Pokud chce vláda Andreje Babiše zlepšovat české školství, neměla by zašlapávat ty oblasti, které víceméně fungují - třeba sektor soukromých škol. Jednak tím neušetří, zadruhé to české vzdělávání ve výsledku víc oslabí, než posílí.

"Rezort školství je pro nás prioritou, protože bez kvalitního školství nemá národ budoucnost. Investice do našich dětí jsou investicí do naší budoucnosti. Kvalitní školství chápeme jako školství otevřené, dostupné a profesionální." Těmito slovy začíná část navrženého programového prohlášení vlády Andreje Babiše, která se týká oblasti vzdělávání. Při uvedení nového ministra do úřadu se předseda vlády i ministr školství zmiňovali kromě tradičního tématu zvyšování platů učitelů především o dalších dvou - revizi inkluze a prověření prostředků, které z rozpočtu získávají soukromé a církevní školy.

Zatímco inkluze je bohužel obětním beránkem, ke kterému by se kvůli masivní negativní kampani rezervovaně vyjádřil zřejmě jakýkoli nastupující ministr, druhé téma bylo takto tvrdě zmíněno celkem nově (i když ministerstvo již za vedení K. Valachové nepovolovalo vznik některých nových škol a nechtělo navyšovat prostředky pro ně). Podívejme se na něj podrobněji a upravme přitom několik nepřesností, která se ve vyjádřeních čerstvého premiéra objevila.

Nejsme jediní
Andrej Babiš vyzval ministra Plagu k prověření peněz, které jdou soukromým a církevním školám se slovy, že jde o šest a půl miliardy a že jsme jediná země, která takto soukromé školy z veřejných peněz podporuje. To však není pravda. V různé míře své neveřejné školy podporuje řada evropských i neevropských zemí (podobně jako u nás je dotuje Dánsko, Estonsko, Španělsko, v Německu, Slovensku či Slovinsku přispívá stát soukromým školám ještě více než v ČR a úspěšné vzdělávací systémy jako ten finský nebo švédský nerozlišují při státní podpoře mezi soukromými a státními školami vůbec). Podporu ve formě dotací nebo jiných příspěvků získávají od státu i církevní školy.
České soukromé školy dnes získávají příspěvek na žáka podobným způsobem jako ty státní - důležité je připomenout, že základní dotace je ve výši 60 procent příspěvku na žáka ve státní škole (pokud škola dopadne dobře v hodnocení České školní inspekce, může se navýšit - u MŠ a ZŠ až na 100 procent příspěvku na žáka, u SŠ maximálně na 90 procent výše příspěvku - podrobně popsal financování soukromých škol v Česku v květnovém blogu Ondřej Šteffl). Školy smí tyto peníze využít jen na neinvestiční náklady - tj na platy a služby, apod. Veškeré náklady na zakoupení školní budovy, její opravy či rekonstrukci i na vybavení škol nad 40 tisíc korun (tělocvična, odborné učebny, kuchyně,...) musí hradit z vlastních peněz.

Rostoucí počet dětí v soukromých školách, rostoucí zájem rodičů o ně a tím pádem i stoupající náklady výše podpory, neznamenají, že soukromé školy pracují s penězi nehospodárně a je třeba je s podezřením prověřovat. Je to spíše logický důsledek toho, že řada rodičů není spokojena se stávající úrovní a fungováním státních škol a hledají alternativu jinde - i za cenu, že za takovou školu zaplatí.

Příliš drahá úspora
Snížení nebo úplné zrušení příspěvků z rozpočtu pro soukromé a církevní školy by jistě nevedlo k tomu, že jejich zřizovatelé sklapnou podpatky, doplatí peníze, které nepřišly, ze svého, školy pojedou dál a stát ušetří. Naopak mnohem pravděpodobnější scénář je, že při výrazném omezení příspěvků pro tyto školy, je zřizovatelé prostě zavřou a budou se věnovat něčemu jinému. Už dnes to ve většině případů, které znám, není tak, že by provozování soukromých škol byl obrovský byznys, ze kterého by se bohatlo. Pokud školy pobírají plnou výši dotace od státu, nesmí navíc dle zákona už dnes generovat ani korunu zisku. Situace je spíše taková, že zřizovatelé škol do nich dávají nemalé peníze právě pro rozjezd a vybavení. Peníze od státu vyvažují to, aby do něčeho podobného vůbec šli. Peníze se jim jen pomalu vrací. Celou věc často nedělají ze zájmu vydělávat, ale spíše ze snahy dělat věci ve školství trochu jinak, než je v systému státních škol běžné. Často tak řeší vzdělávání svých vlastních dětí, když státní školy v daném místě jejich představu nenaplňují. Vzniká tu žádoucí pestrost a alternativa, ze které si rodiče můžou vybírat. Tyto školy zároveň často ovlivňují i učitele z běžných škol a svým způsobem pomáhají i k rozvoji inovací a nových postupů a trendů v celém vzdělávacím systému.

Pokud tedy platí úvodní věty z chystaného programového prohlášení vlády, že kvalitní školství je pro ni prioritou, neměla by přistupovat k přiškrcování či rušení peněz pro soukromé školy. To české vzdělávání jako celek spíše oslabí, než posílí. Kromě zmíněné pestřejší nabídky by tak ze školství pravděpodobně odešlo i mnoho inovativních učitelů, kteří dnes učí na soukromých školách a do státních by se zřejmě většina z nich nehrnula.

Jenže balónek už byl vystřelen a stín podezření nad soukromými školami už se vznáší veřejným prostorem. Proč byl premiérem vystřelen hned v úvodu debaty o českém vzdělávání a jeho dalším směřování a od čeho má odvést pozornost přesně nevíme. Pokud chceme české školství opravdu zlepšovat, je na místě uklidit balónek opět tam, kde byl, a vrátit se k otázkám, které jsou pro české školy a pedagogy pro nejbližší měsíce a roky mnohem kruciálnější.

Václav Zeman

Autor pracuje na inovativním vzdělávacím konceptu Škola Můj Projekt.