Podle mě to jsou dvě věci: vztahy a komunikace. Nejprve komunikujeme v rodině, pak ve školách, v práci, s přáteli, kolegy a kolegyněmi, partnery, jejich rodinami. Narodí se nám děti, a tak komunikujeme s nimi, jejich partnery, jejich rodinami, kamarády, učiteli a učitelkami a tak pořád dokola. Dokola také vytváříme nové vztahy a snažíme se udržet ty stávající. Někdy to jde a někdy vůbec.


Když si vzpomenu na moje vlastní “fuckupy” v komunikaci a vztazích, je to celkem náročný pohled zpět. Zároveň ale vidím, že se dá na všem pracovat a tím zlepšovat sebe a po malých krůčcích se pak mění i všechno kolem. Věřím, že to znáte a že i vy jste stejně jako já na cestě. Protože péče o vztahy, na kterých nám záleží a snaha o čitelnou komunikaci, to je nekonečný proces.

A tady je to moje PROČ (úzce související se vztahy a komunikací):

K energetické terapii a mentoringu mě před sedmi lety dovedl náročný vztah s mužem a řekla jsem si, že moje láska k němu je opravdu silná a že si přeju, abychom spolu zůstali a přestali se neustále hádat. Komplikovaný vztah jsem měla i s tátou a věděla jsem, že musím změnit úhel pohledu, kterým se na něho dívám. S oběma se mi to povedlo, i když každá z těch cest byla odlišná.

U táty jsem si po dlouhých letech terapií, kdy jsem řešila milion různých zátěží, začala být znovu jistá jeho láskou a když ho před dvěma lety odvezla záchranka (covid), vrhla jsem se do energetických terapií naplno a naučila se praxí za ty 3 týdny víc, než za tři roky před tím. Byla jsem rozhodnutá, že tátu zachráním. Náraz v podobně jeho smrti mě usadil k zemi. Došlo mi, že práce s energií je velmi silný dar, ale naše tělesné schránky tu prostě navěky nejsou… A není v mé moci pomoci každému. To jsem si tehdy potřebovala uvědomit až do morku kostí.

Když mluvím o tátovi s lidmi, kteří ho znali a o tom šíleném období, kdy jsem já sama “vstala z mrtvých”, abych se pak loučila s tátou, tak zmiňuju dva zážitky, o které se chci podělit. Ráno, než táta po poledni zemřel, se mi zdál sen. Byli jsme na zahradě, svítilo slunce, bylo nádherně, seděl na lavičce tak jak vždycky a byl naprosto šťastný. Pak jsem se probudila. Později jsme se ségrou zjistily, že nám zdál stejný sen… Dva roky po tátově smrti se mi zdál další sen, byl tak autentický, že jsem po probuzení měla chvíli nádherný pocit, že se nic nezměnilo, že tu táta pořád je… V tom snu přišel za mnou a byl zase v tom světle a pohodě, spokojenosti a rozesmátý. Říkám mu: „Ahoj tati, já myslela, že jsi odešel?” A on mi s úsměvem odpověděl: „Já nikdy neodešel…” Zeptal se co dělám, nabídl mi pomoc, pak jsme jeli na koupaliště… ale to už nebylo důležitý. On opravdu nikdy úplně neodešel. Vyprávěla jsem to dětem, protože těm se po něm stýská strašně moc. Udělal nám ten můj sen každopádně velkou radost.

Kdo mě zná delší dobu, ví o tom, jak komplikovaný vztah jsme měli s mým mužem. 1. května 2023 to bylo 20 let od první pusy. Dávala jsem k tomu na FB tento status: „20 let od první pusy na Vyšehradě. Dokázali jsme zvládnout všechny krize a lehké to rozhodně nebylo. Mám muže, který je mým rytířem a miluju každou chvilku, když můžeme být spolu jenom sami dva. Máme fakt velký štěstí, že jsme se potkali a že se máme!”

V komentech jsem pak upřesňovala, že to je odmakaný vztah a že to fakt nebylo vždycky jednoduché. Monika Čuhelová mě však nepřímo inspirovala k tomu tenhle text sepsat. Došlo mi totiž, že jestli nás něco spojuje a vždycky pomohlo se z plno hádek vysekat, byl to humor. Dneska už si to užíváme a smějeme se čím dál víc. Ať se z náročných témat dostaneme zase trochu na povrch. Přidám jednu historku z minulého víkendu!

Sportem ku zdraví - vytáhli jsme kola a cíl byl Příhrazské skály, bo tam mají bohovské lívance. Můj muž plival plíce od prvního šlápnutí. Asi ve třetině, když jsem si potřebovala sundat jednu vrstvu, koukl nadšene na hodinky a říká: „už jsem spálil 20 kalorií.” Já na to suše: „na to, žes jich včera sežral asi 10 000, to moc velká výhra není.” Můj muž se začal v lese rozhlížet a s klidem sobě vlastním pronesl: „Nedá se nic dělat, budu tě tu muset zakopat.” Vyprskla jsem smíchy a smáli jsme se ještě chvíli… než jsem začala mít pindy, že mě ta asfaltka nebaví a přemýšlela jsem, co by mě z toho tak mohlo vysvobodit. V tom mému muži upadla šlapka a dojeli jsme. Hurá.. ale co záchrana a lívance? :D Voláme synovi, aby pro mě dojel na motorce, že dojedeme pro auto (ještě nemá na auto řidičák). Jenže Vodafone má vždycky signál jinde, než potřebujeme. Zastavuje u nás auto, paní se ptá, kudy do Příhrazských skal. Mě kape slina a můj muž poradí a pak vybarteruje jedno volání, aby nás syn přijel zachránit. Paní jede dál a my čekáme. Záchrana přijíždí asi za 20 minut s brašnou plnou nářadí a přesně jako vždycky můj táta - šlapku opraví. Prej “makejte dál”. Jeli jsme teda domů a on nás doprovázel, kdyby to jako znova upadlo. Krásných 20 kiláčků v nohách, ale žádný lívance. Přemluvila jsem je teda, že jsme sedli do auta a stejně si tam na ně zajeli. A bylo to boží.

Na závěr chci jen dodat, že malé krůčky vedou k velkým změnám…, ale je to pomalá vytrvalá cesta do kopce. ;) Možná, že někdo kráčí po vrstevnici, což je taky super. Tuhle zkušenost (cesty do kopce) mám já a stojí to rozhodně za to. :) Zážitek se mnou se blíží. V sobotu 27. května v Praze se dotkneme života trochu jinak. Přihlášky tu: https://jiskrazivota.eu/praha/

PS: Před pár dny jsem se stala majitelkou bronzového bludného balvanu. Od té doby si kladu otázku, kde bych byla, kdybych před lety nenarazila na Jitku Maršíkovou a nezačala měnit svůj život. Nejspíš mrtvá.

Bylo by skvělé, kdyby na naší cestě všechno teoreticky fungovalo a kolem nás byly dostupné podpůrné služby, starající se o lidské duše a pečující o emoce. Bylo by skvělé, kdyby navíc byla společnost plná soucitu, empatie a laskavosti.

Jenže není. Proto lidé pomáhají lidem a vzniká něco jako paralelní svět, ve kterém se snažíme žít v tomhle systému, ale taky mimo něj, protože toho opravdu hodně nefunguje. Zachránit život před skokem z mostu vám může člověk, kterého potkáte cestou, usměje se na vás a třeba vám jen řekne, že vám to sluší. Průvodci a takoví nenápadní zachránci bývají lidé s vyvinutou empatií, klidně i laici. Stačí, když jsou schopni rozpoznat, kam stačí jejich síly a kde už je třeba odborná pomoc. Vždycky záleží na lidech a okolnostech. Teorie je pomocník, ale praxe je život na dřeň.