„Málo mluvíte o výsledcích, o tom, co děláte, a moc času věnujete reakcím na všechny ty útoky…“ Tuhle větu mi napsal jeden chytrý dlouholetý starosta. Hned jsem mu chtěl vysvětlovat, že si přeci nemůžeme nechat všechno líbit, že na sobě nemůžeme nechat všechnu tu špínu, že musíme pravidelně větrat odér nejrůznějších pomluv, polopravd a vyložených lží. Rozepsaný mail jsem ale nakonec smazal. Pan starosta má pravdu. Největším úspěchem všech těch, kteří si nepřejí, abychom vládli, je utopit nás ve špíně a odvést pozornost ode všeho pozitivního. Rozsévat tíseň, strach, pochybnost, zmar. I proto to pro dnešek otočím. Začnu dobrými zprávami z ministerstva vnitra. Z ministerstva, které je často vnímáno jako úřad represe. Mým cílem je, aby to bylo především ministerstvo bezpečí. Pro nás všechny.


Podařilo se nám dát do kupy základ krizového řízení. Přesně vymezené kompetence v krizovém štábu, žádné dvojí velení, kdy premiér válčí s ministrem vnitra a poměřují si… svaly. Měníme strukturu ministerstva, chci, aby v rámci této změny dostala veřejná správa větší prostor. Ten náš „kachlík“, jak se budově vnitra podle její fasády přezdívá, totiž nemá být jen místem policie a hasičů, nýbrž i efektivní, moderní a přívětivé státní správy. Pustili jsme se také do změn na České poště. Právě se rodí nová dozorčí rada, kde kromě zástupců regionů (Asociace krajů, Svazu měst a obcí a Sdružení místních samospráv) nebudou političtí trafikanti, ale odborníci. Nový přístup, který je v naší zemi velkou výjimkou. Musíme především určit a říct, co od pošty vlastně chceme. Kromě základních služeb musí být místem dotyku státu se všemi regiony, ale také vstupní branou do digitálního světa pro lidi, kteří to sami nezvládnou. Do nabídkového řízení na post prezidenta Policie ČR se přihlásil skvělý odborník s moderní vizí a obrovskou autoritou ve sboru. V rozpočtu rezortu na tenhle rok jsme dokázali ušetřit 600 milionů korun na samotném provozu ministerstva. I přes celkovou úspornost státního rozpočtu pokračujeme v investicích, platy policistů a hasičů neklesají, ale o 700 korun v tarifech stoupají. Na bezpečnosti lidí nešetříme.

Ještě za sebou nemáme ani těch pomyslných 100 dnů hájení, v kterých nás nikdo nehájil, a výsledky tu jsou. Mám z nich radost. Je to ale mnohem těžší, než jsme si dokázali představit. Nejen že jsme spadli doprostřed covidové, energetické a inflační krize a na rozkoukávání nebyl nárok. Na mnoha ministerstvech jsme objevili doslova festival lenosti a promrhaných šancí, na dalších podivné smlouvy na různé fotografy, poradce a občerstvení ve sněmovní restauraci… a snad na každém dost lidí, kteří na nás koukají jako na nepřátele. Starý systém oligarchy se brání, kope, využívá chapadel moci napříč státem. Rakušan na vnitru? To je přeci nebezpečí. V představě člověka, který se snažil stát vlastnit a ovládat ve všech vrstvách, je nepochopitelné, že nepřicházím policii a další složky zneužívat. A právě on nejvíc křičí a nejvíc na mě ukazuje. Absurdní. Nemám ambici na kohokoliv v policii či státní správě nějaký politický tlak vyvíjet, naopak je chci před všemi politickými tlaky chránit. Pro policii musí být jediným kritériem zákonnost. Samozřejmé? Mělo by být…

Mám na zádech namalovaný terč. Je potřeba střílet často, z různých stran, úhlů. Zahltit palbou, aby se člověk všem kulkám neubránil. Hrabat se v soukromí, procházet celou profesní minulost, vytvářet složky, používat svoje média. Najít téma, vytvořit okolo něj příběh, dát mu investigativní háv, zveřejnit úmyslně jen informace, které se hodí. Teď je tu Rakušan, který předražoval právní služby a ještě nechal vydělat kamarádům. Co na tom, že jsem od dob svých předchůdců zlevnil právní služby z bezmála 10 milionů ročně na 2. To se do příběhu nehodí. Stejně jako to, že prokazatelně nebyl porušen žádný zákon a kamarádem se mi onen právník stal až na radnici. Protože je to fajn chlap, který spolu se mnou odříznul v Kolíně chobotnici chapadla. A věřte, že i tenkrát se bránila. Tehdy jsem to ustál. Zkusím to i teď. Stojí to síly, energii, často radost, ale nemůžeme to vzdát.

Všechny naše starosti jsou ale malé ve srovnání se strachem z války. Hrozí největší evropský konflikt od 2. světové války. Mír přestává být samozřejmostí. Rusko se nezměnilo. Medvěd na hliněných nohou potřebuje útočit, aby přežil. A my se musíme připravit na to, že pomáhat je normální.