Každý to někdy zažil. Buď očekáváme, že se nám někdo omluví a nebo se od nás očekává, že se omluvíme my.

Nejsložitější je odhadnout, kdy jsme to „přepískli“ a fakt nám nezbude, než se „kousnout do zadku“ a omluvit. Někdy jsme ale o své pravdě přesvědčení tak silně, že nás to ani nenapadne a možná právem posílí.

Jakmile se ale ocitneme na „druhé straně barikády“, hned nám je jasné, že by omluva byla na místě. Čekáme. Někdy se dočkáme a někdy taky ne.

Takové čekání mohou být pekelná muka. Když omluva dorazí včas, nemusí to mít žádné následky. Když dorazí hodně pozdě, nebo nedorazí vůbec, může se stát, že nezůstane kámen na kameni.

Proč si to myslím? Protože nikdy nemůžeme tušit, v jakém rozpoložení je člověk, který to od nás schytal. Rovněž ten, od kterého to schytáme my, nemůže tušit, v jaké vnitřní kondici jsme právě my…Nervy na pochodu, nespavost, otázky, lahve vína…přemýšlíme, i když právě to si přejeme ze všeho nejmíň. Chceme spíš nemyslet. Ráno bývá moudřejší večera, možná právě proto je to ráno někdy ještě horší.

Nebudu tento text protahovat. Je jen takovým malým vzkazem všem, kteří by se možná měli někomu za něco omluvit, a nebo těm, kteří zrovna na nějakou tu omluvu čekají.

Věřte, že v tom nejste sami. Skláním se před všemi, kteří jsou omluvy schopni. Je to někdy těžké, víc než si myslíte!