Učení ústavy za pochodu
Jeden kamarád mi doporučil článek Pavla Hasenkopfa na aktualne.cz polemika s profesorem Kyselou. Kdyby mi ho doporučil jako lekci obratné demagogie, tak bych to bral, protože v tomto ohledu se článek skutečně blíží dokonalosti.
Jeden kamarád mi doporučil článek Pavla Hasenkopfa na akualne.cz polemika s profesorem Kyselou. Kdyby mi ho doporučil jako lekci obratné demagogie, tak bych to bral, protože v tomto ohledu se článek skutečně blíží dokonalosti.
Jak známo, česká ústava byla napsaná v rychlosti v polovině roku 1992 poté, co začalo být jasné, že se Československo rozdělí. Psali ji lidé, kteří nebyli ústavními právníky. Těch bylo málo a vesměs pracovali na ústavě, kterou navrhovala ČSSD. Její návrh nakonec Česká národní rada odmítla projednávat. Ale to je jiný příběh.
Vytvořit ústavu běžně trvá několik let. Vzhledem k šibeničním termínům bylo pochopitelné, že se autoři museli “inspirovat” v historii a tak se základem ústavy de facto stala Ústava první republiky napasovaná na pohnuté vztahy mezi Václavem Havlem a Václavem Klausem.
Byl jsem členem ústavní komise České národní rady, která připravovala ústavu České republiky ovšem pro republiku, která byla součástí federace. Aby byla vláda České republiky vůči federálnímu prezidentovi autonomní, navrhoval jsem do ústavy zakotvit semi-kancelářský princip aby si vládu v republice sestavoval premiér.
OH se po volbách 1992 do České národní rady už nedostalo, čímž moje krátká ústavodárná kariéra skončila. Nicméně semikancléřský princip se hodil, aby vyřešil rivalitu mezi Havlem a Klausem. Pro Klause bylo nepřijatelné, aby při vládu sestavoval Václav Havel. Pro Havla zase bylo nepřijatelné, aby se jako prezident, který je sice ústavně neodpovědný, stal pouhým “kladečem věnců”. Autoři ústavy to vyřešili tak, že premiérovi dali odpovědnost za sestavení vlády, prezidenta posílili až mimořádnými kompetencemi, které prezidenti v parlamentních systémech nemají, například jmenování bankovní rady a jejího guvernéra. Zároveň prezidentovi bez ústavní odpovědnosti dali právo vetovat zákony atd.
Prostě ústava byla momentální Kuhhandel, jehož slabiny se v dalších letech postupně projevovaly. Přímá volba prezidenta tomu nasadila korunu. Senátní Komise pro tvorbu ústavy si nechala vypracovat stanovisko, které nese znaky rukopisu profesora Kysely, na jehož plné znění odkazuji, protože to je pro orientaci v současných zmatcích dobré vodítko.
Teď jenom krátce k demagogií Pavla Hasenkopfa. On vedle sebe poskládal články ústavy, které v ní byly v době, kdy byl prezident volen nepřímo parlamentem, a přimíchal k nim zvýšenou legitimitu prezidenta danou přímou volbou a pak ústavu interpretuje tak, jako kdyby v ní přímá volba byla od počátku. Nepochybně to na Hradě ocení. Proč si to cení můj přítel, mi zůstává záhadou.
Svědčí o bídě fungování našeho parlamentního systému, že ačkoliv Senát upozornil na rizika spojená s přímou volbu prezidenta, v Poslanecké sněmovně k tomu neproběhla prakticky žádná diskuze. A to ani o té změně, která učinila prezidenta neodvolatelným, tedy souhlasem ústavní většiny poslanců s impeachementem prezidenta navrženým Senátem.
Bože, jak mohou mít politické strany, které přímou volbu prosadily “protože si to voliči přáli” troufalost někomu vyčítat populismus? V době, kdy se zákon schvaloval, měla sociální demokracie v Senátu ústavní většinu a mohla přijetí zákona zablokovat. ODS, která přímou volbu nechtěla, ji tlačila do přijetí absurdní ústavní změny, čekaje, že ČSSD cukne a zůstane jí Černý Petr nepřijetí přímé volby prezidenta.
ČSSD se nechala do kouta natlačit, a teď je v pasti, kterou si sama nastražila. ODS si sice s Václavem Klausem taky užila své, ale ten nebyl neodvolatelný. Že arogance moci s neodvolatelností roste je přece politická abeceda. Skutečně by mě zajímalo, jestli se politické strany z fiaska zavedení přímé volby prezidenta poučí a Poslanecká sněmovna se Senátem konečně začne spolupracovat. Kdyby o tom senátním dokumentu Poslanecká sněmovna seriózně debatovala, nemuseli jsme prožívat dnešní panoptikum
https://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/htmlhled?action=doc&value=63344
Jeden kamarád mi doporučil článek Pavla Hasenkopfa na akualne.cz polemika s profesorem Kyselou. Kdyby mi ho doporučil jako lekci obratné demagogie, tak bych to bral, protože v tomto ohledu se článek skutečně blíží dokonalosti.
Jak známo, česká ústava byla napsaná v rychlosti v polovině roku 1992 poté, co začalo být jasné, že se Československo rozdělí. Psali ji lidé, kteří nebyli ústavními právníky. Těch bylo málo a vesměs pracovali na ústavě, kterou navrhovala ČSSD. Její návrh nakonec Česká národní rada odmítla projednávat. Ale to je jiný příběh.
Vytvořit ústavu běžně trvá několik let. Vzhledem k šibeničním termínům bylo pochopitelné, že se autoři museli “inspirovat” v historii a tak se základem ústavy de facto stala Ústava první republiky napasovaná na pohnuté vztahy mezi Václavem Havlem a Václavem Klausem.
Byl jsem členem ústavní komise České národní rady, která připravovala ústavu České republiky ovšem pro republiku, která byla součástí federace. Aby byla vláda České republiky vůči federálnímu prezidentovi autonomní, navrhoval jsem do ústavy zakotvit semi-kancelářský princip aby si vládu v republice sestavoval premiér.
OH se po volbách 1992 do České národní rady už nedostalo, čímž moje krátká ústavodárná kariéra skončila. Nicméně semikancléřský princip se hodil, aby vyřešil rivalitu mezi Havlem a Klausem. Pro Klause bylo nepřijatelné, aby při vládu sestavoval Václav Havel. Pro Havla zase bylo nepřijatelné, aby se jako prezident, který je sice ústavně neodpovědný, stal pouhým “kladečem věnců”. Autoři ústavy to vyřešili tak, že premiérovi dali odpovědnost za sestavení vlády, prezidenta posílili až mimořádnými kompetencemi, které prezidenti v parlamentních systémech nemají, například jmenování bankovní rady a jejího guvernéra. Zároveň prezidentovi bez ústavní odpovědnosti dali právo vetovat zákony atd.
Prostě ústava byla momentální Kuhhandel, jehož slabiny se v dalších letech postupně projevovaly. Přímá volba prezidenta tomu nasadila korunu. Senátní Komise pro tvorbu ústavy si nechala vypracovat stanovisko, které nese znaky rukopisu profesora Kysely, na jehož plné znění odkazuji, protože to je pro orientaci v současných zmatcích dobré vodítko.
Teď jenom krátce k demagogií Pavla Hasenkopfa. On vedle sebe poskládal články ústavy, které v ní byly v době, kdy byl prezident volen nepřímo parlamentem, a přimíchal k nim zvýšenou legitimitu prezidenta danou přímou volbou a pak ústavu interpretuje tak, jako kdyby v ní přímá volba byla od počátku. Nepochybně to na Hradě ocení. Proč si to cení můj přítel, mi zůstává záhadou.
Svědčí o bídě fungování našeho parlamentního systému, že ačkoliv Senát upozornil na rizika spojená s přímou volbu prezidenta, v Poslanecké sněmovně k tomu neproběhla prakticky žádná diskuze. A to ani o té změně, která učinila prezidenta neodvolatelným, tedy souhlasem ústavní většiny poslanců s impeachementem prezidenta navrženým Senátem.
Bože, jak mohou mít politické strany, které přímou volbu prosadily “protože si to voliči přáli” troufalost někomu vyčítat populismus? V době, kdy se zákon schvaloval, měla sociální demokracie v Senátu ústavní většinu a mohla přijetí zákona zablokovat. ODS, která přímou volbu nechtěla, ji tlačila do přijetí absurdní ústavní změny, čekaje, že ČSSD cukne a zůstane jí Černý Petr nepřijetí přímé volby prezidenta.
ČSSD se nechala do kouta natlačit, a teď je v pasti, kterou si sama nastražila. ODS si sice s Václavem Klausem taky užila své, ale ten nebyl neodvolatelný. Že arogance moci s neodvolatelností roste je přece politická abeceda. Skutečně by mě zajímalo, jestli se politické strany z fiaska zavedení přímé volby prezidenta poučí a Poslanecká sněmovna se Senátem konečně začne spolupracovat. Kdyby o tom senátním dokumentu Poslanecká sněmovna seriózně debatovala, nemuseli jsme prožívat dnešní panoptikum
https://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/htmlhled?action=doc&value=63344