Učme (nejen ve školách) naslouchat. Oceníme to nejen před volbami.

Týden před volbami jsem se setkal se třemi situacemi, které mohou na první pohled vypadat docela různě. Přesto se brzy ukázalo, že mají jedno společné.

Guláš, demonstrant a pirát
Začalo to docela velkým údivem nad tím, kolik lidí dorazilo a jaká vřava se odehrála na jedné ze sousedských večeří pořádané hnutím ANO na pražských sídlištích. Volební guláš přitom není nic nového ani originálního. Přesto se mi nedlouho poté vyjevilo, proč právě tohle a proč právě tam může fungovat.

O den později jsem četl na serveru a2larm.cz článek Saši Uhlové a Pavla Šplíchala o tom, jak se i před letošními komunálními volbami někteří regionální politici rozhodli vynést takzvanou „romskou kartu“. Jde o starý známý recept. Neschopnost řešit problémy města nebo snaha zakrýt ty své vede k tomu, že se politik rozhodne upozornit na zcela jinou věc, u které je v daném místě jistota, že všechny předchozí problémy a témata spolehlivě překryje. V okrajových částech republiky jsou to opatření nebo výroky proti místním Romům. „Zástupcům oprávněného lidového hněvu z regionů jsou odpouštěny korupční a jiné prohřešky a stávají se hrdiny s budoucností v celostátní politice,“ píší autoři článku. To, co mě v něm ale zaujalo mnohem víc, je část vracející se k sedm let starým nepokojům na Šluknovsku. „Demonstranti chtěli v jednu chvíli proniknout na ubytovnu, a když demonstrace definitivně skončila, nevěděli, proč to vlastně chtěli ani co by tam dělali. Z demonstrantů, kteří se snažili prorazit policejní kordony a řvali protiromská hesla, se najednou stali lidé, kteří zoufale chtěli, aby je někdo poslouchal.(…) Čím déle lidé mluvili, tím víc se vzdalovali od původního tématu, kterým byly ve městě nechvalně známé ubytovny Červený kostel a Sport. Stačilo je jen nechat mluvit a poslouchat. Ukázalo se, že i kdyby ubytovny do druhého dne zmizely, problémy jejich města a regionu je budou trápit dál,“ stojí dále v textu.

Do třetice jsem četl rozhovor s kandidátem Pirátské strany na senátora Petrem Chalušem, který zároveň vede platformu Fórum rodičů a dlouhodobě se věnuje oblasti vzdělávání. Mluví v něm o svých snahách zapojit se do tvorby vzdělávací politiky: „Za Fórum rodičů jsem se snažil být u mnoha diskuzí o legislativě a byl jsem opravdu jenom rodič. Vždycky mě vyslechl senátor či výbor, ale tím to skončilo. (…) Čtu články rodičů, články odborníků, dělám si z toho analýzy, věnuji se tématu rodič a škola a vidím, že můj hlas se tam nedostane, a to jsem poučený rodič,“ říká v rozhovoru.

Co tedy mají tyto tři situace společné? Hrají v nich hlavní roli lidé, kteří nebyli vyslyšeni. Po třetí zkušenosti v tak krátkém čase není už dnes můj údiv nad tím, kolik lidí nadšeně dorazilo na sousedskou sídlištní večeři zdaleka tak velký. Šlo z větší části o seniory žijící v menších a levnějších bytech z důchodu nebo na Prahu téměř jistě podprůměrného příjmu. Jak často zrovna je dosud oslovoval někdo z pražských politiků? Kdy se jich naposled někdo z kandidátů ptal na to, co by právě oni v místě, kde žijí, potřebovali zlepšit? A kdy se to opravdu stalo? Jak dlouho nikdo z příbuzných nenavštívil toho, kdo si zde šel s nadšením pro guláš? Nevyslechl si s opravdovým zájmem, jak se má a co by v nejbližší době potřeboval…

Poslouchám tě. Zajímá mě to.
Píšu na tomto blogu často o tom, co by potřebovalo české vzdělávání. Jedno z dalších témat, které by si jistě zasloužilo více místa na slunci, je nyní nasnadě - učit se umění naslouchat. Ale ne jen tak naoko, nechat někoho vypovídat se a zase se vrátit ke svým běžným starostem. Ne poslouchání žáků nebo dětí, při kterém nám od začátku svítí v hlavě červená kontrolka připomínající nám naše pravdy a to že „je to sice hezké, ale co on/ona o tom může v jeho letech vědět…“. České školy i svět kolem nich potřebují mnohem více opravdového naslouchání. Takového, kdy se zájmem a plným zaujetím vnímáme toho, kdo nám právě něco říká a dáváme mu přitom jasně najevo: „Poslouchám tě, jsem tu s tebou a jasně vnímám, co mi teď říkáš. Zajímá mě to.“

To je nesnadná dovednost, které se ale dá učit a rozvíjet se v ní. Měla by zároveň být nedílnou součástí výuky na pedagogických fakultách a učitelé by ji poté mohli využívat ve výuce od prvního do posledního dne svého školního působení. Zároveň by tato dovednost, podle mého názoru, měla být stejně tak nedílnou součástí samotného vzdělávání ve školách a absolventi by si ji měli ze škol odnášet do běžného života.

Proč? Protože, když nebudeme velké části společnosti dostatečně naslouchat a necháme v ní dále a dále sílit pocity nevyslyšených, osloví je velmi brzy někdo jiný. Respektive mnohem snadněji se zde objeví někdo, kdo vhodným marketingem nebo laciným nařčením či útokem vyvolá dojem, že právě on je tím, kdo je na jejich straně, moc dobře jim naslouchá a je tu jen pro ně. Tak to takovým lidem, prosím, tolik neulehčujme.