Probuzení občanského neklidu

Probuzení občanského neklidu a krize politiky – jak dál?
(Konfrontace)

Když přeteče trpělivost, každý občanský protest je dobrý: petice, demonstrace, kritika v médiích a samozřejmě i to, čemu říkáte „mobilizace“ pomocí sociálních sítí (jejich účinnost se nedávno projevila např. v řetězové reakci afrických, později španělských občanských revolt.)
Když se před časem pražská radnice rozhodla k bezprecedentnímu kroku, že bude z veřejných peněz na kulturní granty upřednostňovat komerčně úspěšné subjekty (tj. kdo více vydělá, tomu více přisypeme, což byl princip a smysl nesmyslu zvaného dotace na vstupenku), tento svůj návrh by jistojistě i prosadila, kdyby se proti tomu tehdy nezdvihla vlna nespokojenosti valné části kulturní veřejnosti. Petici za zrušení tohoto nesmyslu a odvolání architekta celé koncepce, radního Richtera, tenkrát podepsalo bezmála čtyřicet tisíc nespokojenců, včetně mediálních kulturních celebrit. Ne že by se situace od té doby o mnoho změnila k lepšímu, ale zabránit nejhoršímu se přece jen tehdy povedlo: Richter byl odvolán a uklizen, aby nebyl tolik na očích veřejnosti (nyní „pouze“ starostuje na Praze 10), extrémně hloupý plán na pravděpodobnou likvidaci nekomerční kultury v Praze byl zrušen (jiná otázka je, že nebyl zatím ničím kloudným smysluplně nahrazen). Nebýt však té občanské aktivity, v nesmyslu jedeme dál.

Před nedávnem se udála v úplně jiné oblasti podobná věc, také ovšem zatím s velmi relativním, nejistým výsledkem: ministrem životního prostředí byl do čela našeho největšího národního parku jmenován (na přímé přání prezidenta) člověk, který původně vybíral v komisi jiné kandidáty na ředitele, a jsa bez jakéhokoli přírodovědeckého či lesnického vzdělání i bez praxe v oboru, by vlastnoručně spleteným sítem neprošel ani náhodou. Člověk, který se veřejně netajil tím, že příroda je pro něj veřejným nepřítelem číslo 1 a že v boji proti přírodnímu škůdci (v národním parku nesmyslný pojem) použije i v jádru národního parku všech, tedy i chemických prostředků. Opět na západ i na jih od našich hranic věc bezprecedentní a nemyslitelná. U nás by to ale, včetně té chemie, prošlo pěkně v tichosti – nebýt vlny protestů (z domova i ze světa), především z řad přírodovědecké veřejnosti: pod protesty, šířené mj. i na internetových sítích, se podepsalo přes čtyři sta padesát našich i zahraničních renomovaných vědců, Akademie věd, tři univerzity a patnáct přírodovědeckých fakult či ústavů. Výsledkem bylo, že ministr – který nepřítele přírody do Národního parku sám záměrně dle hesla kozel zahradníkem s antiekologickou misí poslal – na poslední chvíli přece jen trochu couvl. Stráského plán zlikvidovat v boji s kůrovcem nejvzácnější zóny parku mj. i chemií poněkud korigoval a zmírnil. Opět: není to do budoucna žádné zásadní vítězství zdravého rozumu (tím by bylo jedině uznat chybu a ředitele posedlého likvidací divoké přírody s okamžitou platností odvolat), ale tomu nejhoršímu i hrozící mezinárodní ostudě se přece jen nakonec zamezit podařilo. Tohle všechno nejsou samozřejmě žádná velká, ba ani dílčí vítězství, to jsou jen drobné zoufalé krůčky zamezující nejhoršímu. Ale jako důkaz absolutním skeptikům (mezi něž se dosud přece jen nepočítám), kteří z principu nevěří, že občanské protesty mají pořád ještě hluboký a reálný smysl, to myslím plně postačí.

Tím vším chci říci, že spoléhat se na standardní mechanismy parlamentní demokracie by v dnešní situaci bylo vysoce scestné. Doporučoval bych to pouze v případě, že by tyto mechanismy (včetně mechanismů soudních a mediálních) fungovaly. Jenže ony buď nefungují vůbec (tj. neodpovídají tomu smyslu, pro který byly vytvořeny, nekonečně se tomuto smyslu vzdálily: příkladem za mnohé je opět bezprecedentní doživotní imunita zákonodárců), anebo fungují dokonce vůči demokracii likvidačně, tj. působí proti občanským svobodám (viz tzv. náhubkový zákon, snahy omezit ústavní soud, veřejnoprávní televizi a rozhlas, nebo česká parodie zvaná mediální rady). Mediální rady byly všude ve světě zřízeny za účelem veřejné resp. občanské, nikoli stranické kontroly médií, všude jinde působí jako pokud možno neprostupná hráz mezi politikou a médii; u nás se tyto mediální sověty namísto nezávislé občanské kontroly staly jejím přímým opakem - převodovými pákami partajních sekretariátů. (Odmítly-li standardní parlamentní mechanismy do těchto rad v minulosti jmenovat renomovaného právníka evropského formátu doktora Vojtěcha Cepla nebo nejnověji profesora Jiřího Voráče a naopak jimi opakovaně hladce procházejí nýmandi typu nevzdělané a mediálně negramotné koulařky, je to důkaz o jejich selhání.) Je tudíž legitimní se vší vážností konstatovat, že je něco prohnilého ve státě – rozuměj v systému - českém.

Domnívám se, že se nacházíme v situaci totálně „vytunelované“ demokracie (slovo „tunel“, „tuneling“ je jeden z minima okřídlených pojmů, jež nestačily v naší mediální krajině zfloskulovatět, neboť poměrně přesně pojmenovávají – nikoli zakrývají – realitu: totiž právě realitu zakrývání). Navenek, na povrchu krajiny je všechno v pořádku, vše se dosud zelená, mediální fasáda zůstává neporušena. To podstatné se totiž děje pod ní, uvnitř, dole, skryto zrakům veřejnosti. A tak navenek máme parlamentní demokracii, pluralitní politický systém a nezávislá média, ve skutečnosti jsou to čím dál tím víc už jen prázdné slupky demokracie, nikoli demokracie sama. (Znakem demokracie v oblasti tištěných médií je mimo jiné to, že názory vládnoucích politiků bez rozdílu tisknou zásadně jen v rubrice čtenářů: u nás to naopak bývají hlavní materiály všech „nezávislých“ novin, od Lidovek či Mladé fronty Dnes přes Právo až po tolik vychvalované Hospodářky). Navenek nám vládne parlament a vláda, pod touto fasádou však de facto vládne ČEZ a jeho zájmy (zatím všichni politici, resp. partaje, kteří se proti ČEZu a jeho jaderně-fosilní energetické lobby postavili, dříve nebo později skončili: od zelených až po Věci veřejné). Navenek brbláme na korupci („korupce“ je v našem politickém diskursu momentálně nejvíce zkorumpované, tj. totálně vyprázdněné slovo), ve skutečnosti se necháváme ochotně znovu a znovu zmasírovat billboardy, tiskem a televizí (následně pak i internetem), a volíme stádně stejné zkorumpované tváře i partaje. Zatímco jediná strana, jež prošla před dvěma lety úspěšně nezávislým testem korupce a jejíž studentský představitel inicioval rozkrytí největší korupční aféry s tituly v zemi (tzv. plzeňská práva), se do parlamentu vůbec nedostane a její preference se trvale pohybují pod pěti procenty. A příznačná věc: jeden z posledních investigativních pořadů veřejnoprávní televize (Nedej se), hájící práva přírody proti jejím znečišťovatelům včetně ČEZu, letos – po vysílání v různých dopoledních, odpoledních či předpůlnočních časech (tedy v bezpečné vzdálenosti od tzv. prime time) – má skončit Má – nebo měl? - být nahrazen nekonfliktním rodinným „dokumentem typu BBC“, rozuměj, dle představ dramaturgů, hezkými obrázky přírody, vyloučeno má být napříště pojmenování jejich znečišťovatelů.

Navenek máme nezávisle volené politiky, ve skutečnosti při účelovém vyřazování menších alternativních uskupení probíhá ve veřejnoprávních médiích pro hlavní partaje zdarma permanentní reklamní kampaň, kampaň jen pro vytipované marketingové zboží - na záměrně omezeném volebním trhu jde o princip stejný jako u pracích prášků – oč vícekrát se vyskytují jisté obličeje, slogany a partaje na obrazovce, o to větší je jistota zvolení. V poměru k hlavním politickým partajím, jež si na dlouhá léta u nás zabetonovaly politickou a mediální moc, působí takový usměvavý a vtipný Václav Moravec jako veřejnoprávní užitečný idiot. Myslí si, že slouží demokracii, zatímco – inteligentně, což je vůbec to nejhorší - slouží zlu. Přesněji řečeno, slouží do roztrhání těla faktické likvidaci demokracie v neprospěch občanů a ve prospěch skrz naskrz zkorumpované partajokracie.

V našich ústředních médiích, denících i veřejnoprávní televizi, horlících proti korupci, probíhá tak vlastně dnes a denně korupce v přímém přenosu, která se navenek s drzostí sobě vlastní oblékla do stále děravějšího demokratického hávu: de facto běží u nás v centrálních médiích permanentní předvolební kampaň, financovaná z koncesionářských poplatků. Tím vším je vytunelován samotný smysl voleb i těchto médií. Neboť nezávislou občanskou kritiku, jíž jinde provozují především domácí i zahraniční komentátoři, nahrazují u nás týden co týden a vlastně i den co den pouhopouhé sebeprezentace vyvolených politiků samotných, kteří si jinde nevídaným způsobem uzurpují nezastupitelnou roli komentátorů politiky, tj. roli kritické reflexe politiky i veřejného života. Herci píší recenze na vlastní představení. A zdá se, že s čestnou výjimkou Václava Bělohradského a Karla Hvížďaly tato zvrácenost, o níž píšu marně už patnáct let, nikomu nevadí. Přitom dokud se toto nezmění, nezmění se nic.

P.S. Naději, asi už opravdu poslední (pak už zjevně nezbude než výstřel z Aurory) vidím v mladých tvářích Inventury demokracie (ne náhodou bylo odpolitizování mediálních rad jedním z jejich ústředních požadavků). Za předpokladu ovšem, že tato inventura bude stálá, permanentní, nikoli jen sezónní.

(Psáno pro Revui Prostor č.90/91, 2011)

Blbá hra o korupci

BLBÁ HRA O KORUPCI aneb ANALÝZA JEDNÉ PARALÝZY

Více »