V komentářích pod předchozím textem, publikovaným 20.08.2009 s názvem: Karel (diskutér) a ženy ("gendertety"), napsala Monika následující:

„Pepa Řepa

Pěkně jste to napsal, tak nějak jemně. Feminista, to v sobě neutajíte.

Karel vcelku správně podotýká, že nad ničím NEUVAŽOVAL. Zbytečná poznámka, řekla bych. Že je jeho příspěvek úvahy prost, je přece zjevné. Ale jako žánr popisný (ve stylu Jiráskova U nás doma) docela ujde.

Otázka autorky blogu zněla, jaké že tedy mají dnešní ženy být. K tomu nemám co psát, poněvadž jsem jaká jsem a utkvělá představa či rozmar nějakého debatéra, jakkoli sebevědomého či upozaděného, mě jinou už neudělá. Takže marnost nad marnost. Naštěstí. ;-)

Ale až se bude řešit, jací že mají být dnešní MUŽI, neřku-li muži zítřka (budou-li tedy vůbec - leč coby optimistka doufám, že ano), tak se také s nadšením takříkajíc literárně projevím.

Hezký den

A pro zajímavost:

Feminismus -ismu m.
1. hnutí za rovnoprávnost a zvýšení vlivu žen
2. chování a projevy charakteristické pro ženské pohlaví
3. projev pohlavního zvratu u samců v typ samičí

feminista -y m. (pl. -é)
1. stoupenec feminismu
2. přítel žen vůbec (Kdyby jeho manželka nebyla tak dokonalá, byl by ji Bičiště dávno klamal, neboť byl velký FEMINISTA a měl u žen štěstí. – Karel Matěj Čapek-Chod)
20.08.2009 11:05:18“

Za komentář Vám Mniko patří velký dík, jakož i všem dalším, zodpovědně zapojeným v debatách. Až dosud jsem asi zaslepeně dumala nad tím, jaké jsou dnešní ženy. Vůbec by mě nenapadlo, že by mě možná mohlo zajímat, jak vidím dnešní muže.

Necítím se zatím nijak a nikým diskriminována. Žiji v přesvědčení, že je jen na mě samé, jakou si v životě vybuduji pozici a jaké si zvolím životní priority. Dovolím si troufale říci, že se mi (někdy s vypětím sil) daří kombinovat vše. Jenže čí je to zásluha. Moje? To asi těžko. Je to jen díky mému okolí, které mi to umožňuje. Mám na mysli zejména úžasného partnera, který byl na rodičovské dovolené, rodiče a prarodiče, kteří pomáhají s hlídáním, a pak také mé spolupracovníky a spolupracovnice, kteří mi umožňují časovou flexibilitu a také tolerují přítomnost syna (který je hodný a neruší, protože ví, že se vyřádíme doma) na jednáních, kde by třeba nikdo dítě nečekal. A z toho vychází můj postoj ke všem ostatním. Neřeším, zda jsem v životě obklopena muži, či ženami. Záleží jen na tom, jací jsou.

V životě mě nejvíc ovlivnili rodiče, oba stejnou měrou. Oba jsou mé velké vzory. Díky nim asi umím najít optimální rovnováhu. V profesním životě, protože jsem si zprvu vybrala řemeslo (polygrafii), mě jej učili muži. V komerčním sektoru byli v nadřízených pozicích muži i ženy a pokud si vzpomínám, s muži se mi spolupracovalo o mnoho lépe. V politice byl prvním, s kým jsem spolupracovala, Jan Kasl. Od něho jsem se asi naučila nejvíc.

V nevládním sektoru jsem byla zase spíše obklopena ženami a i tam bych řekla, že byla spolupráce docela dobrá.

Nyní je kolem mě více mužů, než žen. Přesto, že se pohybuji v politice, která je považována za výsostně mužský svět, zaznamenala jsem dosud jen jeden moment, který by mohl být možná považován za diskriminační, ale jinak jsem nadřazenost od mužů či žen, nebo cokoliv, co by se dalo nazvat diskriminací, nepociťovala.

Tak nevím, žiji v nějakém vlastním, ideálním světě? Domnívám se, že muži i ženy ušli velký kus cesty. I když je společnost stále plná různých předsudků, zůstávám klidná, dokud máme všichni možnost volby. Velký kus cesty je také před námi. Jsem optimistka a asi nejsem „genderteta“.

Takže jací jsou podle mě muži dneška? Docela to s nimi jde, stejně jako se ženami. Na nic světoborného jsem samozřejmě nepřišla! A říkám si, když je to vlastně v pohodě, tak proč je toto téma takový věčný evergreen!?

Milé kolegyně blogerky a milé komentátorky, máte-li chuť a náladu, opravdu by mě zajímalo, jak to vidíte Vy? :)