V občanském vzdělávání si neziskové organizace nedělají žádný velký byznys. Jen doplňují stát v oblasti, které se systematicky nevěnuje.

Argumentace penězi, velkými částkami, které si někdo chce urvat a "jistě neoprávněně" někam ulít pro sebe, je spolehlivým a vždy dobře fungujícím nástrojem kritiky. Předseda školského výboru sněmovny a poslanec ODS Václav Klaus ml. s ním pracuje opakovaně a cíleně. Nejčastěji jsou tím, ke komu takto posiluje nenávist veřejnosti, neziskové organizace (v tom je věrným stínem svého otce), jindy zase obhájci migrantů, lidských práv, prostě všichni tzv. pachatelé dobra - jak o nich píše sám Klaus.

Nenařizuje, sjednocuje
Tentokrát ostrý břit svého pera v pravidelné one man show na serveru Novinky.cz namířil
na Koncepci občanského vzdělávání, kterou tento týden projednávala vláda (veřejné jsou zatím jen základní rámce dokumentu ) (EDIT 1.8.: vláda projednávání koncepce nakonec odložila). Občanské vzdělávání je přitom standardní součástí většiny vzdělávacích systémů západoevropských demokratických zemí. V definici občanského vzdělávání stojí, že "pomáhá posilovat občany v tom, aby se informovaně, odpovědně a aktivně podíleli na spravování věcí veřejných a na rozvoji demokratické společnosti." Netýká se pouze školy, ale všech občanů ČR od dětí v předškolním věku, přes studenty, lidi v produktivním věku i seniory (pro to, i pro jeho multioborovost jeho přípravu ve finále zaštítil Úřad vlády). Materiál, který k této oblasti vznikl, nemá nikomu nic diktovat a nařizovat. Má naopak sjednotit postup a rozdělit role v oblasti, ve které vznikne mnohem více sporných situací, střetů a nedorozumění ve chvíli, kdy se nechá volně ležet, s tím, že své občanství, si má řešit každý sám.

Tam, kde má stát mezery
V tuto chvíli snahy o diskuzi a společnou domluvu přichází plamenně vykřikující Václav Klaus ml. a bije na poplach. Občanská výchova se prý už ve školách dávno učí, do škol prý nepatří učit žáky, co si mají myslet. Neziskové organizace si prý zase chtějí zřídit penězovody pro sebe a své blízké. "Bude tam snaha vymývat dětem ve školách mozky, což už beztoho mnozí dělají, ale ne všude stejně intenzivně. Budou učit děti rozeznat „Fake news“, namísto toho, aby je učili o svobodě slova a toleranci jiných názorů," burcuje autor ve svém textu.

Podrobnější pohled na celou věc, ale ukazuje něco trochu jiného. Neziskové organizace a odborná pracoviště (Centrum občanského vzdělávání na Fakultě humanitních studií UK) si tímto materiálem nezajišťují žádnou stamilionovou obživu. Jen prostě doplňují a posilují stát v oblasti, ve které se sám a jeho k tomu zřízené instituce dlouhodobě nijak systematicky neangažují. Ty oblasti jim zároveň přijdou důležité, protože se následky mezer v nich opakovaně setkávají při své jiné práci. Zároveň často velmi dobře a podrobně znají situaci kolem nich a zajímavé fungující příklady z jiných zemí (zrovna třeba ověřování informací a obraně proti fake news, do kterých se ve svém textu opírá předseda školského výboru, se věnují vzdělávací systémy řady dalších zemí - např. v Itálii, svůj postup proti nim má i německá vláda i Evropská komise). Oblast občanského vzdělávání přitom není jediným případem, kde se řada neziskových organizací zajímavě a dobře podílí na zaplňování státních mezer - spousta z nich dělá řadu důležitých programů o novodobé historii, spousta z nich poskytuje širokou paletu sociálních služeb, které drží nad vodou statisíce lidí, kteří spadli do různé z nastražených pastí.

Politici typu Václava Klause ml. nebo Tomia Okamury hlasitě varují před vymýváním mozků a rozkrádáním peněz. Přitom právě jejich strany jsou těmi, které v minulosti měly opakovaně problémy s financemi, včetně řady lidí, kteří jsou jim blízcí. Stejně tak pochopitelné je, že právě jim se nelíbí snahy o to, aby se veřejnost učila ověřovat si fakta. Protože jejich překrucování či vycházení z pochybných zdrojů je pro oba pány v jejich vyjádřeních dost typické.

Páru raději upouštět
Pro konkrétní doklady toho, proč je dobré, aby se Česko občanskému vzdělávání nějak podrobněji věnovalo - a pár hodin občanky ve školách to nespasí - není třeba chodit daleko. Žijeme v zemi, kde třetina studentů říká, že „za určitých okolností“ může být autoritativní vládnutí lepší možností než demokracie (MEDIAN, 2017), kde jsou občané mezi pěti nejméně spokojenými se stavem demokracie ze zemí OECD (International Social Survey Programme (ISSP), 2014), kde má vláda důvěru 35 procent občanů, prezident poloviny a obě komory parlamentu kolem 30 procent obyvatel. V takové chvíli má velký význam podrobné informování o tom, jak vlastně politický systém funguje. Může vést k většímu porozumění tomu, co se kolem nás děje - a snad i obroušení některých hran naštvaní, které mohou vznikat z nedostatečného porozumění. Stejně tak je enormně důležité v podobné chvíli představovat všem generacím občanů jejich práva a možnosti, jak se angažovat ve věcech, které se jim nelíbí. Frustrace hromaděná z toho, že se něco děje mimo mě a já sám s tím nemůžu nic dělat, většinou vybuchne někde jinde a mnohem silněji. Je pravda, že politiky, jakými jsou Václav Klaus ml., Tomio Okamura nebo současný prezident může zároveň vést do stále vyšších pater politiky. Dlouhodobě je to ale - jak je v těchto dnech v módě říkat - cesta do pekel.

Strašení vymýváním mozků ve školách tak vidím spíše jako obavu politika, který se bojí toho, že mozky voličů nebudou tak čisté a snadno naplnitelné jeho lacinými frázemi a sliby, než reálnou obavu o to, že by někdo dětem nebo dospělým diktoval, co si mají myslet. Na to jsou celá koncepce i občanské vzdělávání stále mnohem více postavené na diskuzi a toleranci než svět a mozek Václava Klause ml. a jemu podobných.