Jihlavský festival letos navštívil jako člen jedné z porot profesor university v San Francisku, filmový historik a teoretik Bill Nichols. Zejména jeho Reprezentace reality patří ke klíčovým teoretickým reflexím role dokumentu ve společnosti, jihlavský festival na příští rok chystá vydání jeho neméně důležité a na celém světě hojně užívané knihy Úvod do dokumentu – z obsahu knihy míněno úvod do reflexe dokumentu. Situace dokumentu v USA a v Evropě je dosti jiná, přesto věřím, že krátký rozhovor s ním, který jsem udělal pro festivalový deník, může být podnětný i pro českého čtenáře.





Ředitel jihlavského festivalu Marek Hovorka letos několikrát čelil otázkám ze strany českých novinářů, že tento festival promítá především levicové filmy, což odmítnul. Může tato polarita – levicový nebo pravicový film - něco pro pochopení současného dokumentu nabídnout?
Možná, že ano, ale tady jsem moc takových filmů neviděl. V rámci sekce Mezi moři jsem viděl hlavně východoevropské filmy. Překvapilo mě, že nejsou ani tak o širších společenských tématech, ale spíš o problémech jednotlivců. Nevím, jak je to s festivalem jako takovým, ale obecně si myslím, že vzniká víc progresivních filmů, které mají levicovou perspektivu, než naopak, alespoň ve Spojených státech. Částečně je to proto, že většinu hlavních médií kontrolují konzervativci, takže jejich perspektiva je ve společnosti masivně zastoupena a nemusejí natáčet žádné filmy.

Dominance privátních televizí vede k zužování profilu ve smyslu chápání toho, co je dokumentární film, což je v USA ještě mnohem výraznější. Jak se v této situaci může podle vás dokument rozvíjet co nejrůznorodějším způsobem?
V USA je vždycky problém s distribucí. Když se dokumenty dostanou do kin, tak si nevedou příliš dobře, a když se do kin nedostanou, tak jejich tržby pocházejí spíš z evropských než amerických televizí, prodejů do knihoven, malých klubových projekcí či prodeje DVD. Takže to není snadné. Natočit film je namáhavé. Státní podpora je velmi nízká, téměř nulová, takže každý film si musí shánět vlastní finanční zdroje. Je to velká výzva a fakt, že lidé pořád dokumenty natáčejí, je důkazem toho, že to má smysl.

U příležitosti stého výročí kinematografie nestor filmové avantgardy Jonas Mekas vydal manifest, ve kterém obhajuje význam i těch nejosobnějších filmů, které nemají třeba ani jediného diváka, odkazem k motýlímu efektu, který zformulovala fyzika v devadesátých letech – totiž že i naprosto nepatrná událost může mít velké důsledky. Je v tom podle vás i východisko pro dokument?
Zdá se mi, že filmy se natáčejí o tématech, které se zdají být nedostatečně prozkoumané. Dokud jsou tu společenské problémy, které nejsou dostatečně pojmenovány a vyřešeny, tak tu musí být dialog. Stále zde existuje výrazný proud filmů, které se soustředí na jednotlivce v různých podmínkách a ptají se, co jsou zač, jaké mají problémy. Tyto filmy se mohou zabývat AIDS, chudobou, znečištěním ovzduší, rodinou. Nikdy není konec zkoumání problémů jednotlivých lidí.

Myslíte tedy obecně, že osobní témata jsou stejně relevantní, jako ta společenská?
Nemyslím, že dokument je hlavní silou společenské změny. Ta vychází spíš z politických organizací a skupin. Nemyslím, že natáčení filmů je tím hybatelem, dokumenty většinou následují témata, která se už ve společnosti objevila. Pokud tedy třeba chybí politické filmy, může to být znakem toho, že v daném prostředí není tolik aktivních politických skupin.

Například filmy Michaela Moora jsou u nás vnímány politicky a řada lidí jej kritizuje v mediích jako levičáka, který využívá ideologických postupů, typických i pro reklamu.
Ale to lidé z pravicového spektra dělají. Očerňují každého, kdo má progresivní názory, obviňují ho z překrucování a přehánění. O kapitalismu s láskou je asi Moorův nejlepší film. Žádný film v sobě neobsahuje argumenty podpírající všechna fakta, která se tam prezentují – což platí ostatně pro každé téma, které se objevuje v mediích. Když americká vláda argumentovala, proč je třeba vstoupit do Iráku, měli pro to důkazy, ale bylo zde jen málo pochybností. Když Moore říká, že zdravotní pojištění je nezbytné, vzedme se proti tomu bouřlivá kritika. Nařknou ho ze socialismu, často jde o absurdní námitky, ale uplatňované ve veřejném prostoru velmi průrazně. V pravici obecně existuje tendence, která brání progresivním filmařům stát se součástí společenské debaty, protože na ně bývá útočeno neopodstatněným způsobem, ale základním argumentům není dopřáno sluchu.

Vyučujete dokumentaristy i filmové teoretiky. Jaký je podle vás optimální vzdělanostní základ dokumentaristy?
Studování filmu vás nenaučí nic moc o společenských problémech. Možná proto se tolik dokumentů soustředí na osobní témata. Pokud se chcete zabývat společenskými problémy, musíte mít nějaké vzdělání v politice, sociologii, antropologii, možná žurnalistice. Vždycky podporuji studenty v tom, aby měli široké vzdělání.

Máte u vás na univerzitě speciální obor dokumentaristiky?
Ne, učíme filmaře obecně. Máme obvykle několik předmětů, které se zaměřují zejména na společenskou problematiku a vizuální antropologii, ale jsou nepovinné.

Když jsem včera viděl skvělý film filmového samouka Richarda Brouilleta Obklíčení v osidlech neoliberalismu, který je vlastně jakousi mluvící knihou, velmi precizní kompozicí mluvících hlav, přesně zaměřený k tématu, tak, jsem uvažoval, jestli dokumentaristé vycházející z uměleckých škol někdy nepřeceňují estetizaci na úkor racionální metody i tam, kde by byla na místě.
V tom nevidím problém, je tady prostě jen spektrum různých přístupů. Různá témata vyžadují užití různých stylů. Brouilletův film už v sobě předpokládá, že jeho téma bude diváky zajímat natolik, že budou soustředěně sledovat dlouhý proud řeči. Může to ale zmenšit jeho publikum. Ale jakmile začnete pracovat s ilustrací, rekonstrukcí a stylizací, může to být zábavnější, efektnější a můžete argumentovat i vizuálně. Ale některá abstraktní témata jako je neoliberalismus je těžké vizualizovat. Oproti tomu je Moore osobnější, ale jeho filmy mají širší dopad na lidi. Na druhou stranu, když máte příliš stylizovaný film, možná budete mít víc diváků, ale lidé si jej budou méně vztahovat k reálným věcem, kterých se týká.