Viděl jsem první mimopražskou předpremiéru Cimrmanova dramatického kšaftu České nebe. Stalo se tak v Plzni 20. října při speciálním uvedení pro V.I.P. persóny zdejšího společenského života; lístky se vůbec nedostaly do prodeje. Samozřejmě, že mě zapomněli pozvat. Večer jsem strávil na divadelním lustru převlečený za jednu z ozdob. Celé představení jsem tak sledoval s velikým nadhledem.

A musím přiznat: z mého pohledu skvělé. Svěrák si češtináře Komenského očividně užívá, Miloň Čepelka roztančí babičku Boženy Němcové jako zamlada mamku Žílovou v Aktu, Bořivoj Penc je přesvědčivý Jan Hus a Praotec Čech Jana Hraběty připomíná jeho skvělou pokojskou v Lijavci. A Svatý Václav Petra Reidingera s Karlem Havlíčkem Borovským Roberta Bárty jim směle šlapou na paty.

Tím hlavním, co mě uchvátilo, však byla inteligence. Tak chytrý humor předpokládající poučené a znalé publikum, se jen tak nevidí. Jestli měli pánové Smoljak a Svěrák z něčeho před premiérou strach, troufal bych si tvrdit, že by to mohla být obava, jestli to s tou chytrostí nepřestřelili. Nepřestřelili. Jen je třeba říct, že diváci tleskající v televizi veselým silvestrovským skečím se u Českého nebe nejspíš až zas tolik nepobaví.

Lehké obavy z příliš sofistikovaného tématu se projeví v tradičním úvodním semináři, v němž se skvělé nápady (Cimrmanova živá kopírka) míchají s nečekaně velkým množstvím historických faktů. Autoři si prý postěžovali, jak těžce jim psaní seminářů o životě a díle českého velikána v poslední době jde, s čímž se vyrovnávají dvojím způsobem. Tím pošetilejším je opakování zprávy o jezdeckém pomníku Járy Cimrmana z Vraždy v salónním coupé, byť do tématu lépe zapadá, tím odvážnějším pak prodloužení Cimrmanova produktivního života přes I. světovou válku, tudíž rozšíření okruhu inspiračních zdrojů. To se ukázalo mimořádně šťastným. Kdepak bychom se dříve nadáli, že si autoři posvítí i na Kafku, který prý podobně jako Cimrman platil za pijana…

Samotné představení České nebe je – jak už jsem psal – skvělé, chytré a vtipné. Velikou změnou oproti předchozím hrám je důraz na dokonalé líčení a kostýmy. Všechny ikony české historie a kultury totiž musí být neomylně k poznání. Je patrné, že herci nemají své role ještě tak zažité, ale lehkost dřívějších inscenací se po několika stovkách repríz jistě taky dostaví.

Nejvděčnějším zdrojem humoru je upálení Jana Husa, kterému se nakonec nevyhne ani sám planoucí Hus, jelikož čeština pravděpodobně nehořlavá přirovnání vůbec nezná. Ostatně i Komenský měl s ohněm své zkušenosti, takže už chyběl jen požár Národního divadla. Hlušší místa dobře spravuje i svérázný praotec Čech, který je v nebi přece jen nejdéle a má na nějaké vrtochy nárok, i osvěžující hodiny tělocviku s Miroslavem Tyršem. Odvážné jsou demytizační narážky na samotného Járu Cimrmana i jedno roztomilé dloubnutí do pana prezidenta – tak jemňounké, že ho možná někteří příznivci „pana profesora“ ani nepostřehnou.

Mohl bych možná napsat, o co v Českém nebi jde. Komise složená z největších postav české historie rozhoduje o tom, kdo může z očistce do nebe. Na přetřes tak přijde nejen „zrádce národa“ Karel Sabina ale i autorky – ano, autorky slavných podvržených rukopisů Hanka s Lindou. Je skoro s podivem, že geniální spojení dvou největších mystifikačních projektů české historie – rukopisů a Cimrmana – napadlo autory až v jejich patnácté hře… Do toho propukla I. světová a Radecký si stěžuje na české dezertéry. A novým českým králem bude Tomáš Haryk Masařík!

České nebe má premiéru na státní svátek 28. října. Od uvedení dosud poslední hry Afrika uběhlo šest let. Bude-li České nebe hrou poslední, jak spekulují novináři, vám neřeknu. Ač jsem si „cimrmany“ od stropu důkladně prolustroval.