S čarodějnicemi a čaroději je spojováno užívání nadpřirozených schopností a démonických sil. Tyto osoby, ať už skutečně nebo v představách lidí, inklinovali k magii, měli napjaté vztahy s náboženstvími a církvemi, jindy byly součástí systému. Provokovaly fantazii, někdy etiku a inspirovaly umění, budily respekt ale i hrůzu. Víra v čarodějnictví je přítomna v mnoha kulturách, je vlastní zvláště kulturám indoevropským, ale je značně rozšířená i v Africe a více či méně po celém světě. V našem kulturním okruhu se dnes stala součástí šoubyznysu, jindy feministických mýtů, v jiných částech světa, například v Africe nebo Indii jsou ještě dnes, především děti či ženy obviněné z čarodějnictví vyháněny, lynčovány a dokonce upalovány.

Podle archeologických nálezů a jeskynních maleb lze odvodit, že magie, víra v kouzla a pověrčivost hrály roli od doby, kdy byl pračlověk schopen abstraktního myšlení. Vycházela vstříc touze tvora sužovaného tvrdými přírodními podmínkami, aby se ve svých představách a víře bez velké námahy a rizika, kouzlem, zaříkáváním dostal ke zdrojům potravy, ochránil své teritorium a úspěšně čelil nemocem, hladu, úrazům a dravé zvěři.

Představa o čarujících ženách se známými atributy bylinkářství, agendou porodnictví a zaříkávání se objevila, když se člověk usadil a začal se věnovat zemědělství. Souvisí s významnější rolí žen v hospodářství i rodině, se závislostí rozmachu usedlostí a komunit na jejich plodnosti a na úrodě kulturních rostlin, na stavech domestikovaných zvířat, o které se žena vedle muže starala, ale byla s nimi jakoby víc spřízněná svou plodivou silou. Je pravděpodobné, že na rozvoji pověr o tajemných schopnostech žen se podílelo mysterium jejich biologické role, především těhotenství, kojení a mateřství, ale i jejich, tehdy tajemný, lunární cyklus. Dá se předpokládat, že ženy také více než muži tíhly k pověrám, mýtům a zaříkáváním, ostatně je tomu tak v mnoha zemích dodnes. Pokud samy uvěřily ve své čarodějné schopnosti, přesvědčily o nich i své okolí, mohlo jim to být ku prospěchu, později to pro ně mnohdy znamenalo riziko záhuby. V dobách největšího řádění inkvizice byly ovšem za čarodějnice či čarodějníky často označovány jakékoliv osoby, i jen na základě „přiznání“ mučeného, pomluvy, udání nebo touhy členů tribunálu či majitele příslušného panství po jejich majetku.

Rozdělení čarodějnic

Místní vědma

Místní vědma nebo její, méně častý, mužský protějšek – ranhojič byli první pomocí při léčení nemocí, úrazů, neplodnosti zvířat i lidí, uhlazení cestiček k opětované lásce, odvrácení účinku zlých kouzel. Vědma používala především léčivky, křesťanské modlitby, zaříkávala, vykuřovala domy i stáje, vykládala znamení, hledala místo, kde zloděj ukrýval lup a poskytovala zprávy o zmizelých osobách. Její činnost bývala většinou neškodná nebo prospěšná, ale uměla i obstarat jedy, věřilo se, že dokáže nakazit lidi či dobytek záhadnými nemocemi, uřknout, proklít, poškodit sklizeň a zabránit lásce či početí. Vědma, záhadná a moudrá stařena je vděčnou pohádkovou postavou, k představě takové ženy se upíná i dnešní romantický feminismus.

Černá čarodějnice

Takzvaná černá čarodějnice je v zažitých představách bezvýhradně zlá, v noci se proměňuje v dravce, kočku či vlka a pak vyráží zabíjet děti. Pověrčiví lidé věří, že je záštiplná a svými kouzly pouze škodí a ubližuje. Bývá zobrazována jako bezzubá babizna, která míchá v kotlíku páchnoucí směsi. Mnoho obvinění z takového čarodějnictví vzniklo na základě napjatých sousedských vztahů nebo je vyprovokovalo podivínství starých, osamělých žen.

Čarodějnice satanistická

Tato čarodějnice je v úzkém spojení s démony, čerty, ďábly, lítá na koštěti na sabaty, kde obcuje s ďáblem. Objevuje se až v pozdějším středověku. Je plodem tehdejší nebezpečné křesťanské pověry. Žena nařčená tímto druhem čarování byla v historii nejčastější obětí inkvizičních soudů, církevních i světských.

Pověry

Víra v čarodějnice a čarování těsně souvisela s lidovými pověrami, rituály a účelovým jednáním, které mělo čelit zlým silám a odvrátit neštěstí. Je jich nepřeberné množství ve všech kulturách, komunitách, je krajově odlišné. Je zajímavé, že se tento zvláštní myšlenkový mechanismus v lidských populacích udržel a rozvíjel navzdory tomu, že byl celkem neúčinný a častěji byl spíš příčinou nesnází nebo neštěstí. Dodnes má například většina české populace pod kůží taková zaříkávání jako například klepání na dřevo, aby se „věc nezakřikla“, neblahý pátek třináctého, varující přeběhnutí černé kočky přes cestu atd. Když vyjdeme z bytu, a musíme se vzápětí vrátit pro zapomenutou věc, vzpomeneme si na babiččinu průpovídku, že to přináší smůlu, střepy zase znamenají štěstí, ovšem rozbité zrcadlo sedm let neštěstí atp. Nevěříme tomu úplně, ale červíček pochybností hlodá. Ještě v devatenáctém století se běžně věřilo na uhranutí, především pohledem tmavých očí, hlavně při pohledu „přes rameno“. Od tohoto uřknutí mělo pomáhat nesčetně úkonů a rad, uhranutý musel většinou provést něco nechutného až odporného. To nejmenší bylo plivání: „Kdo chce být bezpečen před uhranutím a sám aby nikoho neuhranul, zajdi si někam do kouta a plivni si za ňadra, pomůžeš si snadno.“ Kolik pověr asi vychází z prostých fyziologických funkcí. Alespoň náznakově se odplivneme při výkřiku: „Tfuj, to jsem se lekla“, zřejmě při leknutí dojde k nadprodukci slin. Nevychází ovšem pověra: „První zub dítěte má matka spolknout, nebudou ji zuby bolívat.“ Lidé sice správně vyporozovali, ža během těhotenství dochází k menšímu odvápnění kostí ve prospěch plodu, na což někdy doplatí chrup matky, ale spolknutí dětského zoubku nepomůže, vápník lze matce dodávat v tabletách. Ovšem co říci na radu: „Aby se žloutenka lekla a utekla, dej nemocnému notný pohlavek.“ Na různé nemoce a potíže s láskou či plodností se v lidových pověrách, které zřejmě využívaly i babky kořenářky a místní vědmy aplikovaly sliny, krev lidská, hlavně menstruační, krev zvířecí, lejna, trus, moč, kousky mrtvol, vykuřování, zabíjení, sušení a pak umletí nejrůznějších živočichů či jejich orgánů. Například: „Na bolení hlavy platí toto: smíchej slepičí trus a lidskou moč a dej na hlavu pod koženou čepici.“ Kupodivu na tělní parazity nebyla doporučována někdy účinná konzumace česneku, ale například prášek z jelenních parohů smíchaný s octem nebo spolknutí střelného prachu se solí a nejhůř, rozmělnit hlísta, který vyjde z těla a dát ho parazity napadenému sníst. Na slábnoucí sluch nebo hučení v uších (zřejmě tinitus) se podle některých pramenů doporučovalo namočit do lidského (!) sádla kousek bavlny a strčit ji do ucha.

Starověk

Písemné prameny o čarodějnicích se vyskytují ve starověkém Sumeru a Egyptě, postup v případě obvinění z čarodějnictví obsahuje i babylonský Chammurapiho zákoník asi z roku 1686 př. n. l. (byl vytesaný do dioritové stély, dnes je uložen v Louvru). Existenci čarodějnictví ve starém Řecku dokládá Homér a poté i římští autoři. Popisují, jak čarodějnici poznat a jak se jí pomocí zaříkávání bránit. V antickém Řecku byly některým ženám považovaným nebo se prohlašujícím za čarodějnice přisuzovány čáry v neprospěch lidí a společnosti, někdy ale byly naopak ztělesněním krásy, moudrosti, laskavosti, čarovaly ve prospěch dobra. Jindy měly pověst sexuálně nenasytných žen. Všechny ale dokázaly účinně proklít prosté smrtelníky a znaly milostná kouzla. Už ve starém Řecku mohla upadnout taková osoba do osidel výkonu spravedlnosti, například v Athénách byla upálena žena za nekromantii. Známé jsou thesálské čarodějnice, v mýtech se objevují slavné čarodějnice Kirké, dcera boha slunce Hélia, a Médeia, dcera kolchidského krále Aiéta (Eurípidés ji vylíčil ve své tragédii z roku 431 př. n. l. jako vášnivě milující a oklamanou ženu). V Římě byly magické úkony zakázány a magici pronásledováni, mělo se za to, že mohou škodit vlivným a mocným.

U Vikingů provozovaly magické čáry ženy, které se nazývaly valy či völvy, v noci měly sedlat vlky, mědvědy nebo jen dřevěné hole a na nich se dopravovaly na svá setkání. U starých Slovanů se zlá čarodějka nazývala kolduňa, muž koldun. Respektované byly osoby praktikující starodávnou magii s dobrými úmysly, ty byly nazývány vedun nebo vědma. Spektrum osob, které se zabývaly čarováním či vhledům do budoucnosti, nebo jim nadřirozené schopnosti byly přisuzovány, bylo vždy poměrně pestré, komunita nebo společnost k nim měly proměnlivý vztah od uctívání po pronásledování. Je zaznamenáno, že už v roce 1071, ještě v době pohanské, byly dvěma kouzelníky obviněny z neúrody čarodějnice, což vedlo k popravě mnoha žen. U Keltů popisuje Tacitus ženy v dlouhých černých řízách, které společně s druidskými hudebníky povzbuzovaly válečníky, ale jejich skutečný status není znám.

Křesťanství a středověk

Zmínky o čarodějnicích obsahuje Starý zákon, najdeme v něm výzvu: Čarodějnici nenecháš naživu. Nicméně v r. 1020 prohlásil moudrý biskup Burkhardt z Wormsu, že „víru v čarodějnice je třeba trestat, ale nikoliv čarodějnice, protože ty neexistují“. Do přelomu 13. a 14. století se círtev zaměřovala spíš na potírání kacířů, lidí, kteří ji kritizovali. Koncem 13. stol. se ale dominikáni Tomáš Akvinský a Albert Velký rozepsali o pohlavních stycích mezi lidmi a ďábly, zrodila se scestná úvaha o inkubu a sekkubu. Křesťanství považovalo dcery Eviny za pokušitelky, svůdkyně, hříšnice a lhářky, ženy neměly v křesťanských zemích vyšší společenský status, pokud ovšem nebyly bohaté, provdané a nápadně zbožné. Snadným terčem udání a obětí inkvizice bývaly často ženy osamělé, neprovdané nebo vdovy. Ovšem na začátku křesťanství byla víra v čarodějnictví odmítána jako pohanská pověra, takže i pronásledování čarodějnic se církev i panovníci bránili. Zážitky žen, o nichž se lze dnes s úspěchem domnívat, že trpěly buď hysterií, bájivou lhavostí či duševní nemocí byly odmítány jako halucinace. V některých zemích bylo sice už od 9. století povoleno trestat čarodějnictví smrtí, přesto v těch dobách nedošlo k rozsáhlému pronásledování.

Kladivo na čarodějnice

Malleus maleficarum (česky Kladivo na čarodějnice) je latinsky psaná rukověť, jejíž autorství je přičítáno dominikánům a inkvizitorům Heinrichu Kramerovi a Jakobu Sprengerovi (o jeho autorském podílu se vedou spory). Byla vydána ve Štrasburku roku 1486. Obsahuje teologický výklad temných nadpřirozených sil, zejména čarodějnic, který obsahuje soudobé lidové představy a návody k pronásledování čarodějnic. Kladivo na čarodějnice bylo v dobách své slávy v Evropě velmi populární, kniha byla vydána nejméně 34 x a byla ve svých asi sto tisících prodaných výtiscích dobovým besscelerem, hned za biblí. Od začátku 17. století ji ovšem zastínil spis Disguisitionum magicarum libri sex . Autorem byl španělský jezuita Martin Delrius, který působil v Holandsku. Především o tuto knihu se pak opíral Jindřich František Boblig ve velkolosinských a šumperských procesech.

Středověk a inkvizice, hony na čarodějnice.

Několik příkladů:
1561 v Gottingenu zuřil boj proti čarodějnicím tak strašně, že si žádná starší žena nemohla být jista, že neskončí na hranici
1590 – v Brunšvicku svezli na upálení čarodějnice ženy z okolí, náměstí bylo přecpané hranicemi
1562 – 1563 upáleno 64 čarodějnic v Bavorsku
1580 – 1595 nesmírně kruté a časté upalováni v Lotrinsku
1591 - 1610 bylo více než 500 čarodějnic upáleno ve švýcarském kantonu Vaud
1615 – 1635 v Burgundsku, Lotrinsku a Alsasku zahynulo na příkaz inkvizice 5 tisíc lidí
1590 – 1680 – ve Skotsku popraveno na 4 400 čarodějnic
1627 – v Eichstattu popraveno 122 lidí za čarodějnictví, jejich majetek si přivlastňoval biskup.
1651 – 1660 v slezské Nyse byla postavena na upalování pec a v letech v ní bylo upáleno na tisíc obětí včetně dětí.
1782 – ve Švýcarsku poslední oficiální poprava

V Německu bylo během inkvizice popraveno nejméně 100 000 lidí.
Celkový počet obětí inkvizice v letech 1575 až 1700 dosahuje téměř milionu umučených a popravených, většinou žen. Během tří set let honů na čarodějnice církev údajně upálila kolem pěti milionů žen. Je ale nutné dodat, že čísla z těch dávných dob jsou poněkud nespolehlivá. Nicméně se vtírá myšlenka, protože část z těch žen byla ve fertilním věku, že se inkvizice vlastně, kromě jiného, dopustila devastování lidského genomu a zvětšení, tehdy žádoucí, lidské populace.

Smolné knihy

Jednotlivé procesy byly úředně zaznamenány v takzvaných smolných knihách, kterých se dochovalo kolem padesáti. Na webu Planetarium Českého rozhlasu ze dne 28. 11. 2008, informuje historik Petr Kreuz: „Smolná kniha je protokol vedený hrdelní pravomocí vybaveným soudem, zpravidla tedy městským, kde je zaznamenáván průběh inkvizičního řízení, úkony, které byly prováděny s osobou obviněnou z nějakého závažnějšího trestně právního nebo hrdelního deliktu. Těžiště zápisu ve smolných knihách, zejména v těch ze šestnáctého, sedmnáctého století, tvoří záznam zločincovy výpovědi v mučírně, to znamená před mučením, na mučidlech a po sejmutí z mučidel. Zpravidla je ten zápis ve smolné knize uzavírán záznamem o vykonání exekuce, nejčastěji hrdelní, tedy o popravě dotyčného zločince. Smolné knihy nejsou, i když existuje taková zažitá představa, pramenem středověkým; jsou typickou soudní knihou raného novověkou. Se smolnými knihami se u nás setkáváme v období od první čtvrtiny šestnáctého století, to znamená od samého sklonku středověku, do třetí čtvrtiny osmnáctého století, to znamená do tereziánského období.“

Inkvizice v českých zemích

České země zůstaly běsnění čarodějnických honů dlouhou dobu ušetřeny. K soudním přelíčením s osobami, obviněnými s čarodějnictví, docházelo ojediněle a v malém měřítku. Rozsudky pak často bývaly na evropské poměry dosti mírné. Až v letech 1651-1684 zasáhla vlna pronásledování některá města ve Slezsku, a to v souvislosti s čarodějnickými procesy v nisském knížectví, náležejícím vratislavským biskupům. Během této doby bylo ve Frývaldově (dnešní Jeseník) upáleno 112 osob a v Cukmantlu (dnes Zlaté Hory) 54 osob jen za rok 1651.

Největší proslulosti však dosáhly procesy severomoravské, které proběhly v letech 1678-1696 na žerotínském panství Velké Losiny a ve městě Šumperku. Během 17. století tu bylo upáleno asi sto lidí. Temnou postavou zde byl v letech 1678 – 1696 především Jindřich František Boblig z Edelstadtu. Vše nasvědčuje tomu, že kromě nezměrnému cynismu a hrabivosti byl i v jiných aspektech psychopatickou osbností. V jeho zrůdném konání hrála velkou roli sexualita. Nejen v údajných modlitbách čarodějnic, které sám psal a byly plné oplzlostí a vulgarit, ale nadměrné používání tortury s vypjatým zájmem o obcování čarodějnic a způsoby vedení výslechů poukazují na množství sexuálních úchylek od sodomie až k fekalismu.

Čarodějky ze Salemu

Pronásledování čarodějnictví v Americe započalo až roku 1640. Trestem bylo bičování, vyhoštění nebo poprava. Proslulý hon na čarodějnice proběhl v letech 1691 – 2 v malém městě Salemu na východním pobřeží Nové Anglie, v Massachusetts. V knize Čarodějnictví – tajné dějiny od Michaela Streetera se lze dočíst o třech dívkách, jedna z nich byla indiánská otrokyně Tituba, které se bavily hrou na předpovídání budoucnosti. Po měsících této činnosti začaly upadat do transu, trpěly záchvaty. Záhy se choroba přenesla na dalších pět děvčat. Bezradný lékař v puritánské komunitě salemských usoudil, že dívky posedl ďábel. Ty poté začaly obviňovat osoby ve svém okolí z čarodějnictví. Propukly procesy a popravy, které dívky udržovaly v chodu záchvaty hysterie. 19 lidí skončilo na šibenici, jeden muž byl rozdrcen kameny za to, že se odmítl dostavit k soudu, protože považoval hon na lidi ve svém okolí za odpudivou hysterii.

Lovy čarodějnic v Británii

1542 vydal Jindřich VII. První zákon o čarodějnictví, podle kterého soudil a trestal čarodějnice stát. Podle tohoto zákona se vyvolávání duchů, předpovídání budoucnosti, negativní zaříkávání a očarování považovaly za těžké zločiny a trestaly se smrtí, ztrátou pozemků a movitého majetku obviněného.
Španělská státní inkvizice soudila a upalovala tzv. kacíře, odpadlíky a bludaře, víru v čarodějnice spíš odmítala jako pověru.

Věda a rozum 18. a 19. století

Učenci v magii nevěřili a čarodějnictví se stalo už jen krutou bizarností minulých dob.Vlivným kritikem byl například Francis Hutchinson, anglický duchovní, který se zabýval studiem čarodějnictví celý život. Vědecká revoluce a Descartova filosofie způsobily, že se idea čarodějnictví stávala čím dál nepřijatelnější. Vznikl nový obraz vesmíru, v němž byla příroda strojem, který se sám pohání. Obraz ďábla byl vytěsňován.

Literatura:
Angelis V.: Hon na čarodějnice, Alpress, Frýdek – Místek 2004
Bednářová E.: Mysteria země české, díl druhý: Víly a čarodějnice, autorské vydání, Praha 1995
Frazer J. F.: Zlatá ratolest, Garamond, Praha 2000
Grigulevič I. R.: Dějiny inkvizice, Mladá fronta, Praha 2004
Chalupa J.: Inkvizice (3), podtitul: Stručné dějiny hanebnosti, nakladatelství Aleš Skřivan ml., Praha 2007
Ryś G.: Inkvizice, Mladá fronta, Praha 1995
Streeter M.: Čarodějnictví – Tajné dějiny, Mladá fronta
Toufar P.: Čarodějnice, hvězdáři a zlatodějové, MOBA, Brno 2009