Psáno pro Právo


Po apokalypse druhé světové války se v západní Evropě dostala k moci generace politiků, jejímž prvořadým cílem byla snaha zabránit tomu, aby na evropské půdě mohla vzniknout další válka. Rozhodla se proto pro kroky, které vybočovaly z tradiční real-politiky. Začala organizovat Evropu na principech důvěry a spolupráce. Svorníkem celé konstrukce se stal koncept důstojnosti každé lidské bytosti. Jak praví německá ústava: Důstojnost člověka je nedotknutelná. Dbát jí a chránit ji je úkolem veškeré státní moci.

Už slyším, jak si čtenář povzdechne, zase kecy. Nebyl bych tak příkrý v odsudku. Během čtyřiceti let od konce druhé světové války západoevropské země mnohokrát prakticky ukázaly, že to myslí vážně. Nemluvím jen o pomoci, kterou nabízely různým vlnám emigrace z komunistických režimů, ale zejména o celém projektu rozšíření EU po pádu berlínské zdi. Kdyby EU vedli politici typu Václava Klause, koupili by od komunistů ty ostnaté dráty a postavili k nim pohraniční stráž z druhé strany. Na celní unii jako mezi USA a Mexikem by to stačilo. Taková politika by však byla stěží v souladu s principy, na nichž se sjednocovala Evropa.
Marasmus, kterým jsme si prošli během posledního čtvrtstoletí, není vinou Evropské unie. Neschopnost vytvořit právní prostředí, které dokáže omezit korupci na snesitelnou míru, jde na účet domácí politiky.

Evropský experiment nutně vyžadoval, aby se EU vzdala aspirací na velmocenské postavení opřené o vojenskou sílu. Vždyť implicitním cílem unie bylo vevázat Německo do unijních struktur tak, aby neexistovalo nebezpečí, že se opět pokusí o nějaké dobrodružství.
Ovšem druhou stranou stejné mince bylo, že v okamžiku, kdy se začaly projevovat konflikty dané rozpadem mocenských struktur udržovaných studenou válkou, EU neměla mocenské prostředky, jak je řešit. Začala se proto spoléhat na NATO, které se ovšem řídí zájmy USA, jež nemusí být se zájmy EU ve shodě.

Robert Kagan, jeden z významných představitelů neokonzervativců, si kvůli její slabosti EU dobíral. Podle něj USA – na rozdíl od EU - chápou, že svět nelze svázat do kozelce systémem mezinárodního práva, ale řád je třeba udržovat silou. Intervence na Balkánu ještě vypadala, že Kaganovi dává za pravdu, i když Kosovo už znamenalo podstatné narušení principů mezinárodního práva. Bohužel, neokonzervativní strategie proměnit střední východ pomocí americké vojenské síly v kvetoucí ráj demokratických režimů přátelských vůči Izraeli, se ukázala jako katastrofa. Pod vlivem šoku z 11. září 2001, a ve snaze otevřít si všechny možnosti v boji proti „teroru“ americká vláda hodila do koše multilaterální instituce, které měly mezinárodní právo zajišťovat. Nastoupila strategie jediné supervelmoci, která pořádá svět ke svému obrazu. Jak pravil G.W. Bush v únoru 2002 na konferenci American Enterprise Institutu: dodnes tvořili dějiny jiní. Odedneška je budeme tvořit my. Válka v Iráku začala o rok později.

Důsledky na sebe nedaly dlouho čekat. Jestliže v mezinárodních vztazích rozhoduje pouze síla, musí to přece platit pro všechny velmoci, nejenom USA. Trvalo pár let, než Putin ze snahy vstoupit do NATO přešel na bezpečnostní konferenci v Mnichově v roce 2007 k obvinění USA, že rozbily mezinárodní bezpečností rámec. Rusko začalo vnímat snahy některých postsovětských zemí vstoupit do NATO jako ohrožení a reagovalo na ně z pozice síly. Opět se rozeběhlo zbrojení. Na snahu USA zadržovat mocenské aspirace Číny reagovala Čína podobně. Ojedinělý evropský experiment se začal ocitat v prostředí, do něhož se nehodí. Mocenská realpolitika vyžaduje rozhodování v reálném čase.

Americká zahraniční politika v posledním čtvrtstoletí nepatří na přehlídku úspěchů, i když na začátku devadesátých let měla všechny předpoklady excelovat. Prestiž Spojených států byla obrovská. Není proto divu, že někteří disidentští intelektuálové z východní Evropy nebrali na vědomí prohřešky proti mezinárodnímu právu, jako bylo svržení legitimního režimu v Iránu v zájmu britských petrolejářů, Vietnam, dosti tragické chování ve střední a Latinské Americe ani neokonzervativní otočku v devadesátých letech a podporovali USA i v irácké hře na imperialisty, kdy Německo s Francií byly ostře proti.

Řada komentátorů proto dává vinu za současnou migrační krizi především intervenci USA v Iráku, Jiní zase svádí vinu na pašerácké sítě. Obvykle přitom kritizují neschopnost EU na krizi reagovat. Obávám se, že s jednoduchými vysvětleními nevystačíme. Jsou události, které vytvářejí předpoklady nestability, ale kalamitní rozměr dostanou kombinací s okolnostmi, které v jiném kontextu žádný potenciál destabilizace nemají. Např. těžko kdo mohl dohlédnout, co způsobí zoufalý čin tuniského mladíka, který se upálil, a jakou roli v šíření vzpoury „arabského jara“ sehrají nové komunikační technologie.

Konec konců fakt, že se stěhování národů koná de facto v přímém přenosu na mobilních sítích, má pro efekt sněhové koule pravděpodobně větší efekt než samotné pašerácké sítě. Podle Wall Street Journal měl tweet, že Německo přijme každého Syřana, efekt jiskry na lidi uvažující o odchodu do Evropy.

Z logiky věci je jasné, že nejméně flexibilní v této situaci musí být EU. Není to stát, nemá armádu, nemá výzvědnou službu. Je v tom zcela odkázaná na členské státy. Vinit EU z toho, že je hlavním viníkem podcenění současné situace, hraničí s pokrytectvím.

Z toho také plyne, že EU má jen malou naději, že se stane klíčovým řešitelem nastalé situace. Opakují-li politici unisono, že je třeba řešit příčiny krize, mají pravdu. Nepříjemná otázka zní: jak? Na Středním východě se hraje hra, v níž Irán, Saudská Arábie, Turecko, Izrael, USA a Rusko mají své sázky ve hře. Předpoklad, že se v dohledné době najde diplomatické řešení této partie pod vedením EU, je čirou iluzí. Silové řešení také nepřichází v úvahu.

Co zbývá? Minimalizace dopadů. Běženci (kombinace uprchlíků s nárokem na azyl a ekonomických migrantů) dorazili do unie. Vzhledem k tomu, že unie je založena na principu solidarity, nemůže se o uprchlíky starat pouze pár zemí. Odmítat jejich přerozdělení zeměmi Visegradu je silně krátkozraké. Asylanti nemají právo volit si zemi, ve které chtějí být. Odmítnutí přijmout alokaci by mělo být důvodem pro ztrátu práva na azyl.

Současná krize je tak vážná, že může vést k dezintegraci EU. Pokud se to stane a solidarita se pohřbí, v Evropě se obnoví mocenské hry. Všichni, kteří si mnou ruce, jak to EU ukazujeme, by měli přemýšlet, s jakými kartami ty hry budeme hrát. Vydírat a hrát si na černého pasažéra nejde do nekonečna.

********
Pochopitelně je třeba v celé Evropě upravovat systémy sociálních dávek, řešit problém s návratem žadatelů nemajících nárok na azyl, řešit pašerácké sítě, posilovat ostrahu vnějších hranic atd., tedy opatření, které evropská komise navrhuje a země včetně Německa začínají realizovat. O tom jsem nepsal, protože se tím zabývá spousta jiných autorů, např europoslanec Telička v Právu 17.9. ve společném článku s předsedou liberální frakce v Europarlamentu. Pro mne je důležité, jestli V4 rozumí v tomu, co je to solidarita a jak je klíčová pro budoucnost Evropy.