Glosy k obrazovce: OD ŠVANKMAJERA K HRŮZE HRŮZ
Kdybych měl definovat kvalitativní rozpětí televizní veřejné služby, na níž jako koncesionáři přispíváme a tudíž na ni můžeme klást i jisté profesionální, estetické a mravní nároky, pak bych soudobou produkci rozložil mezi dva extrémně protikladné póly. První pól, představující extrakt veřejnoprávnosti a tedy vlastního smyslu, kvůli němuž si luxus veřejné služby vůbec dopřáváme, tvoří a) vzácné umělecké snímky, b) nenahraditelné dokumenty a c) nebulvárně zaměřená publicistika. Jde vesměs o opusy, přinášející neznámá a společensky dosud „nezpracovaná“ fakta a témata – anebo jde o neobvyklou perspektivu, s níž se díváme na fenomény jinak důvěrně známé.
Předesílám: celý život jsem byl skálopevně přesvědčený a trochu i pyšný na to, že umřu jako nestraník. Odolal jsem za komunismu několikerému vábení do státostrany i do dalších partají tzv. Národní fronty (pamatuji si živě na ten den, kdy mě tehdy ještě jako mladého perspektivního lanařili do KSČ, šel jsem se z toho uklidnit do antikvariátu, prohlížel si Bibli, a tu za mnou vyšli dva muži, a takřka stejnými slovy jako předtím soudruzi mi na ulici nabízeli vstup ke Svědkům Jehovovým), odolal jsem i polistopadovým nabídkám daleko serioznějším (od OF, DEU, přes několikeré Zelené až po roajalisty). Důvodů, proč jsem změnil celoživotní přesvědčení a proč si myslím, že by měli právě teď a právě lidé mého druhu vstoupit do stávající Strany zelených, je hned několik.