Na Startovači beží už třetí měsíc projekt Jiskra života, ve kterém usiluji o dlouhodobější finanční patronství. Vybrané prostředky jsou určené na sezení pro (nejen) mladé lidi, kteří si to nemohou dovolit. O vývoji projektu píši v novinkách. Jednou z možností přispět je částka 5000,- Kč určená na dlouhodbější podporu jednoho člověka v nouzi, protože kdo zachrání jednu duši, jako by zachránil celý svět. A zrovna díky podpoře za minulý měsíc mohu začít pracovat s jednou mladou a velmi křehkou slečnou a moc se na to těším.

Staňte se patronkou a nebo patronem projektu a jednorázově nebo pravidelně pomáhejte těm, kteří pomoc potřebují. Máte-li v okolí někoho, kdo by přesně takovou pomoc potřeboval, tak mu o projektu řekněte, cesta ke mně vede TUDY.

Každý z nás totiž někdy zažil stav, kdy potřeboval nějakou pomoc. Pro většinu z nás je nejtěžší vyslat signál a o pomoc si říct. Přitom taková blbost - může se zdát. Jenže ona to není blbost, není to snadné, vůbec to není snadné. To proto, že například moje výchova byla nastavená tak, že všechno zvládnu sama. Prostě musím. Protože když ne, selhala jsem. A taky jsem to tak sama chtěla a dokazovala sobě i rodičům, že už je tolik nepotřebuju. Vyletěla jsem z hnízda, když mi bylo 15, a v 17 letech už jsem pracovala v tiskárně a bydlela s kámoškama v Praze.

Všechno tak nějak běželo, život se klikatil a protože jsem tehdy nevěděla nic o nastavování vizí, seberozvoji, manifestacích, afirmacích a dalších a dalších vychytávkách, občas jsem se plácala jako kapr na suchu. Zažila jsem období (není to tak úplně dávno), kdy jsem si myslela, že je to už konec, že tohle už nezvládnu a neunesu, nezařídím, neustojím. Ale vždycky se objevila nějaká nová cesta a často taky člověk, který nějak telepaticky zavnímal, že se plácám na suchu a nějak cíleně pomohl.

Skrze různé situace jsem se naučila, když bylo fakt nejhůř, požádat o pomoc. Ve skříni jsem musela nechat viset potrhané a špinavé kostýmy Wonder woman a Zvonilky, protože mi prostě úplně došla energie. Ani to mě nikdo moc neučil, že s energií je třeba pracovat, že například ženský cyklus je velmi pestrý a dynamický a jeho pochopení a přijetí může zajistit úplné zázraky.

Říkat o pomoc si můžete klidně trénovat, protože pokud nám to nejde, jsme zatím supermani, super ženy a dokážeme zázraky na počkání, jednou se nám to stejně určitě může hodit. Mám zkušenost, že říci si o pomoc je nejtěžší pro lidi, kteří by se sami rozdali, srdce mají na dlani, sami by potřebovali pomoc a ještě pomáhají všude kolem. Dokonce se s tím setkávám velmi často při sezeních… Přitom když si o pomoc neřekneme, může se stát sice zázrak a stane se to samo, ale pravděpodobnost je úplně maličká.

Tak si to třeba trošičku natrénujte, abyste, až to přijde, měli trochu náskok. Zajímavé jsou fáze odmítání pomoci a jejího přijetí. S tím se totiž také setkávám, že má mnoho lidí problém přijmout pomoc od druhých. Možná je to tím, že mají strach, aby se nestali dlužníky… ale takhle to podle mě nefunguje. Kdo chce pomoci, pomáhá prostě protože chce a nic za to nečeká a pokud ano, tak je to věc nějaké jasné dohody. Pohybuji se nyní v rovině přátelských mezilidských vztahů, nikde jinde. Je dobré se na svoje postoje podívat a trochu je prozkoumat, protože právě postoje nám často hodně komplikují život.

Obecně se o mě ví, že mám ráda lidi, a tak se můžeme setkat na mém úplně prvním zážitkovém workshopu, který je určen pro 30 lidí a odehraje se v sobotu 27. května od 10 do 14 hodin v Praze. Své místo si můžete zajistit (a najdete tu i veškeré info) TU. Dotkneme se všelijakých témat a nudu rozhodně nečekejte! Těším se moc i se svým minitýmečkem tvořeným Adélou Ripkovou, Zdeňkem Šerým a Vojtou Stodolou. Díky těmto lidem má Jiskra života velkou dynamiku, protože na to nejsem úplně sama. :)