Žena učí aportovat psa, ten ale nechce spolupracovat, běhá si volně podle své chuti. Tak už s tím dej pokoj, vždyť vidíš, že to nemá cenu, říká její muž. Ale má, s tebou mi zpočátku taky nešlo!

Bez své velitelky nechodí mezi lidi. Sdílí s ní mailovou adresu, svou nemá nebo nepoužívá. Přizpůsobil názory na veškeré aspekty života své družce, papouškuje hodnoty, které ona preferuje, zajímá ho její hodnocení lidí a aspoň navenek jí vždy přitaká. Eventální nesouhlas s tím, co Ona říká a dělá v sobě skrývá, dusí. Žena určuje témata, o nichž se baví, která by je měla zajímat. Často svého mužského úkoluje a hodnotí pak splnění svých požadavků. Bez rozpaků ho sepsuje v soukromí i před lidmi, některé ženštiny nešetří ani vulgárními nadávkami.
Vycepovaní muži nemívají své osobní přátele, ale vysedávají mlčky při návštěvách takzvaných společných přátel, kteří se obracejí s pozorností, námitkami nebo otázkami jen na ni, ona společensky kraluje, on je mlčenlivý stín. Když už začne muž hovořit, žena ho zarazí, neboť se obává, že by plácnul nějakou hloupost. Někdy bývá i napomenut, zesměšněn. Táto, co to meleš?! Kdybys radši mlčel! Co ty o tom víš?!
Pokud má vycvičený muž nějakého kamaráda, tak spíš v roli vrby, postěžuje si mu, když jeho družka příliš přitáhne opratě, ale zapřísahá ho, aby se o tom před ní nikdy nezmiňoval! V případě, že má koníčky, tak jen takové, které mu ONA schváluje. Žena přijímá a otevírá jeho poštu s tím, že by bylo nepřirozené, kdyby před ní cokoliv tajil. Prohlíží mu mobil i kapsy. Mají společný bankovní účet, na který směřují často všechny jeho příjmy a z nějž především ona čerpá podle své chuti a potřeb. Před lidmi se žena snaží vyvolat dojem, že jsou ve všem zajedno, že jsou jedna duše. Říká: my si s tátou myslíme, zrovna jsme si říkali... Po desetiletích soužití se svou koučkou má muž v hlavě myšlenkové vakuum nebo guláš, pokud mu žena zrovna nezadá práci ve prospěch domácnosti nebo dětí.
Vycepovaný muž bývá po čase manželkou, partnerkou pohrdán jakožto bačkora, slaboch, ňouma, muž bez vlastností. Nedočká se od ní pochvaly, dává mu najevo, že jí jde na nervy. Bývá podváděn, ale nebývá hned tak opouštěn, neboť je z něj užitek a nezlobí. Známí o něm soudí, že je chudák, dobrák nebo dokonce starej vůl. A protože se s ním nudí, nemají ho v oblibě a málokdo upřímně truchlí, když vycvičený muž zemře, a to většinou o dost dřív než jeho rozjuchaná, suverénní satorie.
Podpantoflizace může mít i nenápadné formy, ale lze ji vystupňovat až po ztrátu osobnosti, blátivost psychiky. Muž si ji může nebo nemusí uvědomovat. Může jí trpět nebo být se stavem spokojen jako dobře živený vepř, což se stává hlavně v případě, když se k němu velitelka chová celkem slušně, sem tam ho podrbe za ušima a předkládá mu chutnou krmi.

Proč muži na takový život přistupují?
Muž, který nemá vyšší společenské ambice, bývá mnohdy domased a touží po prostých věcech jako je dobré jídlo, v mládí sex, úhledný a pohodlný domov, kde si po práci odpočine. Žena chce mít při ruce svého člověka. Takového, který bude vykonávat práci, na kterou ona nestačí nebo je jí protivná, bude jí na požádání nápomocen. Měl by mít slušný příjem a po výplatě dělat stojku. A nedovolí si ji rozčilovat svým odporem, odmítáním, nepříjemnými zvyky a blbými zlozvyky. Mnohdy mu vyčítá, že ho vůbec musí o to či ono žádat, že si sám nevšimne, čeho je třeba, ovšem všimne-li si, ukáže se, že je úplně vedle a prioritu má přece jiná činnost, takže je opět peskován. Velitelka potřebuje mít svého Golema pod kontrolou, v kapse zástěry žmoulá šém. Protože bývá vládkyní nad domáckými požitky, snaží se jí muž ve všem vyhovět, aby mu byly dopřány. To ona vládne v kuchyni i ložnici.
Ženy bývají častěji společenské, což vzbuzuje sympatie okolí. Do hry vstupují společné děti, o něž by muž mohl snadno přijít, kdyby ženě přestal vyhovovat a chtěla by se ho zbavit. Cepovaný muž strádající na podrážce jejího pantofle bývá stresován, mívá často obavy a někdy i strach, je okraden o radosti svobodného žití a nikdo ho nepolituje, pomoci mu není...

Proč nepíši o ženách, které si stěžují na násilnické chování svého chlapa?
Tyto opakovaně bité a znásilňované nešťastnice, které si svého holomka nejenže vyberou a zplodí s ním děti, ale zůstávají s ním drahně let, budí soucit, jsou podporovány neziskovkami, sociálními pracovnicemi, jsou pro ně budována útočiště, mají podporu veřejnosti, policie i soudů. A to někdy i v případech, když si násilnické chování vymyslí po rozchodu s jakýmkoli mužem, aby se mu pomstily, znevěrohodnily ho. Činí tak zvláště během soudních bojů o děti a majetek a jejich lžím je dopřávána soucitná pozornost. Ne vždy úřady a okolí pochopí, že lež je nástroj a zákeřná zbraň ze všech nejúčinnější.
Kdo se kdy zasadil o prozření statisíců utiskovaných a ponižovaných mužů? Kdo kdy pomáhal týraným obětem žen s disociální poruchou osobnosti (zlidovělé slovo hysterka bylo odmítnuto jako pejorativní). Kdo jim kdy poradil a povzbudil je? Jsou především vysmíváni, jejich bačkorizace je terčem vtipů. Vycvičení muži, otroci žijící v dusném kuchyňském matriarchátu, by přece mohli být za normálních okolností dobří a zajímaví lidé! Jako můj týraný a fackovaný strýček, který se stal po smrti své saně oblíbeným, jiskrným a šťastným mužem na celých zbývajících patnáct let.