Ze serveru Voluntair jsem lákána, abych navštívila tajemný a mystický kmen Masajů. Vybízejí:
Ponořte se do jejich tradičních zvyků, každodenních rutin a užijte si každou vteřinu tohoto nezapomenutelného zážitku! Bydlete přímo v kmeni a staňte se jeho součástí. Tento program poskytuje pohled na kulturu tohoto úžasného afrického kmene. Dnes jsou Masajové známí pro své tradiční oblečení, fantastické vyprávění tajemných příběhů, metody pasení svých stád a kočovný životní styl. Ačkoli úřady vyzývají Masaje, aby opustili svůj způsob života, tito hrdí lidé se stále drží svých starodávných zvyků.
Se synem Tomem a kamarádkou Martinou jsme je v létě roku 2019 navštívili v Tanzánii, takže jsem se nad tímto lákáním jen pousmála.

Člen kmene Masajů, mladý muž jménem Mashuda, který byl za všechny ostatní děti v kmeni otcem určen, že smí chodit do školy, takže absolvoval sedm tříd a naučil se i anglicky, nás provázel po celý měsíc cestování po Tanzánii a bezelstně a pravdivě nás poučoval o zvycích a hodnotách, které Masajové vyznávají. Nakonec nás vzal i do své početné rodiny, která žila v krajině poblíž městečka Kiberashi.
Mashuda se těšil na své četné příbuzné, doma konečně svlékne maskáčové bermudy a tričko a zahalí se do masajské šuky, do ruky popadne bicí hůl, k pasu si připne rezatou mačetu a bude opět komunitou uznávaným mužem. Zatím se ke své masajské identitě hlásil náramky z drobných bílých korálků na zápěstí i kolem kotníků. Rád ale nosil i ostře rudou bundu Adidas s kapsami, nášivkami a nápisy, kterou mu Martina darovala, její nádheru vylepšil náhrdelníkem se třpytivými plíšky, zlatavým řetězem a řetízkem s přívěskem z mince. Z půvabně vykroužených oušek mu stékaly do mobilu bílé šňůrky od špuntů sluchátek, na pozadí kůže v barvě hořké čokolády vypadaly nádherně. Tolik popis eklektického modelu našeho čtyřiadvacetiletého gramotného divocha.
Martina s ním upekla takovýto plán; předáme jeho rozvětvené rodině dárky, vše, co by se mohlo jeho blízkým hodit a líbit si Mashuda už dávno napěchoval do naší veliké tašky na kolečkách, Čechoněmka Martina získala ty věci sbírkou mezi soucitnými Němci. Navíc věnuje Mashudově rodině, která čítá na čtyřicet Masajů včetně dětí, obnos, za něž se nakoupí nejen potraviny, ale i jejich koza, která bude na naši počest zabita a upečena a na níž si prý všichni pochutnáme. Oni nás za to bez problémů přijmou, budeme moci fotografovat a dostaneme od žen korálkové náramky.
Z Kiberashi, kam nás přijela přivítat Mashudova matka a babička jsme jeli zuboženým pronajatým autem. Plecháč chrčel, jeli jsme tvrdě nadhazováni vozovkou s výmoly, cestou pokrytou poházenou kameny. Auto se naklánělo na obě strany, řidička Martina, zvyklá na německé silnice, vykřikovala, choulila se do kuličky, aby přežila převrhnutí plecháče, zde vzácnou, růžovou tvář schovávala v dlaních a brala jméno boží nadarmo. Do toho řval z autorádia africký rap, který s bědováním Martiny, ďábelským smíchem pobaveného řidiče a kovovým rachtáním orvaného vozítka vytvářel zvukovou kulisu filmového hororu.
Konečně jsme tu! V bomě. Což je název masajské vesnice
Táhneme zavazadla do mírného návrší k osmi nízkým chatrčím vyrobeným z proutí. Chýše nemají okna ani dveře, jen vchodový otvor. Kolem nich se začínají rojit barevné postavy, za nimi se schovávají malé děti. Tyhle malé tmavé bunkry stavějí výhradně ženy. Kostru chatrče tvoří tyčky z větví zaražených do země a provlékané napříč proutím, stejným způsobem mě naučila babička vyplétat štupovačkou díry v ponožkách. Na tuto jednoduchou mřížku se pak nanáší směs hlíny, trávy, spojovací hmota se obohacuje kravinci, popelem a ředí močí, tato fáze u ponožek odpadá, to vše pak vysuší a zpevní slunce. Uvnitř bývá ohniště, jenže ten prostý příbytek nemá odvod kouře, dým uvnitř je totiž žádoucí, odpuzuje mouchy, které se tu pasou na četných kravincích. Jsou jich mraky. Plíce Masajů se tak udí už od prvního nádechu, ani se nedivím, že tu nejsou k vidění staří lidé kromě Mashudovy babičky, které by mělo být něco přes padesát, takže je jen o málo starší než svěží vysportovaná Martina, která proti té zjevné babičce vypadá jako mladé děvče.
Ptám se na nějaký zdroj vody, není tu. Pro vodu chodí ženy s mulou dva kilometry k řece. Za vyprazdňováním se uchylují do okolní krajiny. Tanzánci se dožívají v průměru jen něco málo nad padesát let, Masajové na tom budou ještě hůř. Krajina je celkem úrodná, rostou tu vysoké stromy a trnité keře, určitě je tu tedy spodní voda. Jenže jejich bůh Enkai a tradice jim zakazují hloubit studny! Poranili by prý zemi. Proto také nic sami nepěstují, ale zaplatí Tanzáncům, aby jim osázeli a obdělávali pole s kukuřicí, v tom případě se jich zraňování země jaksi netýká. Své mrtvé prý nepohřbívají, ale nabízejí je, pomazané tukem, k roztrhání a snědku divé zvěři.
Mnohé tradice jdou často tvrdě proti prospěchu člověka, proti radostem života, a čím jsou stupidnější, tím důsledněji jsou dodržovány. Jsou prý součástí identity etnika, kmene, národa, náboženské komunity. Tradice nám namlouvají, že naše existence má nějaký vyšší smysl, když se lišíme od jiných skupin, jejichž tradice nejsou tak osobité, dramatické nebo líbivé a vehementně dodržované. Některé zasahují poroučivě do intimního života, upravují vztahy mezi muži a ženami, téměř vždy jedněch na úkor druhých, většinou to odnesou fyzicky slabší ženy.
Slunce tu hřeje a září jak divé, stačilo by pár slunečních panelů, aby si mohli svítit v těch svých hrobkách žárovkami, pár solárních zahradních lamp, které by jim v noci nasvítily okolí. Ženy by mohly mít kolem těch svých maňat záhonky a pěstovat si zeleninu či ovoce pro děti, ale nesmějí nic zasadit, motyčkou by poranili zem!
Přicházejí nás přivítat ženy, mladí muži nám podávají ruce, ale co mě udivuje – milí čeští trampové – masajští muži při podání ruky zalamují palec, přesně tak jako vy. Vzpomínám, jak jsem to zpočátku neuměla a styděla se mezi synovými kamarády za svou neobratnost. Teď mi to jde moc pěkně, zalamuju jeden černý paleček za druhým.
Všichni mají na sobě šuky, což jsou většinou dva kusy látky zavázané na uzly. Spodní obepíná boky a bývá zavázaný v pase, vrchní na ramenou, ženy jsou převážně ve fialové a modré, muži v látkách se vzorem. Děti mají své hadérky s dírami zaprášené, ale šňůry s korálky a náramky na zápěstí a kolem kotníků chybějí málokomu. Někteří jsou bosí, jiní mají umělohmotné pantofle, muži chodí v pantoflích vyřezaných z pneumatik.
Ifama a její družky
Urostlá, oplácaná matka Ifama se na nás jemně usmívá. Bílé přívěsky jí visí z vytahaných ušních lalůčků až k ramenům, tam se na ně napojují bohaté náhrdelníky. V té parádě musí spát, změť mnoha ozdob nelze sejmout. Ze šuky jí do strany trčí holé ňadro, ale ženská prsa tu nemají erotickou funkci a kromě kojených mimin nikoho nezajímají. Je matkou čtyř dětí, byla manželkou Mashudova otce. Ten před několika lety náhle zemřel a zanechal tu po sobě čtyři manželky a dvaadvacet dětí.
Masajské dvojice většinou neoddávají úřady ani církev, nejde tedy o státem uznané manželství, tím líp, polygamie, mnohoženství se tedy nedá stíhat. Dívky tohoto kmene nechodí do školy, takže se nenaučí svahilsky, což je úřední jazyk, kterým se v Tanzanii domluví všechny kmeny – natož anglicky. Hlavně se nedozví, že mučivá a nebezpečná obřízka děvčátek je státem a zákony zakázaná a je trestaná, že ženy mají stejná práva jako muži. Proto jsou školy pro tradice Masajů nebezpečné, a tak vzdělávání ignorují. Když se taková žena chce osvobodit, prchnout z kmene, nemá šanci se mimo svůj kmen domluvit. Stát Masajům také zakazuje brát si za manželky, a pak vlastně prznit, nezletilá děvčátka, i proto vnímají masajští chlapi stát a úřady jako nepřátelské.
Turisté, nadšení z barevnosti jejich korálkové výzdoby, nemají dost fantazie, aby si představili, jak za svítání posadí malou holku mezi slepičince a vyřežou dítěti bez umrtvení všechno, co dospělé ženě přináší radost z milování. Muži se totiž domnívají, že kdyby žena měla ze sexu radost, mohla by být nevěrná – a tomu je třeba zabránit. Holčička se zmítá, řve bolestí a hrůzou, krev teče proudem, ženské ji roznoženou svážou a nemilosrdně řežou do živého masa žiletkou, odsekávají kousky masa špachtlí nebo je odstříhávají nůžkami, protože jim to muži přikázali, chtějí to dítě darovat jako takzvanou manželku „bojovníkovi“. Co vy na to, turisté, kteří máte v rodině děvčata?! Dívky pak mnohdy devastují infekce, někdy ženským ujede ruka a přeruší tak svěrač na konci močové trubice, takže se jejich oběť už navždy pomočuje a je tedy vyřazena z reprodukce, jako poškozená je vrácena původní rodině. Rány bývají sešité trny, které manžel pak odstraňuje, utrpení a bolesti zažívají Masajky nad únosnou mez, navíc umírají mnohdy při porodech. Sex Masajů nezná hlazení a líbání, předehru ani vlídná slova. Takové jsou tradice, na které jsou masajští muži hrdí a bezmocné ženy se jim podrobují. Masajové v tom nejsou samy, ženskou obřízku a dětské nevěsty mají v oblibě i jiná etnika a národy, vyžaduje ji například sunnitský islám. Islámský stát v iráckém Mosulu dokonce vydal náboženský edikt, že se obřízce mají podrobit všechny ženy ve věku 11 až 46 let. S některými skupinami uprchlíků se dostal tento ohavný zvyk i do Evropy.

Mashudův otec vlastnil kolem stovky krav, byl tedy bohatý. Vlastnictví velkých stád má hodnotu prestižní, ale koneckonců i finanční, kráva se dá prodat v přepočtu za 500 €, za čtyři krávy se kupuje nezletilá manželka. Dobytek je ale vyhublý, žírné louky jako v Evropě tu nevidíme, prý ale ty holky rohatý umí svými čtyřmi žaludky zpracovávat banánové listy. Kravičky mají vemínka jako naše kozy, ženy k nim při dojení přistupují jen s plechovým hrnkem a ne s díží. Na maso se nezabíjejí, jen kozy. Zrovna teď se bude muset jedna kráva prodat, informoval nás Mashuda, aby si mohli najmout tanzánské dělníky na odplevelení svých políček. „Proč si je nevyplejete sami?“ ptá se pracovitá Martina. To by prý nezvládli. Odhadujeme, že bysme tuhle práci ve třech udělali za tři dny. Dívají se na nás s mírnou nadějí; že by naše kamarádství sahalo až tak daleko? Tradice Masajům totiž zakazuje jakkoli se hrabat v zemi, neb jsou hrdí pastevci, potažmo bojovníci. Vidím to optikou své skepse jinak. Bojovníky bývali, když si jednotlivé kmeny šly vzájemně po krku. S tím už naštěstí přestaly. Takže jsou hrdí na to, že vlastní a pasou krávy? Že mají své, mnohdy zločinné, tradice?
Škola je odsud vzdálená jen půlhodinu pěšky, ale chodí do ní jen dva kluci. Mashuda nám rozhořčeně vypráví, že se u nich občas objeví nějaký úředník a hučí do nich, že musí děti do škol posílat. Říkáme jim, že musíme myslet přece na sebe. Kdo by pásl krávy a kozy? zlobí se.
„Jsi rád, že jsi gramotný? Zlepšilo to tvůj život?“ Přikyvuje. „A proč totéž nechceš dopřát vašim dětem?“ Mlčí. Nesnáší to naše věčné proč?
„Proč si na okrajích svých políček nevysadíte pár banánovníků, abyste měli ovoce pro děti? Nebo třeba pár keříků rajčat…?“ ptá se zvídavá podnikatelka Martina.
„My to nepotřebujeme, protože si to kupujeme,“ odpovídá bezelstně.
Rozvětvenou rodinu teď kočíruje Mashudův strýc, umí totiž číst a psát, trochu anglicky a nosí kalhoty a tričko, líp se mu tak jedná s úřady.

Přichází radostná chvíle, rozdáváme dárky, táhli jsme je přes kus zeměkoule. Velký úspěch má kožený bílý nafukovací míč na fotbal, máme mlsání pro děti, spousty hezké bižuterie pro ženy, oblečení, hračky. Hlavně ale Martina Mashudovi ještě v Kiberashi předala jistou částku, za niž se nakoupila spousta vařiva, chlapi toho nesli do auta plné pytle: rýži, čaj, cukr, rodina bude mít na pár týdnů zásoby jídla. Na naši počest zabili kozu, zítra ji opečou a celá velká rodina bude mít zas jednou maso. Chtěli za ni 40 000 tanzánských šilinků, což je asi 560 korun neboli 20 eur. V Německu bych za to pořídila v cukrárně kávu s dortíkem, směje se Martina. Postáváme všichni před chatrčemi, u jedné z nich, chráněny potrhaným špinavým igelitem před nepřízní počasí, sedí u ohně na dřevěných trojnožkách ženy a kolem nich se popelí děti, od mimin až po dospívající. A tu Ifama přináší velkou termosku a nalévá nám do plechových hrnků teplý, sladký čaj s mlékem. K hrnkům se okamžitě slétají roje much a padají sebevražedně do čaje. Mám potřebu fotit, a tak hrnek po důkladném napití odkládám na zem a hned ho přikrývám bundou. Zafotila jsem si, vytahuji svůj hrnek zpod bundy, ale než jsem ho donesla k ústům, hupsly do něj čtyři mouchy, které předtím lezly po kravincích, a začaly plavat kraula. Bylo v něm čaje už jen na dně, tak jsem zbytek s odporem vychrstla na zem. Přes tvář Ifamy přeběhl stín pokoření, smutku. Tohle jsem nečekala, nechtěla...
Vyhrabala jsem honem v kufru dlouhé korále z bílých perel a pověsila jí je na krk. Šťastně se usmála. Cítila jsem k ní sesterskou náklonnost. Přišlo mi líto, že se zřejmě nikdy nemohla osprchovat, že nikdy nebydlela v bytě nebo domku s okny a dveřmi a nevařila z pestrých surovin chutné jídlo v útulné kuchyni, že nechodila do školy a nikdy nečetla knížky a neslyšela hudbu, že nesměla o svém životě rozhodovat. Obřezali jí v dětství bez umrtvení rezavou žiletkou, otec ji prodal ve čtrnácti za čtyři krávy ženichovi, kterého jí vybral…
Náš zrak přitahuje odrostlejší mimino, které nosí na zádech starší sourozenec. Dítě má rýmu, tečou mu nudle. Na jeho tváři je přilepeno na dvacet much. Obě děti mají trpitelský výraz. Když jsem byla malá, objevovaly se v novinách občas fotografie dětí pokrytých mouchami, měly dokumentovat chudobu kolonialisty vykořisťovaných afrických národů.
Je škoda, že si se ženami nemůžeme popovídat, ale vnímáme jejich citové bohatství a jasně vidíme, že jsou nenápadně a chladně ovládány nadřazenými muži. Jejich schopnosti a talent jsou nevyužity. Co by se stalo, kdyby nějaká žena byla nevěrná svému manželovi? provokuje Martina a Mashuda jí vážně odpovídá: Tak ostatní ženy dostanou příkaz, aby ji seřezaly holemi a pruty. Taková je naše tradice. Vidíme, že ženy mají červené bělmo, neboť věčně sedí v kouři u ohně a vaří čaj a rýži pro čtyřicet lidí. Ukazujeme na jejich oči a ony předvádějí, že je moc pálí. Ale my přece máme léčivé oční kapky! Vykapáváme jim oči a ony okamžitě pociťují úlevu, mají velkou radost. Kapky jim předáváme, ale v lahvičce je už jen ubohý zbytek. U téhle akce se zrovna nachomýtl Mashuda a poručil Martině: Až příště přiletíš, vem toho s sebou víc!
„Oční kapky tu mají v každé lékárně,“ informuje ho Martina.
Když ženy viděly, že s sebou máme léky, odvedly nás k plačící, asi dvouleté holčičce. Ležela na plném slunci na kousku hadru, byla rozpálená, nad trpící holčičkou se sklonily naše soucitné bílé i černé tváře. Rozhodly jsme se pro ataralgin, nejdřív jsme si ale přečetly příbalový leták. Paracetamol, který prášek obsahuje, působí proti bolesti a snižuje horečku. Nejdříve jsme ale dítě odnesly do stínu a daly jí napít. Holčička za chvíli usnula, zklidňující prášek zabral.

Šly jsme se podívat, co chlapi provádějí u ohně a směly jsme s nimi zůstat. Bylo nám už špatně z hladu, ráno jsme měly jen kávu a sušenku a už bylo pozdní odpoledne. Muži Martině darovali kousek krvavých jater, zbytek rychle snědli. Játra byla téměř syrová, takže si je nad ohněm ještě na klacíku dopékala, ale bylo to jen pár soust. Došel k nám i synek Tom, Mashuda zrovna mlsal z plecháčku kozí krev, nabídl i nám. Já a Martina jsme zdvořile odmítly, ale Tom ochutnal. Neměli ohraničené ohniště nebo třeba rožeň, stehno kozičky nebo její játra nabodli na klacek, a ten zapíchli do země nad žhavé dřevo.
Kdožvíproč se Masajové považují za bojovníky. Desítky let už jen chodí za stády a pomocí hole zkoumají kravince. Rozhodují, kterou holčičku dají zmučit a zmrzačit, a kterého kluka vybrat, aby za všechny ostatní děti chodil do školy, nakupují jídlo v Kiberashi, neboť ženy by se nedomluvily. To je veškerá jejich práce a starost. Masajky nosí pro všechny vodu od vzdálené říčky, rodí děti a starají se o ně, stavějí chatrče, vytvářejí z vyschlých tykví nádoby na mléko, dojí krávy, perou u říčky šuky, vyrábějí korálkové ozdoby, vaří rýži a čaj a na příkaz mužů obřezávají své holčičky…
Vidím, že co jsem četla o jejich zvycích, je fakt, chlapi si opravdu pečou lepší kousky masa stranou od žen, ty je nesmějí vidět maso jíst, prý by se zkazilo. Můj skeptický skřítek pod čelem se té pověře vysmívá, jasně že jde o to, aby ženy a děti smutně nehleděly, jak si muži dopřávají to nejlepší. Maso už bylo jakž takž upečené, nakrájeli ho tady nadrobno a naházeli do ploché velké mísy na vařenou rýži. Jídlo nebylo kořeněné, k mání nebyla ani sůl, no ale je třeba občas něco do sebe nasoukat. Sami se schovali s tím okusováním stehen a jater za kmen silného stromu, věrni své tradici, no ale byly jsme poblíž! Důvěřovali nám, že nevstaneme a nepůjdeme se mrknout, jak rvou zuby maso – Enkai uchovej. Pár soust jsme snědly, pak Martina houkla na Mashudu, jestli už jedly ženy a děti. Prý ne. Martina vzala naši mísu, že ji ženám odneseme, ale on honem zaběhl za strom, poradit se s chlapy. Běžel pak za námi, aby ženám oznámil, že jim výjimečně muži toto lepší maso darují.
Jak vypadá jejich bůh Enkai, který jim dal krávy. Kde přebývá? Modlí se k němu? Jak ho uctívají? Mají nějaké náboženské rituály? Nedokázali nám odpovědět. Masajové, kteří si chtějí uchovat svou tradiční negramotnost, nejsou národem Knihy, jako všechna velká náboženství i mnohé starověké národy a civilizace. Masajské tance jsou, alespoň tady, omezené na výskoky mužů z místa, přičemž hekají. Předvedli nám to spíš náznakem, vnímali to jako švandu, smáli se přitom.

Začalo pršet. Natěsnali jsme se všichni do přístřešku uzeného zažraným kouřem, někteří se posadili na pryčny, jiní stojí, na zemi sem tam kvokne slepice, o nohy se otře pes nebo kůzle. Tu se před námi zjevují tři ženy v čele s Ifamou, přidřepnou si u našich nohou a zapínají nám kolem kotníků korálkové náramky. Bráníme se, chceme si je zapnout samy, ale ony se nedají odehnat. Dáváme najevo vděk, pohladíme je po holé paži, jsme dojati.
Máme s Martinou baterky, prohlížíme si prostor, a tu vidíme kyjovité nádoby ozdobené pásem z bílých korálků a drobných mušliček. Dozvídáme se, že jsou to nádoby na mléko, vyrobené z vydlabaných a vysušených tykví. Naznačujeme Ifamě, že bychom si je rády koupily, prsty děláme mezinárodně známý posunek tititi. Ženy sundavají se zdi dvě nádoby a předávají nám je, proti placení ovšem rozhodně protestují, my zase nechceme ty pracné výrobky dostat jako dar. Temné postavy v maňatě čekají, jak se věc vyvine. Vyzýváme tedy Ifamu a Mashudovu babičku, aby šly s námi ven. Každá si bereme jednu stranou a názorně jim předvádíme, že ty bankovky jsou jen jejich, že je nemají nikomu ukazovat, natož dávat, hlavně ne chlapům. Pssst, Mashuda! přikládá si Martina prst přes rty. Ukazuje jim, že si je mají strčit do podprsenky. Tak na ni houkám, že podprsenky přece nemají a když si strčí peníze za okraj šuky, tak jim propadnou na zem. Jsme z té spiklenecké domluvy rozvrkočené, ale nakonec šťastné, že si peníze vzaly. Je tma, sedíme, čekáme už hodiny na auto, které se bůhvíkde kymácí v rozbahněném úvozu, už to nevydržím a vytahuji noťásek, musím si zapsat tenhle neuvěřitelný zážitek, který se nebude už nikdy opakovat: Afrika. Tanzánie. Sedím na pryčně v masajském přístřeší. Tma, udusaná země, krákání slípky, pár neviditelných chlapů hovoří masajsky, domeček páchne kouřem, vedle mě bečí kůzle, lezou po nás mouchy...
Svítím si na klávesnici čelovkou, a když zvednu trochu hlavu, tak mě synek napomíná, že šajním lidem do tváře. Psaní je má útěcha, když kolem vidím masajský živel k smíchu a pláči zároveň, když pošetilost, nespravedlnost a krutost doléhá na evropskou civilizací zhýčkanou duši. Ve tmě přístřešku bez oken, dveří, záchodu, koupelny, bez židlí a stolu, vody a elektřiny musím, musím psát, neboť mám inspiraci jak z praku. Venku už zase prší. Cítím dech lidí, mlčíme, čekáme, píšu.
Tom: Když jsem se schoval do chatky před deštěm, naskytl se mi bizarní pohled. Ze tmy vystupovala silueta mamky, ozařovaná až mysticky namodralým světlem laptopu rozloženého na kolenou. Kolem sedělo v němém úžasu asi pět Masajů a napjatě sledovali každý úder do klávesnice a modrou tvář přízraku. Mamka byla ve spisovatelském rauši a asi o svých fascinovaných stínech ve svém okolí nevěděla. Škoda, že to nešlo vyfotit...
Auto je tu, loučíme se s ženami, děti už spí, chlapi se pokoušejí narvat k nám do auta, když už se někam jede, je třeba se svézt. Lichotím našemu průvodci Mashudovi, že je vzdělaný muž. Jistě nebude chtít za manželku zmrzačenou nedospělou holku. On ale hrdě vypne hruď a řekne: Právě takovou chci. Je to naše tradice.
Objímáme se s dobrosrdečnými Masajkami, víme, že už je nikdy neuvidíme. Ony nemají přístup k internetu, a i kdyby měly, neumějí číst, a i kdyby uměly, nemluví anglicky. Divný svět. Krutý a obroušený až na dřeň. Později nám Mashuda prozradil, že ženy náš odjezd oplakaly. Ifamo, nikdy na tebe nezapomenu!
Tihle Masajové nebyli ještě objeveni turisty, kteří by jim platili za nafocení jejich malebnosti a za výskoky mužů. Nebyli pro objektivy turistů dost bohatě a reprezentativně nazdobeni. Ale my jsme díky tomu mohli sledovat jejich skutečný život. Je paradoxní, že Masajové jsou vlastně bohatí, za každou krávu by při jejím prodeji mohli získat značnou částku. Celkem nic ze svého bohatství nemají, vlastnictví dobytka je pro ně především prestižní záležitost a platidlo za nevěsty. Masajská stáda jsou velice početná, což způsobuje ohromné spásání savan a jejich následné ničení. To se nelíbí vládě, která usiluje o ochranu přírody.
Po návratu z Tanzánie jsem s pomocí cestovního deníku a se synem Tomem napsala a vydala cestopisnou knihu s mnoha fotografiemi, Masajové krev a mlíko, z níž čerpal tento příspěvek.