Bylo krásně a jarně a já se těšila na klidný prodloužený víkend. Automaticky jsem vyndala ze schránky dopisy a letáky a vypadl na mě jeden dopis s křížkem na obálce.

Proč zrovna mě přišlo do schránky parte??? Není to tak dávno, kdy se celá naše rodina musela vyrovnat se ztrátou blízkého člověka a pořád to ještě nepřebolelo. Třeba je to nějaký omyl, problesklo mi hlavou.

Nebyl. Byla to studená sprcha - stručná zpráva o tom, že někdo, kdo tu byl, tu už není. Podlomila se mi kolena a snažila jsem se odemknout dveře domů, nešlo to. Chtělo se mi zmizet, zalézt pod postel, do kouta, do tmy. Tohle není fér, to není spravedlivé!

Byly to jiné Velikonoce a myslím, že už pokaždé budou. Ještě než jsem ten dopis otevřela, myslela jsem si, že jsem tak v polovině svého života, že mám moře času. Ne, nemám. Už zítra může být všechno jinak.

Martina, která byla mojí svatební svědkyní, 14 let věděla, že může svůj boj o život prohrát. To ale téměř nikdo netušil. Pořád jsme si říkaly: „tak v létě - uděláme si na sebe určitě čas…“ Které léto že to mělo být?? K čemu jsou vlastně naše soukromé plány? Žijeme teď a tady, přesně každou jednu vteřinu, minutu, hodinu…

Bylo mi ctí mít kousek Tebe.

Jednou se zase potkáme….