Vážení čtenáři. Rád bych vám v tomto příspěvku popsal nelehký úděl stavebního inženýra-cizince.

Chtěl bych, abyste si představili jak poklidný život měl předtím, než se rozhodl zásadně změnit svůj profesní život. Znáte ten pocit, kdy se vám na krku blíží padesátka a vy máte pocit, že vykonávat práci jako každý druhý krajan vám nepřináší žádné uspokojení. Přesně tohle mému otci jednoho dne blesklo hlavou a jal se oprášit svoje vědomosti z dob studií na vysoké škole.

Každý den prodávat od nevidím do nevidím nevyžadovalo mnoho zručnosti ani intelektuálního úsilí. Okupoval takový menší kamenný obchod, jehož určité osobité kouzlo na mě dýchá dodnes. Zákazníci se cítili spokojeni a i on, když na konci dne vydělal na nájem, byl spokojen. Nikdo od něj nic neočekával a on sám nemusel dokazovat, že své práci rozumí. Co když se ale cizinec bude snažit vystoupit z davu. Neprodávat, netlumočit, to by znamenalo zahodit důstojnost a trpělivě překonávat stereotypy a nedůvěru v lidech, které v Česku převládají.

Ani vám nebudu popisovat prvotní peripetie při hledání zaměstnání. Ale dovolím si tvrdit, že cizinec ve středních letech nemá sebemenší šanci při hledání zaměstnání. Jeho curriculum vitae (čti životopis) by se podobal jako vejce vejci CV každého druhého uchazeče. Dobré doporučení z oboru, systematické vzdělání v českém školství, sešlý vzhled a korektní vystupování, jen to jméno je poněkud neobvyklé. Personalisté se častokrát ohánějí slovy: drzý, dynamický, pozitivní. Zkrátka podle marketingových pojmů zdaleka nesplňoval požadavky pro korporátní kariéru. Můj otec už je takový a padesátiletého člověka lze těžko předělávat. To už je ale minulostí. A teď nestíhá zpracovávat zakázky. Jedno se ale nezmění, nedůvěra.

Tuhle přišel domů a vypráví mi příhodu z veletrhu staveb-nový byt a dům. I jednoho dne se vypravil na výstaviště, aby si rozšířil obzory a vyhledal vhodné dodavatele stavebních materiálů. Zamíří si to k jednomu stánku, kde sličné hostesky propagovaly broušený porotherm (rozuměj cihly) a vyžádal si od nich technické specifikace. Nežli to mohl doříct, byl vyrušen hlasitým smíchem místního vohnouta (čti managera). Ten se pak nejapně zeptal, „Víte vy, co to je?“ a přitom držel v ruce cihlu. Být to já, myslel bych si, že jí po mně chce hodit. Co se pak událo mezi těmito oběma muži mi zůstane neosvětleno. Otec tvrdí, že poté zahájil útočnou filipiku na téma „cihla a její využití“, ale mám mu věřit? Mě by se v tu chvíli vařila krev a šel naproti ke konkurenci uzavřít obchodní kontrakt. Co byste v této situaci dělali Vy?