš obrovská americká vojenská převaha, kterou někteří američtí politici nedokázali moudře užívat.

S islamistickým terorismem existuje přesně obrácený problém. Teroristická scéna se naprosto rozdrobila a dnes největší nebezpečí nepředstavují seskupení jako Al Káida nebo Islámský stát, ale osamoceně operující skupinky nebo jednotlivci. Akce, jakou navrhuje prezident Zeman, by vedla jenom k další radikalizaci islamistů. Copak by po případné - vysoce nepravděpodobné - porážce Islámského státu přestaly ostatní teroristické organizace existovat?

Nikdo nemá recept na řešení letitých problémů Středního východu muslimských komunit v Evropě. Už by ale mohlo být jasnější, jaké cesty jsou zaručeně slepé. Kromě posílení bezpečnostních složek je však třeba začít skutečně otevřeně diskutovat, můžeme-li přispět k řešení izraelsko-palestinského konfliktu, může-li se zmírnit masivní nezaměstnanost mladé generace – nejen přistěhovalců, aby se východiskem z frustrace nestávala vějička radikálního islámu.

Není to okázalé, je to pracné, ale je to také jedna z mála šancí na východisko ze současné situace.

**************Dodatek PRO příznivce prezidenta na aktualne.cz****************
Demokratické uspořádání má zajistit "jednoduchou" věc: aby ve státě nerozhodoval jedinec, ale aby rozhodnutí vznikala v diskusi a konfrontaci. Ukazálo se v dějinách, že svévole mocných je jedním ze zásadních zdrojů konfliktů a katastrof.
Český národ má málo mravně integrálních osobností, jejichž činy lze bez rozpaků označit za hrdinství.
Jedním z nich je Ferdinand Peroutka.
Když ho nacisti poslali do koncentráku, jeho Přítomnost vycházela dál jenže už ji nikdo nečetl.
A tak dostali dobrý nápad. Přivezli Peroutku zpátky do Prahy a nabídli mu šéfredaktorství Přítomnosti.
Peroutka to odmítl a radši se do koncentráku vrátil.
Neznám evropské dějiny natolik, abych mohl mohl tvrdit, že to je jedinečný případ v Evropě.
Ale v každém případě to je výjimečný mravní výkon.
Člověka, jímž by se jiné země chlubily, prezident republiky znectí.
Proč?
Protože je naprosto svévolný. nerespektuje vládu, svoje projevy s ní nekonzultuje, nenechá je kriticky přezkoumat.
Cituje po paměti, jsa přesvědčen ve své bohorovnosti, že se nemýlí. Jenže Václav Černý, z něhož prezident vycházel, se mýlil.
Výsledkem prezidentovy svévole je znectění jednoho z lidí - a nemáme jich tolik, na které bychom mohli a měli být hrdí.
Vaše hledání omluv pro prezidenta ale ukazuje bídu čecháčkovství ještě víc, než jeho arogance a svévole. Prezident vám přece dává najevo, že mu na vás nezáleží, že ať provede cokoliv, vy mu za to zatleskáte. Máte z toho opravdu radost?
******************************
********************************DODATEK II********************
VÁŽENÍ DISKUTUJÍCÍ,
dovolte kontextovou poznámku. Peroutka byl novinář, který měl spolu s dalšími kolegy z LN v první republice výsadní postavení.
Patřili k tzv. Hradu, tzn. obhajovali politiku prezidentů zakladatelů občas na hraně novinářské profese. Cítili totiž za republiku odpovědnost, která spíš přísluší politikům. Novináře může občas přivést do stěží řešitelných dilemat.
Příklad?
LN dostávaly od pařížského zpravodaje informace, že Francie Praze na pomoc nepřijede.
Co s tím měly dělat. Romain Rolland se na sokolském sletu v roce 1938 rozplýval na demonstrací síly českého národa.Měli to zpochybnit? Pravděpodobně měli za to, že nesmí defétismem podpkopat odhodlání bránit se "až do těch hrdel a statků".
Ve skutečnosti přispšli k tomu, že mnichovská dohoda byla šok, nakonec i pro ně.
Peroutka byl novinář, na jehož úsudku záleželo.
Co měl psát po Mnichovu? Nezapomeňme.že v prosinci kdy psal článek, z něhož cituje Targus

"Také Německo nechť vezme na vědomost, že se pokládáme za odzbrojené proti němu. Nebude žádného českého spiknutí. Český národ bude v sousedství zesílivšího Německa bojovat o sebe tak, jako o sebe bojoval po celé devatenácté století v Rakousku: prací a knihou. Kdyby někdo v Německu nyní, když jsme pozbyli svých spojenců i svých přirozených ochranných hranic, a když ze všech stran by mohlo německé vojsko volně proudit do Čech, ještě předstíral, že se Německo cítí námi ohroženo, nepočínal by si upřímně. Nejsme na to dost silní, abychom mohli ohrozit; a nejsme dost pošetilí, abychom tak chtěli učinit a nést důsledky toho. Zachováme slib loajality k Německu právě tak, jako jsme chtěli zachovat své spojenecké smlouvy. Po stránce věrnosti danému slovu nejsou s námi špatné zkušenosti.
Ať nás cokoliv od Němců dělí, jedna věc nás s nimi spojuje: byli jsme, oni a my, v září jediní dva národové, kteří byli ochotni pro svou věc bojovat. U národa s morálkou tak bojovnou, jako mají Němci, to není bez významu. Zasloužíme snad v jejich očích všeho, ale ne opovržení. Myslím, že to bylo také vidět na styku mezi postupující německou armádou a naší ustupující.
V loajálním styku s německou říší chceme pracovati pro další život svého národa na prostoru, který nám zůstal. Němci, kteří zejména nyní pěstují národní filosofii, jistě uznají, že hodláme při tom zachovat svou svébytnost a že i v nové situaci učiníme vše, abychom se neproměnili v národ bezcharakterních jedinců. Proto je možno i radno nové vztahy k Německu hned od počátku založit na upřímnosti."

a dovozuje z něho -mylně - vybídnutí ke kolaboraci platily závazky Francie a Velké Británie garantovat okleštěné hranice Československa.
Peroutka jistě věděl, že žije ve vypůjčeném čase a že válka byla jenom odložená, ale mohl to napsat?
Pocit odpovědnosti ho vedl k tomu, aby hledal pozici, kterou myslící občan mohl v děsivé době, která nastávala, přimout se ctí.
Dělat z něho kolaboranta je skutečně nehoráznost.

Jakmile Hitler mnichovskou dohodu porušil a napochodoval do Čech a stvořil Protektorát, Peroutkova esej padá.
Svým osobním příkladem ukázal, jak se k okupantům chovat.
Proboha, neomlouvejte dál prezidenta. Servilita k nápravě poměrů nikdy nepřispěla.
A postoj k Peroutkovi nené marginálie. Je to ukázka postoje ke svobodě a k hodnotám, na nichž spočívá vlastenectví.
**************************