Univerzální jistoty od komerce po "vznešené umění"?

Jeden můj známý, který vede soukromou televizi, před časem prosadil, že jeho společnost bude také produkovat dokumentární filmy. Pochopitelně jde o projekt, který musí dokázat zaujmout co nejširší publikum, a když jsme se bavili, co konkretizace takové vize obnáší v dramaturgické rovině, definoval to s mírnou nadsázkou lapidárně: „Sex a smrt. Aby tam bylo přítomno alespoň jedno, nejlépe oboje.“ Je-li tato hypotéza jistoty divácké atraktivity pravdivá, už sám tento text s titulem zabíjejícím obě mouchy jednou ranou by měl na internetovém počítadle trhnout rekord nebo alespoň slušný výsledek. Současně se tímto omlouvám těm čtenářům, kteří sem klikali s jiným očekáváním – ale zkuste ještě nepřekliknout na jinou stránku.

Brněnský psycholog Vladimír Dvořáček postřehl zvláštní vztah individuálních problémů a chování trhu: v době, kdy obezita, ale i tzv. poruchy příjmu potravy zasahují stále větší část populace, nejvyšší prodeje vykazují knihy s návody na hubnutí a kuchařky. Dvě extrémní polohy, které se dnes zdají být těžko slučitelné: být v normě a současně naplnit pocit nasycení – zřejmě v širším měřítku. Znamená divácká poptávka vyjádřená dramaturgickým vektorem „sex a smrt“ stejnou kompenzaci nenaplněných potřeb?

Při gigantickém objemu produkce pornoprůmyslu, jehož prodeje nosičů i internetové portály se drží na čelních místech obratu ve všech zemích našeho civilizačního okruhu by se tato potřeba mohla zdát saturována – ale dost možná zde platí známá teze Václava Bělohradského: skutečnost ubývá v důsledku toho, že se o ní neustále vydávají zprávy. Ani rostoucí spotřeba „mediovaného sexu“ zřejmě nezajišťuje úbytek skutečného prožívání uspokojivé intimity a partnerských vztahů.

Podobně ani téměř permanentní mediální přítomnost smrti ve zpravodajství, filmech či dramatických televizních žánrech nevyvažuje nereflektovaně se vzdalující schopnosti velkých lidských komunit naší civilizace postavit se k situaci umírání alespoň s takovým citem pro potřeby chvíle, o níž tak málo víme, s jakou se k ní stavějí tradiční společnosti libovolné náboženské orientace. A tak poptávka stále stoupá – a je otázkou, zda právě dokumentární film – prostor, ve kterém se často potkává drama s poznáním – může být prostorem, jak něco „spoluprožít“ a současně se něco skutečně dozvědět.

12. prosince proběhne v Bochumi rituál předávání „evropských Oscarů“ – cen Evropské filmové akademie. Kategorii dokumentu loni vyhrála Helena Třeštíková s filmem René. Letošní vítěz už je nyní znám – je jím celovečerní film Švýcara Petera Liechtiho Bzučení hmyzu: zápisky mumie. Jeho tématem je smrt.

Dílo sklízelo úspěch již na řadě evropských festivalů, je považováno za inovativně experimentální a současně jej koupila i řada televizí – zdánlivě tedy ideál na všechny strany. Na rozdíl od loňského vítěze – filmu nabitého lidskou zkušeností – však letošní rozhodnutí představuje sesuv měřítek. Jako by samo zdůvodnění naznačovalo, že tříčlenná porota určující finálního vítěze z asi desítky nominovaných potřebovala sáhnout spíše ke sportovním kriteriím, konkrétně k uměleckému dojmu. Film byl oceněn „za inovativní užití minimalistických prostředků, kterými vypráví výjimečný příběh mezi životem a smrtí".

Chytrou strategii tvůrců filmu odráží kompozice informací na jeho oficiálních webových stránkách, odkud čerpala například anotace v letošním karlovarském katalogu: „Všestranný švýcarský filmař zpracoval ve svém novém snímku neuvěřitelný příběh, který začal náhodným nálezem mumifikovaného těla čtyřicetiletého muže uprostřed lesa. Z detailních zápisků mrtvého vyšlo najevo, že pouze několik měsíců předtím se rozhodl spáchat sebevraždu dobrovolným vyhladověním. Jako východisko posloužil režisérovi román japonského spisovatele Masahika Šimady Než se stanu mumií, zpracovávající skutečnou událost na základě nalezeného textu. Sugestivní rekonstrukce posledních týdnů života tajemného muže obsahuje sumář pro Liechtiho typických výrazových prostředků. Esejisticky předestřený literární text doprovázejí stylizované obrazy, jež jsou produkty umělcovy imaginace.“

Právě při karlovarské debatě s režisérem vyplynulo poněkud jiné řazení událostí i jejich souvstažnost. Film využívá text i příběh Šimadova románu, sám Šimada jej však napsal jako fikci a jediným inspiračním zdrojem v realitě mu byly poznámky vězeňského psychiatra, který měl zkušenost s vězni, již spáchali sebevraždu – pomineme-li zjevně nespornou znalost základních textů zejména buddhistické tradice vztahujících se k umírání. Také v německém lese došlo k záhadné smrti muže, který si údajně psal deník, ale to bylo v době, kdy Liechti svůj film dokončoval a tento deník nikdy neviděl, neboť dědicové jej prodali spolu s právy na zfilmování nějaké hollywoodské produkci. K této události se tedy nevztahuje ani místo, kde Liechti natáčel své meditace – vybral si pěkný alpský les ve výšce asi tisíc metrů.

Film je krásný, má pozoruhodnou kameru, pozvolnou gradaci od reality k pregnantně popisovaným halucinacím, kterými oplývá Šimadův román. Co v něm dokonale absentuje, je jakákoli jiná zkušenost, než ta s estetikou filmové formy – cinefilie sama pro sebe. Téma smrti této vyprázdněnosti dodá vznešenost a nejprestižnější evropská cena za dokument je na světě. Je zajímavé srovnat tento domněle zenový film se skutečným zenem Gogolova Mám ráda nudný život, který si letos odvezl hlavní cenu z Jihlavy – Gogolův film neztrácí horizont skutečného deníku ani místa, kde se život v něm otisknutý odvíjí.

Letošní evropský výsledek ale může být důležitým mementem: i dokumentární film lze „vytunelovat“. Jestliže na jedné straně dokumentu hrozí vnímání zahlcující pád do čisté empirie v podobě známé metafory o „mluvících hlavách“, zde máme příklad protikladný: krása pomíjející lidskou zkušenost.

Ne že by nebyly umělecké druhy, kde takové kritérium nehraje roli, ale chtít toto po dokumentu mi připadá jako požadovat, aby zaujal místo orchestru zkrášlujícího poslední chvíle cestujících Titanicu. Rozhodnutí Evropské akademie vytváří nepochybně důležité kóty na mapě evropské kinematografie. K té letošní v oblasti dokumentu je myslím dobré přidat ještě doplňující tabulku: slepá cesta.

Ukázku z filmu Bzučení hmyzu: zápisky mumie je možné zhlédnout ZDE.

Text byl napsán pro internetový Deník Referendum.