Surfuji na vlnách internetu s nadějí, že objevím něco veselého. A vyskočila na mě už pár měsíců stará informace o sexuálních gay orgiích v Bruselu. Organizátor rozmarného večírku, na němž se čtyřprocentní muži skupináčově veselili v jeho bytě v ulici Rue des Pierres, byl ke svým hostům překvapivě neloajální, když například polskému listu Onet prozradil, že tyto jeho večírky navštěvuje pestrá skupina europoslanců z Francie, Německa či Španělska, ale nejčastějšími hosty bývají Maďaři a mezi nimi devět politiků Fideszu a Poláci, včetně představitelů konzervativní vládní strany Právo a spravedlnost.

Za normálních okolností by této elitě EU jejich orientaci a sexuální orgie v našem proklamativně svobodném a tolerantním světě měl nejspíš málokdo zazlé. Není snad jakákoli láska, tělesná či duševní, vždy lepší než násilí, nenávist a zabíjení? A pak, za časů cholery se také křepčilo, tančilo a souložilo, dokonce poblíž hromadných hrobů, opuletní hody zbohatlíků provázené prostopášnostmi znal i skomírající Řím.
Kupodivu bylo nakonec zveřejněno jen jméno maďarského europoslance Józsefa Szájera, člena vládní strany Fidesz, která hlásá, že manželství je možné jedině mezi mužem a ženou, a on sám, utajený gay, licoměrně předstíral, že je nepřítelem LGBT komunity. Szájerovy myšlenky jsou dokonce zakotvené v maďarské ústavě, která umožňuje vládě přijímat zákony diskriminující homosexuály. Úžas budící pokrytec se po policejní razii pokoušel z večírku zmizet sjetím po okapové rouře, aniž by si stihl obléci kalhoty. Taková švanda nejde utajit.
Ten, kdo zastupuje homofobní stranu a své stejně naladěné voliče, by se neměl dát načapat na útěku z gay orgií bez kaťat a s extází v batohu. Navíc se v této frapantní situaci dovolával své poslanecké imunity! Vida, k čemu je také dobrá! Jak k tomu ale přijdou ostatní maďarští gayové, pro něž pomohl nastavit diskriminační pravidla?! Co je mu po nich. On byl přece vrcholný politik, spolupracovník samotného Orbána. Europoslanec. Proč by si měl odpírat, co jiným nedopřává jen proto, že se potřebuje tulit k vítězné partaji?! Je to tak odjakživa, mocní a vlivní u lizu vždy kázali obyvatelstvu o vodě a sami se prolévali kvalitním vínem.
Nutno připomenout, že by se běžným občanům v této bezkontaktní době netrpělo, ani kdyby na nějakém krotkém posezení s přáteli hráli v rouškách šachy. Ale demokracie má mnoho podob, k některým je tolerantní, na jiné platí spíš restrikce, kázeň a tresty, ostatně mnozí už dávno přivykli představě, že „vždycky byli páni“.
Jako jeden z prvních pokrytců a zrádců je znám biblický Jidáš. Jeho udavačský polibek má mnoho výkladů, včetně toho, že se na tom s Ježíšem domluvili, aby se Kristus mohl stát následně mučedníkem. Známý je i vášnivý jidášský polibek Brežněvův, kterým opakovaně potřísnil jednoho z našich prezidentů, ostatně v jistém smyslu antikrista. Řady Jidášových pohrobků se od biblických časů mohutně rozrostly, sama katolická církev, ačkoliv hlásala vždy pohlavní čistotu a zdrženlivost, trpěla u svých kněží a dalších církevních osob nejpokleslejší kriminální pohlavní excesy, erotické hrátky s dětmi.
Kromě církví najdeme pokrytce nejčastěji ve vysoké politice většiny států. V demokraciích se totiž mnohý politik chce, musí voličům zalíbit, takže mluví tak, aby ho měli rádi nebo jej aspoň snášeli. Ovšem jeho zákulisní machinace, hrabivost, cynismus a korupčnické chování je s tím, co říká v protikladu. Pokrytcům v demokratických zemích ubližuje, že máme svobodu slova a zvídavé novináře, jejichž posláním je nejen informovat, ale také rozkrývat, co se před veřejností tají. Není divu, že vídáme zásluhou kamer až příliš často, jak před reportéry politici a další vlivné osoby prchají chodbou či ulicí s kostkou másla na hlavě. Známá je zarytá nenávist mocných, kteří nadávají novinářům třeba do hyen.
Až bude konečně po pandemii, vyplují jako mastnota na studené vodě tajené kšefty těch, kteří se během nouzového stavu, kdy nebyla vyžadována výběrová řízení a se vším se spěchalo, nezákonně, možná i kriminálnicky, ale i takříkajíc legálně, přesto nemravně napakovali, namastili si své bezedné lapsy. Už teď o některých krajně podezřelých a pobuřujících machinacích víme.
Jsme v tom spolu, říkají. Spolu to prý dáme. Je to pokrytecká lež. Oni že jsou v tom spolu se zničenými živnostníky? S podraženými dětmi a studenty, kteří už rok nesmějí do školy? S mrtvými, kteří se nedožili své operace?
Stát, ubohá kravka je vydojená až na krev, finanční pastviny země zdupané na jalovou hlínu. Z jedné strany nás pozvedá z obav a marasmu lékařská věda, z druhé strany nás svými zmatečnými příkazy a zákazy poručníkují politici, kteří svádějí vinu na naši neposlušnost, případně jeden na druhého.
Ano, spolu to dáme, pokud se ovšem nezblázníme, nezatrpkneme, nepřijdeme o obživu, těžce neonemocníme, neumřeme. A navíc se můžeme nakazit koronavirem.
Kapka medu na závěr. Každá pandemie jednou skončí.
A kapka pelyňku: Za ní se objeví krajina po bitvě – vyrabovaná státní pokladna, zchudlé obyvatelstvo, tisíce zaniklých firem, které živily statisíce lidí, pokles vzdělanosti, zmařené naděje, pocity křivdy a vzteku.
Text vychází částečně z článku, který byl otištěn v Týdeníku Rozhlas.