Vzdělávací konference přinesla důležitý vzkaz učitelům: více emocí ve škole pomůže těm, kteří se potýkají s nezájmem žáků o výuku i školu jako takovou.

Co (ne)víme o člověku. Takový byl podtitul konference o vzdělávání pořádané iniciativou Úspěch pro každého žáka. Přednášející , kteří se během dne vystřídali na pódiu pražského centra DOX, předali spoustu pohledů na osobnost člověka a jejich možné využití ve výuce. Ale i jeden důležitý vzkaz o tom, co českému školství chybí . Jsou to emoce a systematičtější práce s nimi.

Tipněte si…
Emocí je přitom kolem tuzemského školství celá řada - mnohdy velmi bouřlivých - když jde o platy učitelů, debaty o inkluzi nebo o přijímání dvouletých dětí do mateřských škol. O dost méně - navíc cíleně využívaných jako podpůrný nástroj vzdělávání - jich už ale vidíme v samotných školách. Upozornil na to hned v úvodním příspěvku psycholog Radvan Bahbouh. Ten mluvil o významu emocí pro silnější zapamatování toho, co jsme prožili, s čím jsme se setkali. Nejdůležitější zážitky našeho života, které jsme si i s časovým odstupem schopní vybavit takřka vteřinu po vteřině, jsou téměř jistě přímo tagovány emocemi. Překvapení nebo úžas z nově poznaného tedy mohou být velmi dobrým pomocníkem každého učitele, který mu může velmi dobře pomáhat v tom, aby jeho snaha o předávání vědomostí i dovedností žákům byla mnohem účinnější. Emoce a zájem o společné objevování lze přitom u žáků vzbuzovat celkem snadno. Jeden z mnoha možných kroků přiblížil Radvan Bahbouh: „Když budete probírat obsah plochy, zeptejte se nejdřív dětí: Tipněte si, jakou plochu má tato třída? Pak jim teprve vysvětlujte, jak to mohou spočítat.“ Emoce spojené s tipováním, překvapení z odhalení správného výsledku i toho, kdo byl nejbližší, udělají svoje.

Podobné dotazy ale musí být kladeny s opravdovým zájmem učitele. Vzpomínám si na nedávnou návštěvu dne otevřených dveří v nedaleké škole. Tam se učitelka ptala dětí při ranním kruhu „Jak se cítíš?“, „Jsi teď šťastný?“ a „Co ti dělá radost?“ s tak malou dávkou skutečného zájmu a empatie, až to tahalo za uši. Jen formální snaha o vzbuzování emocí u dětí tedy nestačí.

Radost u Rokytky
Další emocí, které je v řadě českých škol, jako šafránu, je radost. Z poznávání, z objevování, ze společných chvil a nebo jen z návštěvy neznámých a netradičních míst. Jak snadno je možné ji předávat, ukázal v dalším příspěvku konference streetartista působící pod jménem Epos 257. Byl vyloučený z gymnázia, protože většinu svého volného času (včetně toho školního) věnoval tvorbě graffiti. Dnes si dodělává doktorát a je žádaným umělcem. Při workshopu pro děti a mládež pořádaném centrem DOX vzal děti prostě a jednoduše ven. Prošel s nimi neznámá zákoutí Rokytky nedaleko Palmovky. Natáčeli společně pet lahve divoce se točící ve vodě, sbírali předměty, na které po cestě narazili. Vytvořili z nich poté společnou 3D mapu i s příběhem každé věci. Z dětí přitom zářila radost a zájem. Takový čas si pamatují několikanásobně vícekrát než většinu školních dní. Právě kvůli silným emocím, které během této dobrodružné výpravy zažily.

Právě tudy by tedy mohla vést cesta pro školy, které se dlouhodobě potýkají s neustále klesajícím zájmem a zaujetím svých žáků pro výuku i pro to, co se ve škole (i mimo ní) děje.