Milí lidé v Praze, nevím, co se s Vámi dnes dělo, ale připadala jsem si v tom městském dění jako v blázinci.

Že by to bylo tím sluníčkem, na které nejsme zvyklí? Tramvaje stály v řadě za sebou, auta se šňůrovala do všech směrů, město šumělo úplně jinak, než celou tu dlouhou zimu.

A tak jsem visela v zácpě na tyči tramvaje, kterou provoněl první jarní „potový“ odér, na který si (ač nerada) budu muset zase zvyknout. Jsou zapáchající cestující v MHD jen naše pražská specialita? Asi ne... A všude skupinky turistů, které už vůbec nevěděly, jaký zvolit směr. Kosmopolitní bludiště lidí na Národní třídě mi připadalo fajn do té doby, než jsem z té tramvaje vystoupila. Nemohla jsem se vymotat. Je to mnou? Jsem já ta zmatená, jak veverka z parku poprvé v lese?

Začala jsem hledat skulinku k průchodu ve směru, kam jsem se snažila probojovat a najednou rána. Nějakému mladíkovi v černých brýlích, ve kterých vypadal jak masařka po opici, už asi došla trpělivost a pěkně do mě vrazil. Já se nezmohla na nic jiného, než na konstatování, že to snad není možný.

Začala jsem tedy rychle kličkovat mezi lidmi a připadala jsem si jak někde v mraveništi, kde se však mravenci splašili a nelogicky začali běhat z jedné strany na druhou, a zase zpátky, v různě velkých skupinkách. Rychle pryč! Volalo mé vnitřní plaché já. Vyřídila jsem nezbytné a čekala na vytouženou tramvaj, která mě doveze za pár kaček na periferii, k mému starému škytajícímu autu, do kterého sednu, budu doufat, že mu někde něco neodpadne a vyrazím ven z Prahy.

A doma? Naprostý klid. Jen náš milovaný kopec, na který jsme se dívali jako na poslední oázu přírody, byl zase o něco víc „zasíťován“ pro novou zástavbu, pro nový „šmoulov“.

Nevím, kam dál pak budeme odjíždět, abychom si uklidnili mysl. Chybí mi hory, Strážné budiž pochváleno. Vrátíme se, to víme jistě.

Věnováno masařce v brýlích.
PS: po nárazu mne ještě pěknou chvíli bolelo rameno...