Tohle není žádná nadsázka. Představí-li se vám někdo jako spisovatel, vymluvte se na náhlou nevolnost a zdrhejte, co vám síly stačí. Pokud se s nějakým spisovatelem už znáte, okamžitě si ho vymažte z telefonu. Zrušte s ním veškerý kontakt. Předstírejte, že jste umřeli.

Všichni spisovatelé jsou šílenci, od kterých je dobré držet se co nejdál. Bez výjimky. Ano, platí to i pro spisovatelky, neboť i ženy už se dnes běžně věnují tomuto ďábelskému povolání.

Uvědomím si to vždycky, když sám píšu novou knížku.

Ono se to snadno řekne - píšu knížku. Jenže to neznamená, že si jen tak sedíte a vymýšlíte postavy a zápletky, které pak prostě “hodíte na papír”. Takhle se psát nedá.

Vy musíte s těmi postavami žít. Mít jejich obraz reálně před očima. Musíte s nimi naplno prožívat všechny emoce. Musíte znát každou pohnutku, každou jejich bláznivou myšlenku, každou úchylku. Žít jejich životy se vším všudy. Vědět, na co myslí, co je trápí, co je baví. Komu kdy v životě ublížili a kdo ublížil jim. Musíte je bezpodmínečně milovat. Smát se s nimi, když se smějí, a brečet, když brečí. Radovat se z jejich štěstí a trpět, když jsou zoufalí. A přitom nezapomenout, že ve skutečnosti nikdy neexistovali.

Být spisovatelem, to je schizofrenie jako vyšitá.

Když jsem jel do Bratislavy psát knížku, fakt jsem se toho bál. Dokážu psát, a přitom zůstat normální? Nezešílím z toho, že půjdu po ulici, a přitom budu intenzivně myslet na lidi, kteří nejsou? Kteří v tomto světě nikdy nežili?

Píšu tady příběh o klukovi, který je bláznivě zamilovaný do své spolužačky, ale nikdy jí to neřekne. Ona je příliš nedostupná a on příliš nesmělý. Žiju to s ním. Potkávám tu holku každé ráno cestou do školy. Vím, jak se češe, co má na sobě, jak se tváří. Znám její typické pohyby. Její vůni. A miluju ji úplně stejně jako ten kluk. Jinak bych to tak nikdy nemohl napsat.

Když ale vzhlédnu od notebooku, vím, že ta holka prostě není. A nikdy nebyla. A není ani ten kluk. Ani ta láska. Anebo ano?

Když jsem psal příběh o fanynce Michaela Jacksona, všechno jsem to prožíval s ní. Mrznul jsem před hotelem, abych aspoň na chvíli zahlédl jeho stín za záclonou. Vymýšlel jsem ty nejbláznivější způsoby, jak se k němu dostat co nejblíž. Znal jsem každého člena jeho ochranky i chůvu jeho dětí. Věděl jsem, v kolik a kde Michael snídá, obědvá i večeří. Cestoval jsem za ním po všech městech jeho evropského turné. Bez peněz, bez přátel, bez sebeúcty. Měl jsem k tomu dobrý důvod. Protože i ona ho měla...

Chápete to? Být spisovatelem, a přitom zůstat normální, je prostě nemožné. Mějte s námi soucit. Ale držte se od nás radši dál.