Moře láká, vybízí, nabíjí. Moře hladí, zpívá, vypráví. Může léčit duši i tělo už jen tím, že je nablízku.

Vždycky jsem byla vodní tvor. Ať jsme byli kdekoliv, dokud to bylo u vody, ven z ní jsem vylezla, jen když jsem vážně musela. Rodiče občas prohlíželi prstíky a ptali se mě, zda mi už mezi nimi náhodou nerostou blány. Nerostly, ale láska k vodě mě nikdy neopustila.

Před delším časem se stal z mého táty opravdový potápěč. Moc o těch zážitcích pod vodou nemluvil, ale bavilo ho to, byl nadšenej a mě to vždycky taky lákalo. Alespoň zkusit, ale bez táty, aby na mě moc nemachroval. Nevěděla jsem, jak to zvládnu, ale rozhodla jsem se, že už to letos nebudu odkládat.

Den před prvním ponorem se mi podařilo rozříznout si o útes nohu. Říkala jsem si, jestli to není nějaké varování. Radši jsem se přiznala a ukázala ránu Náčelníkovi. Nechal to rozhodnutí na mě. Zkusila jsem nohu narvat do ploutve, ale bolelo to jako čert. Vlna mi podrazila nohu a poposunula mi ji po útesu, takže jsem si na ni moc nemohla stoupnout. Nakonec jsem si tu ránu začala mazat mojí zázračnou mastí a přestala to řešit. Prostě pod vodu půjdu a hotovo.

V den D jsem byla malinko nervózní, ale strašně jsem se těšila. Na volném moři byly poměrně velké vlny, což naprosto miluju. Náčelník určil, kdo s kým půjde pod vodu a řekl mi 3 základní pokyny. Trochu mě (pozitivně) zarazilo, že se vyrábí i neopreny na mě, jeden slušivý jsem na sebe narvala. Dolů šel pak podstatně hůř… Naplivala jsem do masky (šnorchlovací mazáci tohle znají), vypláchla ji, nasadila všechno to, co bylo na zádech, zkusila dýchnout a přepadla do moře.

Kolem mě bylo obrovské hejno ryb, tenhle pohled jsem zatím při šnorchlování nezažila. Náčelník se ke mně připojil a začal sestup. Samou nádherou jsem zapomněla dýchat a vyrovnávat tlak v uších, což je základ. Pod sebou v hloubce jsem, viděla potápěče a potápěčky z naší bárky Barči a hlavou mi problesklo, že tak hluboko to nedám. Domluvenou signalizací jsem ukázala, že uši bolí a musíme trochu nahoru. Postupně jsem se naučila vyrovnávat tlak a pak jsem začali pozvolna sestupovat níž. Jedna lahev mě mírně převažovala na pravou stranu, Náčelník se mnou zatřepal, ale už to moc opravit nešlo, takže jsem vyvažovala. Občas jsem pozapomněla plavat… nemohla jsem se toho podvodního světa nabažit. Z útesu vykoukla jedna muréna, pak druhá, slunce prosvěcovalo hladinu, rybky všude kolem nás a my pořád klesali. V jednom momentu bylo moře vážně ledové, až mnou projel mráz.

Najednou se za útesem vynořila soška Madonky , svítilo na ni slunce. Byl to moment, kdy jsem si uvědomila, že na NIC pozemského nemyslím. Pohladili jsme ji a pozvolna se začali vynořovat. Nechtěla jsem, vůbec jsem nechtěla. Bylo mi jasný, že tohle už mě nepustí. Najednou jsem pocítila dojetí, pod vodou to nešlo, slzy by v masce vadily. Výstroj jsem vyměnila za šnorchl a než se všichni vynořili, užívala jsem si pohledem do moře alespoň od hladiny, ale už to nebylo ono.

Náčelník Dan Hutňan byl tím nejlepším průvodcem, jakého jsem si mohla přát. Díky Náčelníku, už vím, že všechno je o psychice.

Tichá mořská hlubina je lék a okouzlení z ní mi zůstane navždycky vryto do paměti. Za rok se doufám na Elbu s Orcou vrátím/e, abych si dodělala ponory potřebné k absolvování základního potápěčského kurzu, v moři to bude jistojistě nádhera.