Jsou situace, které moc neumím popsat slovy, protože jen pouhá slova nestačí. Včera jsem si znovu, stejně jako před rokem, uvědomila svoji vlastní bezmocnost a omezenost. Nebyl to ale negativní pocit, spíš naopak. Umožnil mi, se na chvíli zastavit a vnímat čas přesně tak, jak by asi měl být vnímán. Trochu podobně, jako čas strávený s dětmi jenže s malým rozdílem. Od čtyřletých dětí zhruba víte, co můžete v komunikaci čekat. Víte ale, co čekat, když se bavíte s dospělými různého věku, kteří komunikují podobně, jako čtyřleté děti? Omlouvám se nyní, za toto zjednodušení, ale žádné lepší mě nenapadlo.

Bylo mi včera s lidmi z Kurovodic dobře. Všichni jsme byli takoví, jací jsme v tu chvíli byli. Nic víc, nic míň. Čas najednou plynul mnohem pomaleji, nebo rychleji? A pak, když jsme všem řekli ahoj, přemýšlela jsem a vlastně přemýšlím pořád. Jaká práce je pro život nás všech smysluplnější, prospěšnější a cennější? Je tolik profesí a tak ohromný finanční rozptyl v jejich odměňování. Co po každé naší profesní cestě, na kterou jsme se vydali, zůstane?

Má větší smysl být zdravotní sestra, lékařka, specialistka IT, prodavačka, řidička, architekta, zahradnice, atd.? A proč je některá profese ceněna zlatem a v jiné se o zlatě nedá hovořit? A kdo nebo co rozhoduje o tom, která z profesí je zrovna tou „pozlacenou“? Já to nevím. Včera mi připadalo, že by měla být pozlacena nekonečná trpělivost s mentálně postiženými lidmi, kde je každý krůček zlepšení zázrak a já této obětavosti a trpělivosti možná například schopna nejsem. A přitom zrovna práce v sociálních službách rozhodně zlatem ceněna není, ba naopak.

A tak prosím chápejte tento blog jako poctu všem těm, kdo pracují s mentálně postiženými lidmi (v sociálních službách) podobně, jako ty, které jsem měla tu čest poznat osobně. Ráda bych také prostřednictvím tohoto textu pozdravila všechny lidi, o které se starají. Společnost s některými z nich pro mě byla strašně cenná poprvé v loni v létě a letos jsem se s nimi měla možnost potkat znovu. Věřím, že i jim bylo s námi dobře.

Rozloučím se mottem, který je na www.kurovodice.cz:
„Děsme se do budoucnosti nikoliv postižených, ale neomalenosti a neprozíravosti nepostižených a jejich názoru, že oni jsou mírou všech věcí a pány světa.“
(z knihy B. Blažka „ Vybrané kapitoly z etiky“)