Vadí mi předsudky, se kterými se musí potýkat všichni lidé, jiní než my „jakoby průměrní“! Mám na mysli všechny ty, kdo mají například jinou barvu pleti, mají něco hodně „neprůměrného“ na sobě, pohybují se pomaleji, protože prostě chtějí jít pomalu, nebo jsou na vozíku, o berlích, vlečou objemnější předměty, mají „uřvanější“ děti… prostě nějak „vybočují“ z poklidného průměru.

Mám už delší dobu pocit, že se společnost skládá (nebo by se měla skládat) jen ze samých schopných, perspektivních a nesmrtelných jedinců. Jako bychom měli geniální schopnost to, co nechceme prostě nevidět. Nevěřím však, že si to myslíme všichni. Stačí se trochu rozhlédnout po Praze, stačí projet moji denní trasu Odolena Voda, Kobylisy přes Hlavní nádraží na Žižkov a zpět. Kolik lidí, které na své denní trase potkávám, by nejspíš nějakou tu pomoc potřebovalo. Možná, že se vlastně všichni potýkáme s podobnými problémy. Možná je to tím, že jsme tolik pohlceni prací a povinnostmi, že nám to ani nedochází, nevnímáme to, nemáme prostě na nic čas… Proto se bojím, že mizí vzájemná solidarita mezi námi všemi.

Od té doby, co se v neziskovém sektoru pohybuji, přemýšlím nad tím, jaká vlastně je, role státu (myslím tím zákonodárce, úředníky a úřednice, které si platíme z našich daní) ve vztahu k neziskovkám. Spojovacím článkem všech sektorů (rozděluji si je pracovně na státní, podnikatelský a neziskový) by měl být společný zájem mj. o to, aby se sociálně, nebo jinak znevýhodněným či diskriminovaným osobám, či skupinám osob, systematicky pomáhalo. Aby byli zejména ti, kdo o to stojí, motivováni k tomu, vlastní snahou, podporou státu a právě například pomocí podpůrných služeb neziskových organizací, vymanit se z pasti sociálního vyloučení, nežít na okraji společnosti.

Pro úplnost musím uvést, že mezi neziskovky se počítají občanská sdružení (o. s.), obecně prospěšné společnosti (o. p. s.), nadace a nadační fondy, církve a náboženské společnosti. Vznikaly a vznikají proto, aby – velmi zjednodušeně řečeno – pomáhaly tam, kde je to potřeba. Zaměříme-li se konkrétně na sociální otázky, jde pak o pomoc lidem, rodinám či skupinám osob, kteří z různých a často mnoha důvodů propadají tzv. „státním sítem“. Jsem přesvědčena, že řada lidí, kteří žijí na okraji společnosti (sociálně vyloučení) prošla různými ústavy, jako jsou například nápravná zařízení, dětské domovy, nebo vězení. Možná bych krátce připomněla, že ti, kdo z ústavů, které provozuje stát, vychází naprosto nepřipraveni na normální život (podle nedávno zveřejněné studie MV končí nadpoloviční většina dětí do dvou let po odchodu z dětského domova v kriminále a není schopna si najít práci). Nejen, že role státu končí v momentě „vypuštění“ klientů a klientek do společnosti, ale ještě tu roli stát hraje často špatně (a za hodně peněz).

Protože je životní realita poměrně složitá, a řada lidí pomocnou ruku nutně potřebuje, pomáhají neziskovky – domy na půli cesty, poradny, nastupuje terénní sociální práce… Na co se ale podle mne zapomíná, je fakt, že všichni ti, kteří pomoc potřebují, jsou zpravidla velmi finančně slabí. Proto se hledají cesty k tomu, nezatěžovat je dalšími výdaji za pomoc, kterou hledají a neoddiskutovatelně potřebují.

Ptám se tedy, zda právě stát není tím, kdo ve své roli selhává. Možná by stačilo, kdyby fungoval efektivněji se zaměřením na skutečné individuální potřeby osob a skupin a systematicky je pak podporoval v momentě, kdy potřebu včas identifikuje. Spolupracoval by pak s organizacemi, které by svými službami vyplňovaly ty oblasti, na které už státní správa nestačí.

Náš stát je ale úplně v klidu. Snaží se svým systémovým „nesystémem“ zajistit, aby nebylo nic těžšího, než fungovat v neziskovce. Nejistota, se kterou se nyní většina neziskovek potýká, je totiž pravděpodobně dříve nebo později donutí svoji činnost ukončit. Zatím píšeme projekty, výzev je hodně, i když byly vyhlášeny s více než rok a půlletým zpožděním. Systémové řešení to není, ale je zatím jediné. Co se ale bude dít po té, až z EU po roce 2013 přestanou proudit finanční zdroje? Na tuto otázku hledám odpověď a jen věřím, že nejsem jediná…