Proč jsou Češi stále považování za východní barbary a vandaly?
Zanikne český stát?
Češi jsou již od školního věku utvrzováni v názoru, že optimální formou demokracie je volná soutěž politických stran a dělba moci mezi výkonnou, zákonodárnou a soudní, typickou pro vyspělé země Evropy a USA. Po té co dospějí a poznají, že i demokracie založená na soutěži politických stran má své mouchy, jsou odbývání citátem W. Churchilla: „demokracie je nejhorší způsob vlády, s výjimkou všech ostatních, které jsme vyzkoušeli“. Jen aby bylo jasno: nemám Čechům za zlé, že přejali vzor ze Západní Evropy, jenom upozorňuji na „maličkost“, že měli tu smůlu, že se zastavili před Rýnem, který už od starověku tvořil hranici mezi „civilizací“ a zemí „kde žijí lvi“. Rozumím tomu, že se Češi přijetím formálních znaků demokracie chtěli přiblížit „vyspělým demokraciím“ a být jimi uznáni za součást Západní civilizace. Při vší úctě si přece nemohli myslet, že se tak jednoduše zbaví nálepky východních barbarů a vandalů.
Při vší úctě se svět o země, kde „žijí lvi“ moc nezajímá. Jak ukazují události v Bostonu, je povědomí o naší existenci ve světě tak malé, že musí Velvyslanectví v USA vydávat prohlášení o tom, že Česká republika ani neleží v Asii ani není Čečensko! Zřejmě je to dáno i skutečností, že se český stát na 300 let vytratil z mapy Evropy a pak se prapodivně rozpadal a přejmenovával. Jen pro ilustraci: první republika se rozkládala na území o velikosti 140 446 km² (1921), poválečná republika na 127 876 km² (do roku 1992) a současný český stát už jen na území o velikosti 78 867 km². Jak si dále ukážeme, ani tento rozpad nemusí být poslední. Trend k rozpadu českého státu tu existuje dlouhodobě.
A teď zpátky k tématu demokracie v ČR. Dnešní západní demokracie jsou organizovány na principu občanské společnosti, zatímco východoevropské vesměs na principu kmenů. Není proto divu, že to byly právě politické strany, které v ČR zavedly „kmenové hospodaření“, které výstižně popsal Ivan Pilný slovy: „Co charakterizuje a drží kmeny pohromadě? Kmen vede kmenový náčelník podporovaný stranickými bossy v kabátech jakékoliv strany (nebo jak se dnes moderně říká – napříč politickým spektrem). Žijí z obrovských (většinou státních) zakázek s vysokými zisky a všichni na sebe něco vědí, což drží celý mechanismus pohromadě. Kmeny si kupují nutné služby – soudní, policejní a státní aparát, mediální servis a lobbyisty. Média slouží k vyrovnávání si účtů s konkurencí a vytváření afér diskreditující ty, jež by chtěli něco ze zákulisí kmene odhalit. Lobbyisté formují a deformují zákony ve prospěch kmenů. Úžasným zdrojem jsou dotace ať státní nebo evropské. Vytvářejí cenový polštář tolik potřebný ke zkorumpování úředníků zodpovědných za jejich přidělování“. Celý text zde Obdobně charakterizuje české kmenové hospodaření i prof. Jiří Přibáň (blíže viz). Vyspělá demokracie by měla splňovat nejen formu, ale i obsah, což kmenové hospodaření zřejmě není.
Hlavním důsledkem kmenového hospodaření, resp. okrádání státu, není nic jiného než degenerativní proces jeho rozkladu, který nemůže skončit ničím jiným, než rozpadem českého státu. Otázkou, na níž si laskaví čtenáři musí odpovědět sami je: „kdo tuto degeneraci zavinil a kdo je za ni odpovědný“?
Zahraniční vlády si nemohli nevšimnout, že se Brusel (EU) stává úhlavním nepřítelem Čechů. Těžko očekávat, že kmenová náčelníci budou mít zájem na jasných a průhledných pravidlech hospodaření, a to jak se státními (veřejnými) prostředky, tak i evropskými dotacemi, na nichž EU trvá. Ale co my ostatní?
Evropa je dnes díky krizi rozdělena do tří hlavních, neformálních říší:
1. Románské s vedoucí úlohou Paříže, do níž spadá kromě Francie ještě Španělsko, Portugalsko a Itálie,
2. Germánské s rakouskou markou,
3. Ruské, která by chtěla ovládnout území od Ukrajiny po Sibiř.
Evropské Unie se snaží vyvážit vliv Románské a Germánské říše a společně čelit dalším, typu Ruska, USA a Číny. Co mně překvapuje je skutečnost, že místo toho, abychom se obdobně jako Polsko aktivně účastnili na jeho posilování, kopeme do Bruselu, kde jen můžeme, a to i po smutné zkušenosti s Mnichovem 1938. Kmen Čechů dobře ví, že má tu smůlu, že žije na území mezi Německem a jeho rakouskou markou. Podíváte-li se na mapu, pak to co napadlo Hitlera - udělat z Čech a Moravy německý protektorát – s cílem spojit Německo s Rakouskem se klidně může opakovat i v budoucnosti, zvlášť pokud se EU rozpadne. Nechci být špatným prorokem, ale český stát může naprosto reálně zaniknout. Hlavními důvody jsou:
1. špatná zahraniční politika ve vztahu k EU,
2. kmenové hospodaření, které přivede český stát ke kolapsu;
3. nezodpovědné makroekonomické řízení státu (škrty a úspory podvazující ekonomické zotavení) a přílišná závislost státu na exportu omezeného množství komodit (zejména automobilovém průmyslu), což v důsledku silné fluktuace cen a snížení poptávky na světovém trhu ohrožuje ekonomickou stabilitu státu.
V druhém dílu si položíme otázku, zda má smysl český stát, v této podobě, vůbec smysl zachovat a v závěrečném si rozebereme pravděpodobný scénář rozpadu českého státu. Laskavého čtenáře bych chtěl poprosit, aby rozpad českého státu nebral za špatnou, ale dobrou zprávu. Stejně jako nemá smysl žít v rozpadlém manželství, nemá smysl žít ani v rozpadlém státě. Rád bych českým obcím a regionům poskytl - po vzoru Lichtenštejnska - možnost „rozvodu“ se státem, pokud vůči nim neplní své povinnosti. Pro většinu Čechů může být rozpad stávajícího státu vysvobozením a nabídkou šance na nový začátek.
Češi jsou již od školního věku utvrzováni v názoru, že optimální formou demokracie je volná soutěž politických stran a dělba moci mezi výkonnou, zákonodárnou a soudní, typickou pro vyspělé země Evropy a USA. Po té co dospějí a poznají, že i demokracie založená na soutěži politických stran má své mouchy, jsou odbývání citátem W. Churchilla: „demokracie je nejhorší způsob vlády, s výjimkou všech ostatních, které jsme vyzkoušeli“. Jen aby bylo jasno: nemám Čechům za zlé, že přejali vzor ze Západní Evropy, jenom upozorňuji na „maličkost“, že měli tu smůlu, že se zastavili před Rýnem, který už od starověku tvořil hranici mezi „civilizací“ a zemí „kde žijí lvi“. Rozumím tomu, že se Češi přijetím formálních znaků demokracie chtěli přiblížit „vyspělým demokraciím“ a být jimi uznáni za součást Západní civilizace. Při vší úctě si přece nemohli myslet, že se tak jednoduše zbaví nálepky východních barbarů a vandalů.
Při vší úctě se svět o země, kde „žijí lvi“ moc nezajímá. Jak ukazují události v Bostonu, je povědomí o naší existenci ve světě tak malé, že musí Velvyslanectví v USA vydávat prohlášení o tom, že Česká republika ani neleží v Asii ani není Čečensko! Zřejmě je to dáno i skutečností, že se český stát na 300 let vytratil z mapy Evropy a pak se prapodivně rozpadal a přejmenovával. Jen pro ilustraci: první republika se rozkládala na území o velikosti 140 446 km² (1921), poválečná republika na 127 876 km² (do roku 1992) a současný český stát už jen na území o velikosti 78 867 km². Jak si dále ukážeme, ani tento rozpad nemusí být poslední. Trend k rozpadu českého státu tu existuje dlouhodobě.
A teď zpátky k tématu demokracie v ČR. Dnešní západní demokracie jsou organizovány na principu občanské společnosti, zatímco východoevropské vesměs na principu kmenů. Není proto divu, že to byly právě politické strany, které v ČR zavedly „kmenové hospodaření“, které výstižně popsal Ivan Pilný slovy: „Co charakterizuje a drží kmeny pohromadě? Kmen vede kmenový náčelník podporovaný stranickými bossy v kabátech jakékoliv strany (nebo jak se dnes moderně říká – napříč politickým spektrem). Žijí z obrovských (většinou státních) zakázek s vysokými zisky a všichni na sebe něco vědí, což drží celý mechanismus pohromadě. Kmeny si kupují nutné služby – soudní, policejní a státní aparát, mediální servis a lobbyisty. Média slouží k vyrovnávání si účtů s konkurencí a vytváření afér diskreditující ty, jež by chtěli něco ze zákulisí kmene odhalit. Lobbyisté formují a deformují zákony ve prospěch kmenů. Úžasným zdrojem jsou dotace ať státní nebo evropské. Vytvářejí cenový polštář tolik potřebný ke zkorumpování úředníků zodpovědných za jejich přidělování“. Celý text zde Obdobně charakterizuje české kmenové hospodaření i prof. Jiří Přibáň (blíže viz). Vyspělá demokracie by měla splňovat nejen formu, ale i obsah, což kmenové hospodaření zřejmě není.
Hlavním důsledkem kmenového hospodaření, resp. okrádání státu, není nic jiného než degenerativní proces jeho rozkladu, který nemůže skončit ničím jiným, než rozpadem českého státu. Otázkou, na níž si laskaví čtenáři musí odpovědět sami je: „kdo tuto degeneraci zavinil a kdo je za ni odpovědný“?
Zahraniční vlády si nemohli nevšimnout, že se Brusel (EU) stává úhlavním nepřítelem Čechů. Těžko očekávat, že kmenová náčelníci budou mít zájem na jasných a průhledných pravidlech hospodaření, a to jak se státními (veřejnými) prostředky, tak i evropskými dotacemi, na nichž EU trvá. Ale co my ostatní?
Evropa je dnes díky krizi rozdělena do tří hlavních, neformálních říší:
1. Románské s vedoucí úlohou Paříže, do níž spadá kromě Francie ještě Španělsko, Portugalsko a Itálie,
2. Germánské s rakouskou markou,
3. Ruské, která by chtěla ovládnout území od Ukrajiny po Sibiř.
Evropské Unie se snaží vyvážit vliv Románské a Germánské říše a společně čelit dalším, typu Ruska, USA a Číny. Co mně překvapuje je skutečnost, že místo toho, abychom se obdobně jako Polsko aktivně účastnili na jeho posilování, kopeme do Bruselu, kde jen můžeme, a to i po smutné zkušenosti s Mnichovem 1938. Kmen Čechů dobře ví, že má tu smůlu, že žije na území mezi Německem a jeho rakouskou markou. Podíváte-li se na mapu, pak to co napadlo Hitlera - udělat z Čech a Moravy německý protektorát – s cílem spojit Německo s Rakouskem se klidně může opakovat i v budoucnosti, zvlášť pokud se EU rozpadne. Nechci být špatným prorokem, ale český stát může naprosto reálně zaniknout. Hlavními důvody jsou:
1. špatná zahraniční politika ve vztahu k EU,
2. kmenové hospodaření, které přivede český stát ke kolapsu;
3. nezodpovědné makroekonomické řízení státu (škrty a úspory podvazující ekonomické zotavení) a přílišná závislost státu na exportu omezeného množství komodit (zejména automobilovém průmyslu), což v důsledku silné fluktuace cen a snížení poptávky na světovém trhu ohrožuje ekonomickou stabilitu státu.
V druhém dílu si položíme otázku, zda má smysl český stát, v této podobě, vůbec smysl zachovat a v závěrečném si rozebereme pravděpodobný scénář rozpadu českého státu. Laskavého čtenáře bych chtěl poprosit, aby rozpad českého státu nebral za špatnou, ale dobrou zprávu. Stejně jako nemá smysl žít v rozpadlém manželství, nemá smysl žít ani v rozpadlém státě. Rád bych českým obcím a regionům poskytl - po vzoru Lichtenštejnska - možnost „rozvodu“ se státem, pokud vůči nim neplní své povinnosti. Pro většinu Čechů může být rozpad stávajícího státu vysvobozením a nabídkou šance na nový začátek.