Ke dvacátému výročí spojenecké invaze do Iráku panuje v Česku hrobové ticho. Není ani slechu po reflexi operace, na které se Česko v roce 2003 jako člen „koalice ochotných“ podílelo.

Pokud se k věci občas vyjadřují, čeští politici se podle svého zařazení schovávají za floskule, buď o svržení diktátora (střed a pravice) či o americkém imperialismu (levice).

Ticho však však v posledních letech, i nyní, převládá. Proč? Předkládám sedm stručných bodů, aniž bych je řadil podle důležitosti:

1. (Neoprávněná) obava ze znepřátelení si významného spojence, který invazi inicioval.

2. Strach z přiznání si toho, jak těžce irácký debakl oslabil Západ.

3. Obava z toho, že bychom museli dát za pravdu tehdejším domácím kritikům české účasti na invazi. Někteří kritici se později ukázali jako prokremelští extremisté.

4. Obava z přiznání si toho, že v tomto případě se “Nová Evropa” mýlila a “Stará Evropa” (zvláště Německo a Francie), která se odmítla na invazi zúčastnit, měla pravdu.

5. Nezájem o to, že většina z tisíců obětí (tedy většinou obětí sektářského konfliktu, který vypuknul až po invazi) by dala přednost přežití před odstraněním tyrana.

6. Neschopnost analyzovat geopolitické otázky mimo Evropu. V tomto případě také neochota si přiznat, že rozklad Iráku následně zapříčinil vznik ISIS a vytvořil prostor pro agresivní íránskou politiku vůči sousedům i vůči Západu.

7. Nepochopení toho, že invaze vedla k postupné destabilizaci regionu, což pak přispělo k migrační krizi z let 2015-16. Mezi statisíci uprchlíků, kteří tehdy přes Turecko směřovali do Evropské unie, byli Iráčané druhou nejpočetnější národností. Jednodušší bylo vinit “EU, která v migračních otázkách selhala” a “kancléřku Merkelovou, která se mýlila”, či dokonce “uprchlíky pozvala”.

Sečteno a shrnuto se ohledně Iráku Česko chovalo jako malá a bezvýznamná země, která se neumí ve světě orientovat, a orientovat se vlastně ani nechce.

Byla to až loňská Putinova agrese proti Ukrajině, která Česku umožnila geopoliticky vyrůst do postavení, které jí právem patří. Tedy postavení země, která v Evropě náleží k těm větším a akceschopnějším, která umí rozpoznat, co je horší zlo a co představuje nebezpečí pro ni i pro spojence, a která je v evropském a atlantickém měřítku schopná jít příkladem.