Vloni na jaře jsem covid nebrala příliš vážně. V únoru 2020 celá naše rodina prodělala nějakou divnou chorobu, která se příznaky covidu podobala. Respektovala jsem roušky/ruce/rozestupy, ale připadalo mi, že se bojíme zbytečně moc. Strachu z něčeho neznámého nepodléhám, přijde mi to zbytečné. S mými rodiči jsme to brali tak, že když covid chytneme, zvládneme to a alespoň budeme mít protilátky. Nevím, kde jsme se nakazili, protože koncem roku už jsme byli mnohem opatrnější, opatření jsme dodržovali a mnohem více se chránili. Jisté je, že je popírání reality velkou chybou. Dnes, po roce, bych se k tomu chtěla vrátit…

Co mi během té doby covid vzal?

8. února 2021 mýho milovanýho tátu. Po pěti týdnech ve velmi vážném stavu na následky oboustranného covidového zápalu plic zemřel, sám v nemocnici, bez možnosti se s námi rozloučit. Proto vznikla petice „Nezakazujte plošně návštěvy v nemocnicích“. S taťkou odešlo k dnešnímu dni 22 384 lidí (zdroj seznam.cz). To je přes 22 384 úmrtí navíc nad průměr (a v tak krátkém čase) a neodiskutovatelný fakt i pro ty, kteří stále tvrdí, že nejde o nic výjimečného. To je 22 384 rodin a blízkých osob, kterým někdo zemřel v souvislosti s covidem. Hrubým odhadem to může být zhruba 250 000 pozůstalých, kteří se většinou nemohli rozloučit tak, jak by chtěli. Mnozí přátelé se to v této divné době ani nedozví. Jsme zavření doma, stále více se nám i zavírá vnímání našich vzdálenějších přátel, začínáme být zavření ve svém malém světě. Lidé umírají vždycky, ale tolik lidí najednou v tak krátkou dobu -- to je velký exodus duší.
EDIT: 11. 3. 2021 + 239 dalších duší...

Co mi covid dal?
Zažila jsem hospitalizaci v nemocnici. Péče byla skvělá, za to patří velký dík Klaudiánově nemocnici v Mladé Boleslavi.

Dal mi taky vzkaz, že je třeba změnit životní styl a myslet mnohem víc na sebe. V nemocnici se mi (konečně) srovnaly priority. Umožnil mi se zastavit, úplně a dokonale. Nemohla jsem víc, než ležet, dýchat kyslík, čekat až dokapou kapačky a věřit, že to zabere. Prvně v životě jsem se bála o svůj život a o život svých blízkých… covid totiž sejmul celou rodinu.

Umožnil mi vyčistit si hlavu a uklidit si. V sobě. Odpojit se od lidí, věcí a vzorců, které nefungovaly, a pokračovat jinak.

Díky němu jsem si uvědomila, že mám opravdu hodně dobrých přátel. Všem do jednoho jim děkuju, protože bez nich bych ty poslední 3 měsíce jednoduše nezvládla.

Uvědomit si, co je opravdu důležité…

A co dál?
Kdo ví. Každý z nás je v tom v životě sám, ale zároveň jsme v tom všem společně. Viním vládu, že to totálně nezvládla. Viním premiéra i prezidenta, kvůli kterým dnes nikdo nikomu a ničemu nevěří. Odhaduji, že nás čekají hodně zlé a těžké časy a že se z toho všeho budeme hrabat desítky let... Můj postoj je setrvalý. Loď je na moři, vítr fouká, tak je potřeba napnout plachty a plout. Budeme vylejvat vodu z lodi, zadělávat díry, nemlčet, ozývat se, říkat pravdu, potýkat se s bouřemi i bezvětřím, ale jistojistě někam doplujeme a když to nevzdáme, tak vždycky hrdě a se ctí. Taky je dobrý věřit, že to snad jednou dobře dopadne. Jen nevím, kdy se to začne obracet k lepšímu, protože líp už bylo.

Lidé nelení, podpořit tak můžete:

Minutu ticha za oběti pandemie 22. 3. Ve 12:00 (V pondělí 22.března uplyne jeden rok od úmrtí první oběti koronaviru v naší zemi.)

Živý řetěz solidarity (https://www.facebook.com/events/887613305360788?), protože je potřeba zastavit epidemii nedůvěry.

Možná se lišíme v názoru na řešení epidemie. Společně si ale přejeme, aby doba zákazů a omezení co nejdříve skončila. Přejeme si vidět nějaké světlo na konci tunelu. Nákaza virová se mění v nákazu duševní - v epidemii deprese a vzteku, vzájemné nedůvěry a obviňování. Můžeme v tom zůstat sami. Nebo to zvládnout společně a s ohleduplností k ostatním. Dejme o sobě vědět, vytvořme
ŽIVÝ ŘETĚZ SOLIDARITY!

Každý článek řetězu představuje:
- někoho, kdo zemřel na Covid-19
- někoho, kdo ztratil blízkou osobu,
příbuzného, přítele, kolegu…
- články řetězu představují také ty, kteří v důsledku epidemie zemřou v nejbližších týdnech a měsících, pokud nebudeme dělat vůbec nic
- je to řetěz solidarity se zdravotníky, kteří téměř vyčerpali své síly a nevidí konec
- s těmi, kteří přišli o práci, o své podniky, firmy, živnosti a nevidí konec
- je to řetěz solidarity s námi se všemi, kterým epidemie obrací život vzhůru nohama a propadají bezmoci, úzkostem a beznaději...