Česko nemá dlouhodobější vizi pro své vzdělávání. Změny v něm probíhají nahodile, často v utajení. Třeba jako současná revize Rámcových vzdělávacích programů - závazného dokumentu pro to, co všechno se bude učit na českých školách.

Možná má řada z vás podobnou zkušenost. Přicházíte na schůzku se svým bankovním poradcem. Jedna z prvních věcí, kterou spolu řešíte je, kde byste se rádi viděli v horizontu pěti, deseti nebo patnácti let a co byste pro to dnes měli udělat. Případně, jak si pojistit rizika, když byste po cestě za vašimi sny někde zakopli, nebo na vás něco spadlo. Celkem jasný a pochopitelný postup. V řadě důležitých oblastí v Česku v posledních letech však bohužel neplatí. A vzdělávání není výjimkou.

Netřepat, nemíchat
Když se ohlédneme do minulosti za posledními léty českého vzdělávání, nelze přehlédnout několik rysů. Jedním z nich je jistá chaotičnost, lépe řečeno permanentní a stále se opakující změny. Asi jako když dáte vodu do lahve, pořádně s ní zamícháte a ta se ještě docela dlouho převaluje od jedné stěny lahve k druhé. Na ministerstvu školství se střídají ministři, náměstci a další klíčoví lidé. Každý z nich přichází často s vlastními tématy, vlastními lidmi, které jakžtakž stačí uvést do chodu, zapojit do běhu a řešení nejaktuálnějších věcí a už si často opět balí své pracovní stoly. České vzdělání v roce 2018 by se trefným sloganem dalo popsat jako "Čekání na vizi". A především na její kvalitní realizaci.

Ano, je tu sice dokument Strategie vzdělávací politiky České republiky do roku 2020. Má přes osmdesát stran, poměrně bohulibé priority a cíle - snižovat nerovnosti ve vzdělávání, nebo podporovat kvalitní výuku a učitele. V nejbližší době však bude zveřejněna evaluace jeho plnění, která ukazuje, že v mnoha oblastech naplňování cílů vázne, případně není zcela ideální. Děje se tak především proto, že k jednotlivým tématům nevznikly kvalitní prováděcí dokumenty ani struktura potřebná pro zavedení opatření do praxe. Strategie, která je účinná pouze na dobu pěti let, nemůže sloužit jako žádná dlouhodobá vize vzdělávacího systému. Právě ta českému vzdělávání - jak se ukazuje při dalších a dalších příležitostech - v současné chvíli, zatraceně chybí.

Dobře utajená změna
Strategie, které jsou připravovány nyní, nahradily tzv. Bílou knihu vypracovanou v roce 2002 na ministerstvu školství vedeném tehdy Petrou Buzkovou. Ta přinášela i dlouhodobější vize, ale řada částí z ní už dnes není aktuálních. Opravdu dlouhodobou kvalitní vizi pro české vzdělávání, na které by se shodla odborná veřejnost i politici, tak stále nemáme. Zastřešujícím dokumentem, který popíše obecné cíle vzdělávání, má být podle školského zákona z roku 2004 Národní program vzdělávání (NPV). Ani ten ale v tuto chvíli neexistuje.

Opakovaně se tak děje to, že změny ve vzdělávací politice vznikají poměrně nahodile a často v utajení. Aktuálně tak třeba Národním ústavu vzdělávání probíhá revize Rámcových vzdělávacích programů - zásadního materiálu, který popíše a víceméně závazně určí obsah toho, co se bude v nejbližších letech učit na českých školách. Děje se tak prozatím v útrobách této ministerstvem školství řízené instituce na různých odborech, chybí zapojení odborníků, škol, učitelů, kteří by se do debaty o úpravách chtěli zapojit (ti se mohli naposledy vyjádřit k obecným návrhům úprav vloni na podzim v obecném dotazníku jeho výsledky najdete zde. Podrobně se k nim vyjádřil třeba Ondřej Šteffl ze Scia zde
a zde.

Od té doby už práce na revizi probíhá v utajení a i bez dalšího rozsáhlejšího zapojení pedagogů a odborníků. Naposledy se o průběhu revize jen velmi stručně zmínil současný ministr v demisi v jinak celkem obsáhlém rozhovoru v Právu. Řekl konkrétně: “Na změnách RVP pracujeme a revize probíhají. Naše vláda chce posílit výuku informačních technologií. Teď ale nemohu být konkrétní.”

Vzduchem se tak vznáší řada obav. Na mnoha místech například zaznívají ty, jak silný bude vliv digitalizace a práce s technikou, který by umenšil řadu jiných důležitých oblastí (opět bez návaznosti na dlouhodobější plány a vizi). Nikdo zatím neví, kde se bude škrtat, co naopak přibude... V nejistotě zůstávají učitelé, rodiče, děti i zřizovatelé škol. Stejně tak metodici našeho vzdělávacího konceptu Škola Můj Projekt, který pracuje i s tzv. klíčovými kompetencemi, stále neví, jestli a v jaké podobě v budoucím plánu kompetence budou. Ministerstvo všechny ujišťuje, že se všichni vše včas dozví. Šanci na úspěšnou změnu a revizi přitom násobně zvyšuje její dostatečná příprava a včasné informování všech, kterých se týká, o tom co, kdy, kde a jak. Než se nové věci podaří zavést do praxe, přitom trvá mnohdy roky - obnáší to přípravu metodických materiálů, ověření v praxi nebo proškolování učitelů. I to, zda nové věci fungují, je třeba ověřovat dlouhodobě.

Bude líp?
Zároveň s tím přicházejí noví ministři a předsedové vlád a vystřelují do veřejného prostoru další témata, která je napadají a nebo která se jim hodí do předvolebních komunikací. Ta pak mnohdy stáčejí debatu o českém vzdělávání jinam, než k tématům, která jsou opravdu aktuálně důležitá.

Otázkou tedy je, kdo by měl vznik takové dlouhodobé strategie iniciovat. Bude to ministerstvo? Nebo má podobnou debatu iniciovat třeba jako před pěti lety v případě kampaně Česko mluví o vzdělávání neziskový sektor (stejně jako tehdy by do ní měl zapojit odborníky, rodiče i učitele)? Jak by to asi s takovým materiálem dopadlo? Dokázal by si ho ministr ve vládě (ve firmě) prosadit?


Komentář vyšel ve zkrácené podobě 16. února 2018 v deníku Lidové noviny.