Psáno pro ČRo6


Korupce I
Václav Žák
Blíží se volby, strany bojují proti korupci. To už je překvapivé asi jako tání sněhu pod paprsky jarního slunce. Veřejnost už je dost otupělá. Je evidentně přesvědčena, že jest jedna strana osmnáct, druhá - a tak dále. Vzpomínám si, jak jsem před lety líčil taxikáři jednu povedenou vládní taškařici. Podíval se na mě: „co mi chcete říct? Že kradou? Kdybych tam byl, taky bych krad‘.“
Takový postoj lze sice pochválit za upřímnost, ale stěží ho lze považovat za rozumný. Pokud se korupce pohybuje v řádu jednotek procent za provizi, velký ekonomický efekt to nemá. Ale když se začnou dělat zbytečné investice v hodnotě milionů, jenom aby z toho něco káplo, začne mít korupce devastující efekt na ekonomiku. Zaostání socialismu přece způsobila jeho neschopnost efektivně investovat. Ovšem dosáhne-li korupce masivních rozměrů, podkope to efektivitu investic naprosto stejným způsobem. Jediným rozdílem je, že v socialismu byly všechny investice státní, což už dnes díky bohu neplatí. Ale protože stát je významným investorem, má korupce nejen rozměr mravní, ale i ekonomický.
Korupce je mor, který – ještě lépe než u nás – vidíme na zbídačení států nejen v Africe, ale třeba na blízké Ukrajině. U nás se o korupčním jednání mluví v převážné většině případů pouze v souvislosti s veřejnými zakázkami. Ale o korupční jednání se také jedná, pokud zájmové skupiny ovlivňují politická rozhodnutí včetně tvorby zákonů, pokud soudy nesoudí férově, pokud je možné vyhýbat se plnění povinností, např. placení daní, pokud ve společnosti platí právo silnějšího atd.
Podle teorie institucí jsou vztahy v moderní společnosti založeny na smlouvách. Předpokladem přitom je, že z plnění smlouvy mají obě strany prospěch, i když nemusí být stejně velký. Kdy smluvní mechanismus běží nejlépe? Když ve společnosti panuje důvěra a když stát spolehlivě hraje roli neutrálního arbitra, který férově rozhoduje spory mezi zúčastněnými stranami. Jedině pak se investorům vyplatí dělat dlouhodobé investice. Pokud panují obavy, že v budoucnosti lze o investici přijít, budou se v zemi odehrávat krátkodobé spekulace a porušovat smlouvy – neboť tak se dá zbohatnout nejrychleji.
Ve Špalíčku, centru Občanského fóra, se v roce 1990 objevili američtí experti, kteří varovali před korupcí. Říkali tehdy: jestli připustíte rozbujení korupce, nejméně padesát let se jí nezbavíte. Pro znalce „budování kapitalismu“, rozsáhlé korupce, která provázela rozšíření burzy, kapitálových trhů a podnikání na úvěr všude na světě, to bylo stěží překvapení. Konec konců, i ekonomika nedostatku (pojem maďarského ekonoma Janose Kornaie) také zrodila zcela specifický systém korupce, který procházel celou „socialistickou“ společností.
Po listopadu 1989 existovaly pokusy korupci ve státě omezit prevencí. Jako předseda Komise pro informatiku ČNR jsem se účastnil schůzky na české vládě, kde švédští experti na informační technologie předváděli systém, který byli ochotni zavést v České republice. V sále zašumělo, když posluchačstvu sdělili, že ve Švédsku je celková výše daňového přiznání veřejně dostupnou informací. Asi málokoho překvapí, že se tato nabídka nerealizovala.
Faktem ovšem je, že veřejné informace o výši příjmů by zřejmě vadily naprosté většině občanů, nejen těm, kteří se chystali uspět v lovu na pozemské statky. „Vole, teď se rozdává majetek na dalších 1000 let“, říkal Petr Čermák faráři Zdeňku Bártovi, vedle něhož v České národní radě seděl. Těmto lidem vadilo mnohem diskrétnější ustanovení, které poslanci ČNR odhlasovali do zákona o správě daní a poplatků v roce 1992, tedy majetková přiznání, která měla začít platit od 1. ledna 1995. Je třeba připomenout, že v socialistickém Československu prakticky neexistovaly finanční úřady, ty se rodily za pochodu. Protože bylo jasné, že kontrola peněz je možná a efektivní pouze tehdy, začne-li se s ní od začátku, požadovali jsme s Janem Sokolem na Kolegiu Občanského fóra, aby se peníze vstupující do privatizace doprovodily čestným prohlášením o jejich původu, která pak finanční úřady budou schopny kontrolovat. Narazilo to na vášnivý odpor ekonomů, kteří měli strach, že bez zapojení peněz ze šedé až černé ekonomky se privatizace nerozeběhne. Byl to vážný omyl.
V prosinci 1994, těsně před tím, než měla majetková přiznání začít platit, je tehdejší koalice ODS, ODA a KDU-ČSL ze zákona vypustily. Akumulaci kapitálu po česku už nestálo nic v cestě. Majetková přiznání by totiž umožňovala porovnávat výši majetku s přiznanými příjmy – poskytovala tedy informace, které mohly být některým lidem mimořádně nepříjemné. K tématu korupce se vrátíme v některém z dalších komentářů.


Korupce II
Václav Žák
Korupce má mnoho tváří. Jen jednou z nich je úplatkářství. Mezi další patří nepotismus, obsazování funkcí příbuznými, nebo kamarádšofty, obsazování pozic přáteli a známými. Zvláštní formou úplatku je provize, v americkém slangu kickback, doslova zpětné kopnutí. Jde o zpětnou platbu za možnost získat předraženou zakázku. V devadesátých letech se pro provize, které se platily za získání úvěrů či privatizačních projektů, ujal hezký český termín „odsypky“.

Korupce se měnila průběžně s tím, jak se měnily poměry. V časech socialismu se uplácelo pro získání nedostatkových zboží a služeb. Svíčková bez známostí byla chimérou. V raných letech po roce 1989 se uplácelo při privatizaci, získávání úvěrů, na obchodním rejstříku, katastru nemovitostí, stavebním řízení, atd. Později se korupce přelila do konkurzních řízení a zejména na některé transakce Konsolidační agentury, kdy si nedobytné úvěry kupovali za zlomky ceny ti, co je udělali. Teď, jak se zdá, hrají rozhodující roli veřejné zakázky.

Při diskusi v Poslanecké sněmovně o tzv. protikorupčním balíčku zazněla celá řada zcela obecných řečí, kdy nebylo úplně jasné, jestli příslušný řečník ví, o čem mluví. Pochopení reality – jako snad jediný – předvedl poslanec Oldřich Vojíř. Uvedl: V momentě, kdy bude existovat princip, že máte zákon o veřejných zakázkách, a bude platit, že můžete každou veřejnou zakázku řešit v podstatě takzvaným zjednodušeným výběrovým řízením, aniž by to bylo dostatečně transparentní, aniž byste vytvořili opravdu seriózní podmínky pro výběr zúžených uchazečů, tak se tady můžeme bavit, o čem chceme. Protože paradoxně je vše realizováno v intencích zákona. Dokonce notář ověřuje tyto postupy.

Ano, pan poslanec upozornil na naprosto zásadní problém, kdy se masivní korupce paradoxně kryje kulatým razítkem státního orgánu. Jak je to možné?
Upozorňuji, že jde o jeden z nejčastějších systémů, jak se zadávají opravdu velké zakázky. Ale existují i archaické triky – jako nedávný případ v Brně, kdy si obecní funkcionář přímo řekne o úplatek a nechá se nachytat při přebírání zálohy. Jistě, v takových primitivních scénářích má smysl mluvit o zavedení agentů, kteří mohou testovat integritu, tedy odolnost veřejných činitelů proti korupci. Ovšem uvažme, jestli by něco takového pomohlo v případech, o nichž mluvil pan poslanec Vojíř.

V těchto případech jde o schéma, které bych nazval „dohazovač“. Účelem hry je vyřadit soutěž a dosáhnout kýženého cíle, tedy že se státní zakázky budou rozdělovat mezi několik vybraných firem, které se na hře podílejí.
Jak se to dělá? Klíčovou postavou je zavedený dohazovač, někdo jako Kecal v Prodané nevěstě. Má známosti na ministerstvu, v politické straně, která ministerstvo řídí, a mezi podniky, které se u daného ministerstva o zakázky ucházejí a firmami, které suplují stát. Je to postava diskrétní, zavedená a financuje se z volných peněz, které nesahají do závratných výšin, jde o pár milionů. Je to vlastně instituce jako ten vesnický dohazovač.

Teď si představme, že ministerský odbor dostane za úkol zpracovat veřejnou zakázku. Úředník, kterému úkol přistane na stole, by se ho měl – teoreticky, podotýkám – zhostit tak, že za co nejmenší objem veřejných peněz získá co nejvyšší kvalitu. Jinými slovy, žádné „odsypky“. Jeho ovšem navštíví dohazovač a nabídne mu pomoc. Ani mu nemusí vysvětlovat, že trvání na ekonomické racionalitě je nerozumné a ohrožuje jeho zaměstnání. Úředník ví, že za odpor dohazovači ho jeho nadřízení nepochválí. Nechrání ho zákon o státní službě, stačí jedna reorganizace a je pryč. Tak pomoc rád přijme. Nic tím neriskuje, naopak.
A pak už to jde všechno jak na drátkách. Dohazovač obejde podniky a získá jejich představu o podmínkách, za nichž se hry o zakázku hodlají podílet. Zadání nechá vypracovat firmami, které se na to specializují. To není jednoduchý úkol: zadání musí být napsáno tak, aby ho mohl vyhrát jenom jeden podnik a do tak zvaného užšího řízení se dostaly pouze podniky „spřátelené“.

A už je ruka v rukávě. Ministerstvo vyhlásí veřejnou zakázku, zcela podle zákona udělá užší řízení, a v něm vyhraje – div se světě- podnik, jemuž na míru byla zakázka vypsaná. Ministerstvo si pak může výsledek nechat i notářsky ověřit. Následuje rozdělení zakázky mezi vítězný a spřátelené podniky. Při příští zakázce vyhraje některý ze spřátelených podniků a celý kolotoč se opakuje.
V čem je problém? Zaprvé, stát rezignoval na rozhodování. Outsourcing státní moci znamená vyřazení nejen racionality, ale zejména soutěže. Jak by, za těchto podmínek, mohly být státní zakázky levné? Pokud si podniky diktují ceny zakázky a vydělat si mají všichni zúčastnění, do čehož je třeba započítat i odsypky, je možné se divit, kolik stojí kilometr dálnice, kolik zbrojní zakázky atd.? A položme si otázku: jaké z navrhovaných protikorupčních opatření by současný stav institucionalizované korupce napravilo?

Myslím, že už je načase, aby se česká veřejnost při zprávách o korupci začala chovat sebevědomě. Pokud nezačne odmítat politické strany, které za korupci nesou největší odpovědnost, nebudou mít důvod svoje chování měnit. Není vůbec třeba, aby čeští Jamesové Bondové chytali zkorumpované politiky jak králíky. Bohatě se stačí podívat, za jaké ceny se u nás obstarávají veřejné statky, např. internet do škol, dálnice, či jak kdo hlasoval v případě emisních povolenek, když ČEZ dostal od sněmovny dárek za 68 miliard. A podle toho se rozhodovat u voleb. Upřímně řečeno, jednoduché to ale nebude. Už jsme si zavedli systém.