Rozhovor s Jaroslavem Bicanem o prvních polistopadových volbách, případném zákazu komunistické strany, vyrovnávání se s minulým režimem a střílením na hranicích.
Vyšel v Listech 3/2020

S Václavem Žákem hovoří Jaroslav Bican
Převezměme za minulost
svůj díl odpovědnosti
Jaroslav Bican a Václav Žák se v dalším ze společných rozhovorů vracejí k prvním polistopadovým volbám. Probírají případný zákaz komunistické strany, věnují se tématu vyrovnávání se s minulým režimem a stíhání jeho představitelů v souvislosti se střelbou na hranicích.


Letos uplyne 30 let od prvních polistopadových voleb v červnu 1990. Co je předcházelo a v jaké atmosféře se konaly?
Atmosféra byla dost napjatá kvůli aféře Bartončík, do které byl zapleten Václav Havel, Jan Ruml a špičky lidovců. Vypadalo to, jako kdyby Občanské fórum chtělo těsně před volbami poškodit svého nejvážnějšího politického soupeře. Myslím, že kauza je dobře popsaná v knize Jiřího Suka Labyrintem revoluce, kdybych ji měl probírat podrobněji, zabralo by to v rozhovoru neúměrný prostor.
Jedním z důležitých momentů byla podoba volebního zákona. Tehdy se Hrad dostal do sporu s OF. Václav Havel prosazoval většinový systém, stejný jako v komunistickém režimu, Zdeněk Jičínský měl od OF pověření prosadit poměrný volební systém. To se mu podařilo, ale nedokázal Václava Havla přesvědčit, aby netrval na dvouletém volebním období. Jak se posléze ukázalo, mělo to na další osud země zásadní vliv. Dvouleté období se změnilo na nepřetržitou volební kampaň, a bylo příliš krátké na to, aby se některé reformní kroky jako zapojení zahraničního kapitálu do privatizace, daly dotáhnout do konce.
Těch momentů byla celá řada: vyzdvihl bych konflikt mezi prezidentem a zákonodárnými sbory vyvolaný jeho ignorováním parlamentních procedur při změně názvu státu, rozhodnutí prosadit restituce, jednání mezi českou a slovenskou vládou, jak zkrotit federální tchyni atd.
Jak silné tehdy byl antikomunistické nálady? Objevovaly se už návrhy na zákaz Komunistické strany Československa? Mluvilo se o tom nebo to v té době ještě nikoho nenapadlo?
Radikální postoje se objevovaly od počátku, rostly se vzdáleností od nejistoty Listopadu, ale nepřevažovaly. Zákaz totiž nebyl prakticky proveditelný. Federální shromáždění bylo kooptované, bez komunistů nemohlo fungovat. Přitom bez „legislativní smrště“ by byla ohrožena příprava svobodných voleb a základní právní změny umožňující reformy.
Tomáš Sokol jako prokurátor hlavního města Prahy v polovině dubna 1990 napsal komunistické straně dopis, ve kterém dovozoval, že je-li propagace nacismu trestným činem, pak vzhledem k tomu, že nacistická a komunistická ideologie jsou v principu stejné, mohla by být propagace komunismu trestným činem. Belgický list le Soir to označil za hon na čarodějnice, který se spíš podoba metodám minulosti než znovunalezené svobodě. Poznamenal, že na Západě je málo ultraradikálů, kteří by mezi nacistickou a komunistickou ideologii dávali rovnítko. Rada Evropy tehdy měla starost, aby postkomunistické země neupadly do vyřizování účtů.
Komunisté Sokolův dopis označili za pokus zakázat jejich politickou činnost na území hlavního města Prahy. Občanské fórum se ocitlo v nezáviděníhodné situaci: na tiskové konferenci prohlásilo, že prokurátor Sokol postupuje podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a jako nezávislý orgán má právo na netradiční názory, ale Občanské fórum žádnou politickou stranu zakazovat nechce. Jan Urban, který tehdy řídil Radu Koordinačního centra OF prohlásil, že centrum dostává stovky reakcí, které vesměs stanovisko prokurátora Sokola podporují.
Jak na to reagovali disidenti? Rezoluce chodily i na podporu procesu s Miladou Horákovou.
Právě. Disent tvořila pestrá mozaika lidi. Někteří se chtěli zastávat lidských práv, druzí si to chtěli vyřídit s komunisty. Liberální disent, čímž myslím ty, kteří brali lidská práva vážně, viděl v politizaci práva porušení principů, kvůli nimž se v Chartě angažovali. Z hlediska práva situace vypadala tak, že mezinárodní pakty o lidských právech, kvůli jejichž porušování režimem Charta 77 vznikla, platily i v listopadu 1989. Pokud se disidenti nechtěli předvést jako vrcholní pokrytci, nemohli si začít hrát na diktátory. Pavel Rychetský, generální prokurátor České republiky, se od Sokolova stanoviska distancoval, Dokonce se zmínil o kárném postihu. To přineslo další vlnu rezolucí na Sokolovu podporu. Nakonec Tomáš Sokol prohlásil, že to byla jeho osobní úvaha (sice napsaná na hlavičkovém papíře prokuratury) a Rychetský prohlásil, že pochopitelně každý občan má právo vyjádřit názor. Liberální disent chtěl, aby se s minulostí účtovalo politicky a v souladu s mezinárodním právem. Velmi rychle se tím dostal mimo hlavní politický mainstream. Rezoluce OF vyčítaly, že si KSČ z vracení majetku dělá legraci. Křivdy napáchané minulým režimem a touha po zadostiučinění za prožitá příkoří byla příliš silnou emocí, aby se nechala politicky zahálet. Vedle toho byla vláda práva vybledlou abstrakcí. To se však naplno projevilo až po červnových volbách.
Měla se komunistická strana po Listopadu 1989 zakázat? Jaké důsledky by to pro pozdější politický vývoj podle vás mělo?
Asi bychom ten požadavek měli přeložit do češtiny. Zákaz komunistické strany by se dal udělat jenom tak, že by Václav Havel z titulu prezidenta vyhlásil revoluční mimořádný stav, zrušil by Federální shromáždění, Českou a Slovenskou národní radu, federální a národní vlády, prohlásil by, že do voleb bude vládnout dekrety, které si po volbách nechá schválit nově zvoleným Federálním shromážděním.
Byl by to opravdu lepší vklad na cestu do budoucnosti? Pomiňme, že by to sám Václav Havel odmítl a zeptejme se, kdo by se s ním na tom podílel? Jak jsem říkal, liberální disidenti kvůli své integritě i mezinárodním paktům nemohli připustit revoluční intermezzo. Takže nula, cesta zarúbaná.
Důsledky by to ostatně podle mě mělo minimální. V listopadu 1989 bylo v Komunistické straně Československa 1,5 milionu členů. Během jednoho roku jich měla asi 80 000. Jméno si nezměnila po útocích antikomunistů ve Federálním shromáždění. Kdyby se přejmenovala na stranu demokratické levice, co by se tím změnilo?
Častá námitka proti komunistické straně vychází z toho, že pokud nemůže existovat strana hlásící se k nacismu, neměla by existovat ani strana hlásící se ke komunismu na což poukázal i Tomáš Sokol. Je podle vás tohle srovnání na místě? Mělo by se k propagaci komunismu přistupovat stejně jako k propagaci nacismu?
Myslím, že ne. Myšlenka komunismu, která nadchla jak Rusy, tak Číňany a měla celou řadu stoupenců i v evropských zemích, se opírala o učení Karla Marxe. Marx ale byl určitou interpretací evropského myšlení zahrnujícího křesťanství, i když byl jeho kritikem, a nepochybně si myslel, že ho překonává. Centrálním motivem pro něj byla emancipace člověka. Nacismus ale přece směřoval k pohanským předkřesťanským kultům Germánství a zbožštění síly. Že vypnutí kontroly moci vede v jakémkoli režimu k přibližně stejném důsledkům, nemůže být argumentem pro ztotožnění nacismu a komunismu. Režimy stejné nebyly, jen v určitých ohledech podobné. V SSSR najdeme program přemisťování etnik, program nucených prací, ale nenajdeme tam program likvidace mrzáků a slabomyslných, ani průmyslovou likvidaci z rasových důvodů dehumanizovaných bytostí.
Velkým tématem u nás stále zůstává vyrovnávání se s minulým režimem. V čem se podle vás lišilo to, jak se k němu postavili v Německu od toho, jak jsme k němu přistoupili my? Jsou tam nějaké principiální rozdíly?
Až se zpracuje analýza demagogie, s jakou se toto téma po listopadu 1989 diskutovalo, povznášející obraz o nebude. Zaprvé v Německu se nemluví o vyrovnání s minulosti, což je nedefinovatelný termín, ale o Vergangenheitsbewältigung, tedy o zvládání minulosti, což znamená, že jde o to, aby minulost nedominovala nad přítomností. Německo prohrálo válku a vítězné velmoci postavily představitele Třetí říše před Norimberský soud. Ve svých zónách provedly denacifikaci. V západní zónách kolaboranty rozdělili do 5 kategorií. Jenže když v roce 1949 vznikla Spolková republika, Konrád Adenauer přijal víc než 90% lidí vyřazených v prověrkách do státní služby zpět. On, katolický starosta Kolína nad Rýnem, který byl nacistickým režimem šikanován, si jako šéfa kanceláře vybral špičkového právníka Třetí říše Hanse Globkeho, který sice nebyl nacista, ale byl autorem komentáře k norimberským zákonům, ve kterém za mazlení Němce s Židovkou navrhoval nepodmíněné tresty. Adenauer neobnovil katolickou stranu Centrum, ale založil Křesťanskodemokratickou unii, kterou otevřel i bývalým členům NSDAP.
Dával najevo, že se minulost nesmí stát předmětem politického zápasu, a bývalí nacisté musí mít možnost podílet se na vzniku německé demokracie, protože věděl, že by spory o minulost společnost rozložily. Ostatní strany to víceméně přijaly. Když v roce 1955 Německo vstupovalo do NATO, jeden sociálnědemokratický poslanec vyjádřil překvapení, že generálové Adolfa Hitlera mohou být generály Konráda Adenauera. “Myslím, že by mi NATO osmnáctileté generály nevzalo”, odsekl Adenauer. Na tom, že bývalí nacisté musejí dostat šanci podílet se na budování demokracie, existovala shoda i u ostatních politických stran. Prostě minulost se nestala zbraní v politickém zápase. Vedlo to tak daleko, že se po neúspěchu Ludwiga Erhardta stal kancléřem bývalý nacista Kurt Georg Kiesinger. Když pak byl v roce 1968 zvolen předsedou CDU, dala mu novinářka Beata Klarsfeld, jíž nacisti zabili téměř celou rodinu, na sjezdu veřejně facku, aby na jeho nacistickou minulost upozornila. Německý soud ji promptně odsoudil k jednomu roku nepodmíněně, což se jí posléze povedlo zvrátit na čtyři měsíce podmíněně. Karl Jaspers, význačný německý filozof, autor Otázky viny, se na protest proti jeho volbě odstěhoval do Švýcarska. Ulriku Meinhofovou a její kolegy z Frakce Rudé armády německé NEvyrovnání s minulostí vedlo k rozhodnutí nacisty ve vedoucích funkcích vraždit, protože jinak se jich nelze zbavit. Upřímně řečeno, takhle si úspěšné vyrovnání s minulostí nepředstavuji, ale Adenauerovi se podařilo uskutečnit hospodářský zázrak a etablovat demokratické instituce.
Teprve potom, po generační výměně, po zpytování svědomí, co Německo vlastně způsobilo, dochází k té společenské proměně, kterou dnes obdivujeme. Poučení: Adenauer se snažil, aby se minulost nestala zbraní v politickém boji, protože bez fungující státní správy a základního konsensu by se mu demokracii stěží podařilo upevnit. Příklad východního Německa, v němž sovětská správa nahradila nacistické soudce dělnickými kádry, mu spíš dává zapravdu.
V českém prostředí se ale naopak objevují hlasy, které poukazují na to, že u nás orgány činné v trestním řízení, soudy, státní zastupitelství a policie v podstatě nebyly nebo velmi nedokonale „vyčištěny“ od lidí, kteří zde působili za minulého režimu. Na to se dá sice snadno namítnout, že začít s čistým stolem v té době asi úplně nešlo. Ostatně, kde by se tak rychle vzalo tolik kompetentních lidí bez stranické knížky? Přesto nemůže to být zdrojem křivdy, když režim na jedné straně mnoho lidí nenávratně poškodil a na straně druhé ti, kteří pro něj na významných místech pracovali, v nich setrvali i po Listopadu?
To jste si odpověděl sám. Systém nomenklatury (vedoucí museli vstupovat do strany, pokud chtěli vedoucí funkci zastávat) znamenal, že zkušenost s řízením měli jenom členové strany. Komunisti nahraditelní nebyli, dalo se to řešit jenom předstíráním. Kdo verbálně brojil proti komunismu, jeho minulost se příliš nezkoumala. Když pravice pochopila, že disidenti budou hlasovat proti lustracím, bylo jí okamžitě zřejmé, že jsou tím politicky vyřízeni. Zákon o protiprávnosti komunistického režimu o pár let později byl dalším vytíráním očí veřejnosti, která toužila po zadostiučinění. Jenže tuhle žízeň nelze uhasit. Weaponizace minulosti pro politický boj přišla draho. Disidenty se povedlo vyřadit a s nimi i snahu o právní pravidla. Státní správu obsadili diletanti. Místo snahy o právní stát a fungující bbyrokracii se zhaslo. Pod hesly o boji proti komunismu se otevřela cesta pro rychlou akumulaci kapitálu. To se podle pravidel udělat nedá, horší je, že se přitom etablují kriminální struktury, jichž se posléze nelze zbavit. Veřejnost byla strachem z StB, antikomunistickými hesly a spěchem do lepších zítřků tak zmatená, že si dlouho nevšímala, kdo získává ekonomickou moc.
Není to příliš příkrý odsudek? Proč se disidenti tak bránili lustračnímu zákonu? To jim agenti nevadili? A jak to tedy zvládlo Německo?
Disidenti přece neměli nejmenší zájem, aby si struktury Státní bezpečnosti zachovaly svůj vliv v nových poměrech. Ovšem trvali na tom, že je třeba postupovat podle práva. Kdo spáchal trestný čin, který byl trestný v době, kdy byl spáchán, musí nést důsledky. Jenže jak to zjistit? Měli jsme úplně jinou výchozí situaci než v Německu. Tam prověrky prováděly okupační mocnosti a první německá vláda složená z řady stran, začala gestem smíření. U nás snaha zatáhnout minulost do politického boje začala už při sestavování kandidátek do prvních voleb. Už tam začaly hry s minulostí a selektivní úniky z archivů, sloužící k odstřelování lidí. Liberálním disidentům vadilo, že se lustrační zákon ani nepokusil zjistit, co kdo spáchal. Vycházel z evidence, ještě k tomu nespolehlivé. Koho našli na seznamu, stal se sprostým podezřelým. Veřejnost se strašila zákulisními pikli StB, i když ta už dávno dávala vale státu a migrovala do ekonomiky. Zákon se vztahoval pouze na státní službu, stěhování příslušníků StB do soukromé sféry nijak nebránil. Úniky ze seznamů selektivně odstřelovaly nepohodlné lidi. Třeba Václav Valeš, místopředseda vlády a nejzkušenější národohospodář byl odstřelen poukazem na to, že v roce 1954(!) se o něj zajímala vojenská kontrarozvědka. Byl to jediný člověk v Čalfově vládě, který se s Václavem Klausem nemaloval.
V Německu likvidaci archivů zabránili. Na jejich zpracování zřídili úřad. V rámci sjednocení, když skončila NDR, skončila i definitiva státních zaměstnanců. Ti museli složit slib novému státu, a uvést, jestli a jak se zapletli se STASI. Zároveň jim zákon ukládal povinnost nechat jejich prohlášení ověřit úřadem. Pokud nesouhlasili, mohli odejít. Soukromému sektoru zákon umožňoval, aby si u vedoucích funkcionářů nechal ověřit jejich zapletení se STASI. Ovšem s jejich souhlasem. Pokud souhlas nedali, firma se mohla rozhodnout, jestli jim vedoucí funkci svěří nebo ne. Takhle postupuje právní stát. O takový přístup tady zájem nebyl. Bylo by to drahé a řada těch, kteří volali po lustracích, neměla úplně čisté svědomí.
Chápu, že jsem Vás o lustracích jako nástroji na vyřazení disidentů asi nepřesvědčil. Bylo by lepší, abychom jim věnovali separátní rozhovor, abych mohl podpořit svá tvrzení důkazy.
Máte pocit, že se česká společnost ve srovnání s německou s minulým režimem opravdu nevyrovnala?
Nevyrovnala a v nejbližší době ani nevyrovná. Zvládnutí minulosti znamená, že ji pochopíme a převezmeme za ni svůj díl odpovědnosti. To je pro ty, kteří o vyrovnání s minulostí neustále mluví, představa z jiného světa. Oni nechtějí přemýšlet, jak se sami podíleli na fungování režimu, chtějí soudit jiné. Jenže mravní jednání předpokládá dialog se sebou samým: Ježíš říká: svádí-li tě oko ke hříchu, vytrhni jej. Neříká, že máš vytrhnout oko bližnímu, aby ho nesvádělo ke hříchu.
Není tady patrná určitá změna k lepšímu, jak dokládá i vývoj kolem Ústavu pro studium totalitních režimů, který se více než dříve věnuje například studiu každodennosti a nesoustředí se jen na komunistické zločiny a svazky StB? Kromě toho nastupuje mladá generace historiků, která se snaží nepodléhat zjednodušeným výkladům minulého režimu a vnímat ho v jeho komplexnosti.
Kéž byste měl pravdu. Sám ústav je přece ukázkou politizace minulosti. Dostane-li vědecká instituce do vínku “nestranně hodnotit zločinnou činnost orgánů státu” je to výsměch vědecké práci. Francouzská historička Muriel Blaive, která prosazuje širší záběr ústavu, je trvalým terčem útoků od těch, kteří si myslí, že pravá pravda je jenom v archivech StB. Třeba právě paní Winkelmannová si myslí, že studium každodennosti do ÚSTR nepatří. Je ale pravda, že někteří historii, kteří z ústavu odešli, píšou zajímavé knihy, jako třeba Michal Pullmann.

Není základní problém v tom, že čtyřicet let komunistického režimu není monolitem, který je možné odsoudit jako celek? Takže zvládnutí minulosti předpokládá, že naše dějiny nejprve musíme poznat?
Jak je chcete poznávat, když dopředu víte, že byly zločinné? V roce 1965 měl v rámci oslav desátého výročí Fakulty technické a jaderné fyziky vedoucí katedry matematiky přednášku s názvem Matematický důkaz nemožnosti komunismu. Kdyby takovou přednášku zkusil uspořádat o 10 let dřív, skončil by ve vězení nebo v lágru. Kdyby se ji pokusil uspořádat o deset let později, vyhodili by ho z práce. Kdyby se ji pokusil udělat od 20 let později, nedostal by prémie. Přece charakter režimu se během těch 40 let neustále radikálně měnil. Nejsem si jistý, jestli je v takovém ústavu možné skutečné vědecké bádání.

Na druhou stranu neměli ti, kteří nesou výrazně větší díl odpovědnosti než ostatní, být potrestáni více, než byli, aby nevznikl dojem nespravedlnosti?
Demokratický režim, který střídá diktaturu, musí dávat pozor, aby při řešení křivd minulosti netvořil křivdy nové. My jsme se rozhodli pro co nejdůkladnější nápravu některých křivd spáchaných minulým režimem umožněním restitucí.
Ve vaší otázce je však velmi nebezpečný podtón. Co se mělo potrestat? Politickou odpovědnost přece nelze stíhat prostředky trestního práva. Když němečtí pohlaváři stáli před Norimberským tribunálem, stáli tam lidé, jimž doslova kapala z rukou krev milionů mrtvých ve druhé světové válce. I tak nebylo jednoduché vyhnout se podezření, že nejde o právo, ale o zvůli vítězů. Představa, že komunisti roku 1989 “tak nějak” zodpovídají za zločiny padesátých let a měli by proto být potrestáni, je zcestná. Ne. Trestní právo se má vztahovat jenom na takové případy, kde lze jednoznačně prokázat, že dotyčná osoba vědomě a úmyslně porušovala trestní kodex, který v té době platil. Zdůrazňuji, že zákaz retroaktivity obsahují helsinské pakty o lidských právech, které platily v listopadu 1989 a platí dodnes.

Loni v listopadu policie zahájila trestní stíhání bývalého generálního tajemníka KSČ Miloše Jakeše, někdejšího předsedy vlády Lubomíra Štrougala a bývalého ministra vnitra Vratislava Vajnara v souvislosti se střílením lidí na československé hranici. Má něco takového více než 30 let po změně režimu smysl? Do jaké míry je podle vás vůbec možné dávat násilí páchané na hranicích za vinu Jakešovi, Štrougalovi či Vajnarovi?
Z politického hlediska je zřejmé, že Jakeš a Štrougal nebyli reprezentanty suverénní země, ale správci sovětské gubernie. Přesto je nikdo nemohl donutit, aby svou funkci zastávali, a tak za své podpisy musejí nést odpovědnost.
Jde ale o jiný případ než v minulé otázce. Trestní stíhání bude muset prokázat, že střílení na hranicích bylo i v předlistopadovém Československu trestným činem a dotčení politici vědomě a úmyslně vydali příkazy, na jejichž základě několik osob zemřelo. Čili v tomto případě se jedná o vyšetřování definovaného trestného činu. Předpokládám, že kvůli promlčení odsouzeni nebudou, možná je státní zástupce ani k soudu nepošle.
Jestli má obžaloba smysl? Rodiče mladých lidí, kteří na hranicích zemřeli, budou nejspíš přesvědčeni, že má. Egon Krenz, představitel NDR, byl za střílení u berlínské zdi odsouzen a Evropský soud pro lidská práva rozsudek nezrušil. Dodejme však, že v právnické obci vyvolal vážnou debatu. Krenz mohl být odsouzen teprve potom, co správní soud rozhodl, že střílení u Berlínské zdi bylo možné trestat i podle zákonů NDR.
Udělal to odkazem na “nesnesitelné bezpráví”, které má – jako přirozeně-právní koncept – mít prioritu před pozitivním právem. Osobně bych byl zdrženlivý. Příliš extensivní aplikace přirozenoprávních principů zavání právem vítězů. Není zřejmé, jestli se české soudy také pustí na tenký led používání morálních kategorií v trestním právu.

Bývalá ředitelka Platformy evropské paměti a svědomí Neela Winkelmannová v rozhovoru s Barborou Tachecí na Českém rozhlase Plus hovořila o tom, že „ještě žijí lidé, kteří mají na svědomí celé to bezpráví, celou tu hrůzu“. Zmiňuje tako to, že je třeba „navrátit do společnosti pocit spravedlnosti“. Nemůže mít přece jen pravdu v tom, že ve společnosti panuje určitý pocit nespravedlnosti, kdy představitelé minulého režimu z toho všeho vyšli překvapivě dobře?
Už jsem řekl výše, že “žízeň po spravedlnosti” je neukojitelná. Stačí si přečíst dějiny francouzské revoluce. Ve společnosti dnes existuje řada lidí, která touží po spravedlivé odplatě za zločiny privatizace spíš než za zločiny komunistického režimu. Bude se jich paní Winkelmannová taky zastávat? Pochybuji. Paní Winkelmannová si neuvědomuje, že lidem, kteří psali petice požadující potrestání Milady Horákové, se také hruď dmula touhou po spravedlnosti. V tomto případě po spravedlivém potrestání zrádců. Jakobínské hry s emocemi, které touha po spravedlnosti snadno vyvolává, nemívají dobré konce.
A co se s ním dá dneska ještě dělat?
Politika se proměnila. Společnost dezintegrovala do množiny politických klanů, z nichž reklamní mágové apelem na emoce lepí volební většiny. Dokud bude poptávka po antikomunismu, do té doby se budou hry na vyrovnání s minulostí” hrát. Dnešní mladou generaci se podařilo “příběhy dvacátého století” zpracovat tak, že má o minulosti zcela falešnou představu. Řada z nich věří tomu, že jsme čtyřicet let žili v koncentračním táboře. Nedovedou si představit, že před slzami smutku miliony lidí měly v očích slzy radosti. Euforie vyprchá a lidé, co ji prožili, se za ni vesměs stydí, protože mezičasem pochopili, že naletěli. V příbězích tak jejich zážitky neuslyšíte. Jenže pak “příběhy” nekreslí obraz minulosti, ale propagandu naruby. Protože antikomunistická propaganda je trvalou součástí politické mobilizace, s minulostí se jen tak nevyrovnáme.

Nezdá se vám, že antikomunismus slábne a jeho schopnost politické mobilizace se snižuje? Nakonec i úspěšné politické tažení Andreje Babiše je dokladem toho, že velké části občanů už nezáleží na tom, jestli někdo byl či nebyl členem KSČ nebo dokonce agentem StB.
Na jednu stranu je nepochybné, že se figura svádění neúspěchů na minulý režim a strašení návratem starých poměrů opotřebovala. Asi mnoha lidem došlo, že Andrej Babiš stěží touží po tom, aby byl zase referentem v podniku zahraničního obchodu. Ovšem pokud posloucháte Miroslavu Němcovou, která by klidně mohla vést orwellovské desetiminutovky nenávisti, proberete si, v čem se shodují pravicové strany, tak musíte konstatovat, že se dál používá mobilizační antikomunistická karta v modifikované podobě. Už se nestraší prostým návratem minulosti, ale ruským a čínským vlivem, což mají být komunisti v převleku. Místo střízlivého geopolitického uvažování se staví falešná binarita Západ/komunisti přesně v logice zastánců americké hegemonie. Bohužel, antikomunismus si oblékl nové šaty, a určovat dominantní diskurs se pokouší stále.

Trvalo mi dlouho, než jsem se Facebooku zbavil. Kdo chce, může mi diskusní připomínku poslat na redakce@listy.cz