Co dělat, abychom si na krize zvykat nemuseli
Pokračování polemiky s prof. Zeleným - "Život ve tvaru ”L” – musíme si zvykat"
Jsem dalek toho, svádět veškeré neúspěchy českého státu jen na kapitalismus, jako takový. Na našem současném marasmu se podílí jak krize kapitalismu (viz I. díl), tak i naše vlastní chyby. Nikdo nás nenutil tak hloupě privatizovat, čachrovat se státními zakázkami, rozkrádat evropské fondy či stát se ekonomickou (polo)kolonií Německa. Je jen vinou nás voličů a námi zvolené politické reprezentace, že jsme z našeho státu udělali „Failed State“ (oslabený stát), který už dnes jen stěží dokáže plnit své funkce.
S prof. Zeleným sdílím východisko, že stát je nutné pojímat nikoliv jako stroj, ale živý organizmus. Nicméně, i přes to, oba docházíme k rozdílným závěrům. Mám za to, aby stát zase začal fungovat tak jak má, je nutné jej nejprve zbavit parazitů. Bohužel, český stát je jimi po 20 letech už natolik prolezlý, že spíše připomíná tělo v posledním stádiu rakoviny. Kladu si otázku, zda na jeho záchranu už není pozdě. Zvažuji spíše možnost nechat český stát úplně zkolabovat (zhroutit) a na jeho místě konstituovat nový, zdravý.
Zhroucený stát („collapsed state“) je definován jako prázdný geografický pojem, černá díra, která pohltila existující „polis“. Kolaps státu se projevuje tím, že centrální vláda ztrácí kontrolu nad politickými a ekonomickými aktivitami ve svých mezinárodně uznaných hranicích. Ekonomické aktivity v regionech zhrouceného státu se stávají autonomními a orientují se na funkční ekonomické systémy sousedních států.
Připustíme-li myšlenku kolapsu českého státu, pak na jeho místě mohou vzniknout (například) následující národní a nadnárodní regiony:
1. Šumavský s orientací na Německo a Rakousko;
2. Krkonošský, orientovaný na Polsko;
3. Severo - česko – německý (Most, Ústí nad Labem, Liberec, Jablonec, Chimitz, Drážďany);
4. Západočeský (samostatný, nebo s orientací na Německo);
5. Moravsko - slezký (Ostrava – Katovice), orientovaný na Polsko;
6. Zlínsko – Trenčínský, orientovaný na Slovensko;
7. Znojemský, orientovaný na Rakousko;
8. Pražský (samostatný);
9. Brněnský (samostatný);
10. Olomoucký (samostatný);
11. Jihočeský (samostatný, nebo s orientací na Rakousko);
12. Vysočina (samostatný, nebo s orientací na Rakousko).
Pro další výklad není podstatné, zda vzniknou výše uvedené či jiné regiony. Důležité je, jak se většina Čechů rozhodne - zda si ve zhrouceném státu přejí i či nepřejí zůstat. Klíčové pro další vývoj českého státu bude, kolik z nás se rozhodne zkolabovaný stát opustit, a to buď oddělením se od něj a zůstat samostatným regionem, nebo se připojit (např. formou nadnárodního regionu) k sousednímu prosperujícímu státu. Připomínám jen, že legislativa EU vznik nadnárodních regionů umožňuje.
„Stát“ se sám nezachrání, to musejí udělat jeho občané. Znamenalo by to, že Češi dobrovolně „zasednou k pumpám“ a pokusí se „potápějící stát“ ještě zachránit. Státní pokladna zkolabovaného státu bude zcela jistě prázdná a po současném státu zbudou jen dluhy, které bude třeba zaplatit. A teď se laskavých čtenářů ptám: „budete ochotni sáhnout do své vlastní peněženky a v hotovosti zaplatit alespoň část dluhu? Když ano, tak za jakých podmínek“? Dovedli byste je přesně definovat?
A na závěr zásadní otázka: „znamená pro Vás český stát takovou hodnotu, abyste jej byl (-a) ochoten (-a) zachránit, nebo jeho záchranu vzdáte a raději budete hlasovat pro odtržení, resp. samostatnost Vaší obce (regionu)“?
Příště: konstituování nového státu. Z novodobé historie známe národy, které vše znárodnily a zkrachovaly, na straně druhé známe jiné, které naopak vše zprivatizovaly a musí si zvykat na život v dlouhodobé krizi. Nelze stát konstituovat i jinak?
Jsem dalek toho, svádět veškeré neúspěchy českého státu jen na kapitalismus, jako takový. Na našem současném marasmu se podílí jak krize kapitalismu (viz I. díl), tak i naše vlastní chyby. Nikdo nás nenutil tak hloupě privatizovat, čachrovat se státními zakázkami, rozkrádat evropské fondy či stát se ekonomickou (polo)kolonií Německa. Je jen vinou nás voličů a námi zvolené politické reprezentace, že jsme z našeho státu udělali „Failed State“ (oslabený stát), který už dnes jen stěží dokáže plnit své funkce.
S prof. Zeleným sdílím východisko, že stát je nutné pojímat nikoliv jako stroj, ale živý organizmus. Nicméně, i přes to, oba docházíme k rozdílným závěrům. Mám za to, aby stát zase začal fungovat tak jak má, je nutné jej nejprve zbavit parazitů. Bohužel, český stát je jimi po 20 letech už natolik prolezlý, že spíše připomíná tělo v posledním stádiu rakoviny. Kladu si otázku, zda na jeho záchranu už není pozdě. Zvažuji spíše možnost nechat český stát úplně zkolabovat (zhroutit) a na jeho místě konstituovat nový, zdravý.
Zhroucený stát („collapsed state“) je definován jako prázdný geografický pojem, černá díra, která pohltila existující „polis“. Kolaps státu se projevuje tím, že centrální vláda ztrácí kontrolu nad politickými a ekonomickými aktivitami ve svých mezinárodně uznaných hranicích. Ekonomické aktivity v regionech zhrouceného státu se stávají autonomními a orientují se na funkční ekonomické systémy sousedních států.
Připustíme-li myšlenku kolapsu českého státu, pak na jeho místě mohou vzniknout (například) následující národní a nadnárodní regiony:
1. Šumavský s orientací na Německo a Rakousko;
2. Krkonošský, orientovaný na Polsko;
3. Severo - česko – německý (Most, Ústí nad Labem, Liberec, Jablonec, Chimitz, Drážďany);
4. Západočeský (samostatný, nebo s orientací na Německo);
5. Moravsko - slezký (Ostrava – Katovice), orientovaný na Polsko;
6. Zlínsko – Trenčínský, orientovaný na Slovensko;
7. Znojemský, orientovaný na Rakousko;
8. Pražský (samostatný);
9. Brněnský (samostatný);
10. Olomoucký (samostatný);
11. Jihočeský (samostatný, nebo s orientací na Rakousko);
12. Vysočina (samostatný, nebo s orientací na Rakousko).
Pro další výklad není podstatné, zda vzniknou výše uvedené či jiné regiony. Důležité je, jak se většina Čechů rozhodne - zda si ve zhrouceném státu přejí i či nepřejí zůstat. Klíčové pro další vývoj českého státu bude, kolik z nás se rozhodne zkolabovaný stát opustit, a to buď oddělením se od něj a zůstat samostatným regionem, nebo se připojit (např. formou nadnárodního regionu) k sousednímu prosperujícímu státu. Připomínám jen, že legislativa EU vznik nadnárodních regionů umožňuje.
„Stát“ se sám nezachrání, to musejí udělat jeho občané. Znamenalo by to, že Češi dobrovolně „zasednou k pumpám“ a pokusí se „potápějící stát“ ještě zachránit. Státní pokladna zkolabovaného státu bude zcela jistě prázdná a po současném státu zbudou jen dluhy, které bude třeba zaplatit. A teď se laskavých čtenářů ptám: „budete ochotni sáhnout do své vlastní peněženky a v hotovosti zaplatit alespoň část dluhu? Když ano, tak za jakých podmínek“? Dovedli byste je přesně definovat?
A na závěr zásadní otázka: „znamená pro Vás český stát takovou hodnotu, abyste jej byl (-a) ochoten (-a) zachránit, nebo jeho záchranu vzdáte a raději budete hlasovat pro odtržení, resp. samostatnost Vaší obce (regionu)“?
Příště: konstituování nového státu. Z novodobé historie známe národy, které vše znárodnily a zkrachovaly, na straně druhé známe jiné, které naopak vše zprivatizovaly a musí si zvykat na život v dlouhodobé krizi. Nelze stát konstituovat i jinak?