Co si počít s válkou v Afghánistánu?

Nekonečná válka

V roce 2015 dánský režisér Tobias Lindholm natočil film, který se v dánštině jmenuje Krigen, což znamená válka. V češtině se kupodivu jmenuje Boj, asi je válka moc drsné slovo. My neválčíme, jezdíme na mise.
Je to film o nasazení dánské jednotky ve válce v Afghánistánu. Na rutinní patrole jeden dánský voják šlápne na improvizované výbušné zařízení, jak se v angličtině říká podomácku vyrobeným nášlapným minám, a zemře. Vojáci jsou jeho smrtí otřeseni. Nejvíc jediný Afghánec v jednotce, kterého dánský voják v patrole zastoupil a který si uvědomil, že mohl zemřít sám.
Velitel, aby vojáky povzbudil, si je svolal na to, čemu jsme na vojně říkávali politické školení mužstva. Ptal se jich: „Víte, proč tady jsme?“ – „Aby zdejší lidé mohli žít takový život, jaký chtějí.“

A pak se začne odvíjet děj filmu, v němž se situace na afghánské základně prolíná se životem rodiny velitele v Dánsku a v němž velitelovo přesvědčení, že jsou v Afghánistánu proto, aby zdejším lidem pomohli žít takový život, jaký chtějí, prochází novými a novými zkouškami, až k překvapivému postavení před dánský soud.
Kdo chce získat plastičtější představu o tom, co se děje v zahraničních misích, měl by se na film podívat. Na internetu se dá stáhnout. Pochybuji, že by se u nás našel režisér, který by dokázal příběh natočit s takovým nadhledem jako Lindholm. Příliš je slyšet volání pod prapory.

Václav Klaus mladší, který debatu o smysluplnosti české mise v Afghánistánu zahájil svým článkem na Novinkách. cz, je politik. Od tatínka se naučil, že politika je to, co štěpí společnost na přátele a nepřátele, a že sázka na sobectví málokdy prohrává.

Nebyl to úplně šťastný start debaty, protože správná odpověď se vymyká binární logice zůstat, nebo odejít. Téma je bohužel těžce zavirováno frázemi. Prezident Zeman diplomatům řekl, že v Afghánistánu bráníme Českou republiku před riziky takových teroristických útoků, jako byl ten z roku 2001.

Připomeňme pár faktů. Útok na Světové obchodní centrum v roce 2001 nespáchal Tálibán, ale skupina mudžáhidů vycvičených a vyzbrojených Spojenými státy prostřednictvím pákistánské tajné služby k válce proti sovětské intervenci do Afghánistánu. Když porazili malého ďábla (= SSSR), rozhodli se, že porazí velkého (= USA).
Důležitým motivem byla politika současného zadržování Íránu i Iráku, jejímž cílem bylo zvýšit bezpečnost Izraele a která znamenala, že po válce za osvobození Kuvajtu v roce 1991 zůstala část amerických vojsk na území Saúdské Arábie, což mudžahidové považovali za její znesvěcení. Odtud vede přímá cesta k útoku z 11. září 2001.

Jedna z odnoží této mezinárodní skupiny (irácká Al Kaida), v níž prakticky nebyli žádní Afghánci, ale tvořili ji Saúdové, Egypťané, Palestinci, Jemenci, Iráčané atd., vesměs sunnitští radikálové, se spojila s důstojníky a zpravodajci Američany rozpuštěné Saddámovy armády a posléze se stala konstitutivní složkou Islámského státu. Ten začal – s odkazem na tradici – používat teror jako nástroj na stabilizaci své státnosti.

Tálibán má úplně jinou historii: po odchodu sovětských vojsk se komunistický režim k všeobecnému překvapení nezhroutil. Jenže v zemi, kterou nedokázal ovládat, vypukla občanská válka. Tálibové (studenti islámských škol) pod vedením Mullaha Omara začali v rozvrácené zemi zavádět řád prostřednictvím přísné aplikace práva šaría, což se jim do značné míry podařilo.

Když došlo k útoku na newyorská Dvojčata, vědělo se, že skupina označovaná jako al-Kajdá (základna), která v roce 1998 vyhlásila Spojeným státům válku, působí na pomezí mezi Afghánistánem a Pákistánem. Spojené státy po Tálibánu požadovaly, aby útočníky vydal. Tálibán to odmítl s tím, že jejich vina nebyla prokázána. Po týdnu bombardování souhlasil s tím, že je předá do třetí země, ale Spojené státy se už rozhodly provést intervenci. Americké armádě nedalo moc práce Tálibán porazit.

Poté, co Američané dosadili jako místodržícího Hamída Karzaíe, prohlásil, že bude s Tálibánem jednat o politickém řešení situace. Ministr obrany Donald Rumsfeld mu řekl, že pokud to udělá, nedostane ani dolar americké pomoci.

Výsledkem je stav, že po 17 letech války i ti Afghánci, kteří byli vděční za americkou přítomnost a nechtěli žít pod právem šaría, si uvědomují, že její další pokračování bez hledání politického řešení nemá žádný smysl. Najít ho nebude rozhodně snadné, protože v Afghánistánu nejde pouze o nepřehlednou vnitřní situaci státu bez centrální autority, ale srážejí se zde zájmy Indie, Číny, Ruska, Pákistánu, Iránu, Spojených států a bůhví koho ještě.

Tvrdí-li prezident republiky, že v Afghánistánu bojujeme za Prahu, je to zbožná lež. Ten Tálib, který zabil tři české vojáky, nechtěl vraždit nevěřící na Staroměstském náměstí, ale vyhnat ze země okupanty. Zřejmě nepochopil, že jsme do Afghánistánu přijeli jako přátelé. Ono se to v obrněných vozech a neprůstřelných vestách špatně poznává.
Jak ukázal Jan Eichler ve svém článku v Právu, sbalit se a odejít není žádné řešení. Na druhé straně není řešením ani strategie, kterou podle příruček NATO v Právu doporučuje poslanec za piráty Jan Lipavský. Silou se zájem Tálibánu o jednání vynutit nedá.

Spojené státy se ocitly ve zvláštní situaci. Tím, že změnily produkční řetězce na využívání levné čínské pracovní síly, zůstala ve Spojených státech v nadsázce řečeno jen speciální rozuměj vojenská výroba. Tam jsou dobře placená tradiční průmyslová místa. Každý kongresman se o ně bojí, protože jejich ztráta může ohrozit jeho volitelnost.

Takže ač defi cit Spojených států roste do astronomické výše, Pentagon se koupe v penězích. Není těžké uhádnout, proč prezident Trump chce, aby ostatní země zvyšovaly výdaje na obranu. Čeká, že budou v rámci sjednocování výzbroje zemí NATO kupovat americké zbraně a postarají se o zakázky pro zbrojovky. Do této strategie patří i líčení Ruska jako hrozby, která má výdaje na zbrojení odůvodnit. Zdá se, že USA upadly do třetí etapy „rudé hrozby“ podobně jako po první a druhé světové válce.

Afghánská válka je americké veřejnosti lhostejná, tak politici nemají důvod ji ukončit, naopak. Američané – podobně jako náš prezident – neumí rozlišit mezi al-Kajdá, Islámským státem a Tálibánem, a tak jsou ochotni snášet boj proti teroru i zvyšování vojenských výdajů. Inu strach je nejlepší přítel politika, to věděl už Machiavelli.

Otázka, o které bychom měli diskutovat, podle mě zní, jestli je v našem zájmu podporovat nekonečnou válku v Afghánistánu, nebo požadovat politické řešení konfl iktu. Dále není-li správné odmítnout zbytečné zvyšování vojenských výdajů a prosazovat, aby se výdaje na zahraniční pomoc započítávaly jako výdaje na obranu. Pokračování v dosavadním kurzu nedává naději na žádné smysluplné řešení.