Občas se to asi stává každému. Tváří se kysele, naštvaně a do ničeho se mu nechce. Cesty pražskou MHD tak trochu napovídají, že je v takové náladě 90% spolucestujících, kromě miminek, ty buď spinkají a nebo řvou :-). Každý nad něčím přemýšlí, něco řeší….

Pak se najednou stane něco, co prostě nečekáte. Životní okolnosti s Vámi udělají takový velký kotrmelec. A když pak analyzujete, proč že jste ten kotrmelec udělali, možná zjistíte, že to tak být muselo. A následně pak, že jsou věci, které není možné donekonečna odkládat.

Je jedno, co to zrovna je, jestli návštěva a slibovaná pomoc prarodičům, rodičům, přátelům nebo jednoduchý telefon, který slibujete rok…Může to být zkrátka cokoliv…většinou sliby sobě dané…určité formy předsevzetí.

Tenhle text už nebudu protahovat, je to vlastně docela prosté. Pokud přesně takové pocity občas zažíváte, prostě už nic neodkládejte a jednoduše to udělejte. Aby totiž nebylo pozdě… až se k tomu konečně rozhoupete.

Kromě toho se občas usmívejte a děkujte. Já tímto trochu dodatečně děkuji lékařům, lékařkám, sestřičkám a dalšímu personálu z ambulance v Mladé Boleslavi a dětské traumatologie v Thomayerově nemocnici. Názor na zdravotnictví mohu mít jen z vlastní zkušenosti. Skutečně ne všechno, co jsme jako rodina za poslední 3 týdny zažili, mělo podle nás logiku, ale jsem si jistá, že všichni dělali, jak nejlépe uměli.

Usmívám se a děkuju Bohu, protože je jasné, že vždycky může být hůř….