O české politice, českých politicích a političkách si až na výjimky nemyslím nic přehnaně optimisticko-dobrého. Přesto jdu vždy k volbám a pokaždé mě zajímá kdo je mým prezidentem, premiérem či kteří lidé vedou naše ministerstva, kdo je ve vedení kraje a ze kterých lidí se skládá zastupitelstvo města, ve kterém žiji.

V posledních několika letech se taky nestačím divit tomu, co všechno si my – voličky a voliči – necháme líbit. Vždycky si pomyslím a vyslovím něco v tom smyslu, že by to chtělo vyjít do ulic. Můj muž sarkasticky odvětí: „Jít můžeme, ale budeme tam sami dva!“

Kausa kolem Jiřího Čunka mne také utvrdila v tom, že už asi došlo k našemu naprostému otupění a schopnosti rozlišovat, co je vlastně podstatné a co ne. Pokaždé, když bych čekala, že politik či politička vyvodí ze svých chyb a činů adekvátní důsledky, při zásadnějších selháních pak odstoupí z funkce, dočkám se pokaždé vzkazu: „Nebojte se, dámy a pánové, já v žádném případě neodstoupím! Nebojte se, všechno je v normálu a jede se dál!“

Příjemně mne tedy překvapilo gesto pana poslance Moravy, totiž že složil svůj poslanecký mandát. A jak sám řekl, udělal skutečně v české politice věc nevídanou. Dá se namítnout: „neměl jinou možnost!“ (Je zase před volbami, ve kterých se bude rozhodovat obsazení krajů.) Jenomže právě ne příliš vzdálená minulost potvrzuje, že i když jsem vždy předpokládala stejný přístup naší politické reprezentace, vlastně jsem se jej nedočkala.

Možná jsme u důležitého momentu – totiž že se konečně dočkáme skutečné osobní odpovědnosti našich politiků a političek. Jen pro jistotu uvádím, že za činy, které předcházely rezignaci pana Moravy, jej skutečně nechválím.