Zamyšlení nad natalitou evropských a muslimských žen nemůže začít jinak, než připomenutím legendárního výroku Muammara Kaddáfího: „nemusíme s vámi válčit se zbraní v ruce, snadno vás porazíme dělohami našich žen“. Nedávno jsem o jeho platnosti hovořil s jedním chytrým a vzdělaným tuniským obchodníkem. Byl naprosto trudnomyslný, protože i u nich se už objevil feminismus, v jejich případě islámský. Moc jsem se tomu nasmál a připomněl mu známou esej Maureen Dowd, nazvanou „Cowboy Feminism“, začínající freudovskou otázkou: "Proboha, co ty ženské chtějí?". Maureen na ní odpovídá: „Kdysi jsme chtěly lovce. Potom lékaře a právníky. Přišla léta šedesátá a požadavky rovnoprávného partnerství, stejnou odměnu za stejnou práci. Následovalo předělávání mužů, aby se podíleli na práci v domácnosti a při přebalování nemluvňat. Poté, co jsme muže feminizovali, vypuká zájem o svalnatce s veškerým mozkem v rozkroku - takové, kteří nejsou schopni rozlišit King Konga a King Leara, a kteří o Shakespearovi beztoho nikdy neslyšeli“. Její závěr nás oba pobavil a hned na místě jsme si slavnostně slíbili, že ženám v tomto bodě vyhovíme.



Islámský feminismus
Margot Badran, specialistka na gender studies na Georgetown University, píše: „základní podstata islámského feminismu čerpá z textů a děl muslimských představitelů jako praktik a prvků feministického diskurzu, které jsou založeny na koránu a odvozují z něj svůj mandát, přičemž se soustředí na práva a spravedlnost v rámci genderové rovnosti mezi ženami a muži v celkovém chápání jejich bytí. Islámský feminismus objasňuje myšlenku genderové rovnosti jako nedílné součásti koránického pojetí rovnosti všech lidských bytostí a volá po zavedení genderové rovnosti ve státních a veřejných institucích a v každodenním životě“ (pramen: zde). Muslimky si zřejmě také budou nárokovat místa v řídících orgánech obchodních firem a jejich správních radách, místa na kandidátce politických stran a křesla ve vládě. A jak v Čechách říkáme: „vše špatné je k něčemu dobré“. Uspějí-li, minimálně porážka Evropanů dělohami muslimských žen už rozhodně hrozit nebude.

Místo závěru: existuje i u feminismu nějaká „červená, nepřekročitelná čára“?
Na úvod vyjímám z příběhu Andrey, české vojákyně z povolání: „byla jsem na mezinárodní základně a s kolegy jsme zašli na oběd. Co jsem viděla, mě překvapilo. Vojákyně americké armády vycházely ze dveří, té s nižší hodností její kolegové u dveří přednost nedali, té s vyšší sice ano, ale nikdo jí dveře nepodržel. Šli jsme těsně za nimi, a když přišla řada na mě, ochotně a s úsměvem mi „amíci“ podrželi dveře, dokud jsem nevyšla. Před jídelnou jsme se zastavili na cigárko a sledovali, jak jedna americká kolegyně nakládá zjevně dost těžkou bednu do auta. Její kolegové stáli opodál a nehnul se ani jeden. To už jsem nevydržela a zeptala se, proč jí nejdou pomoct. Bylo mi velice mile vysvětleno, že oni vlastně nesmějí, protože by tím snižovali její postavení a riskovali nařčení ze sexuálního obtěžování“ (zdroj: zde). A tak se, spolu s Andreou ptám, zda přeci jenom neexistuje nějaká červená čára, kdy ženy svými přehnanými požadavky na rovnoprávnost nezačínají ubližovat především sami sobě, o nás mužích (ani) nemluvě!