BLBÁ HRA O KORUPCI aneb ANALÝZA JEDNÉ PARALÝZY

Existují dva důvody, proč Skandinávci dokáží počet skandálů na nejvyšší úrovni omezit. Za prvé se obecně má za to, že politici by se měli chovat morálně, nikoli pouze legálně. /…/ V roce 2006 ve Švédsku ze své funkce odstoupila ministryně kultury C. S. Childová, protože šestnáct let neplatila televizní poplatek. Otázka tenkrát nestála, jestli spáchala trestný čin či nikoli, ale jestli je její chování morálně přípustné. Druhý a podstatnější důvod, proč je korupce ve Skandinávii méně obvyklá, souvisí se širokou aplikací principu dostupnosti informací z úřadů. Ve Skandinávii platí, že všechny dokumenty úřadů (s výjimkou osobních informací o pacientech v nemocnicích nebo informací o bezpečnosti země) musí být veřejně přístupné a každý občan má právo se s nimi seznámit.
Mats Braun: ČESKÁ POLITIKA OČIMA SKANDINÁVCE , Prostor 3 / 4, 2010

Ivan Vyskočil kdysi mluvil o tom, že existují u nás desítky her, které jsou blbé jaksi nechtěně či všelijak nepřímo, a proto se rozhodl napsat ryzí, českou, nefalšovaně Blbou hru, jejíž blbost bude záměrná. Mám v posledních měsících stále intenzivnější pocit, že takovou ryzí, nefalšovaně Blbou hru hrají s námi naši politici i novináři. přičemž z povážlivé části občanů si udělali cosi jako kompars. Na rozdíl od Vyskočilovy jednorázové hry však pojali tento opus jako nekonečný seriál.

DEMOKRACIE IMITOVANÁ
Vraťme se ještě – jako k předehře naší Blbé hry - k loňským volbám a jejich interpretacím. A začněme hlavním městem (chtělo by se říci: hlavním městem evropské korupce). Kolikrát jen jsme se na stránkách lidového-hospodářského-práva-dnes dočetli, že se vlastně ustavením nynější „velké koalice“ v Praze nic nekalého nestalo, že jde o standardní demokratický postup spojení „druhého a třetího“ (ODS a ČSSD), který prostě „přečíslil prvního“ (TOP 09). Nedodává se už, že předtím ten druhý se třetím účelovou úpravou volebního zákona vyšachoval ze hry několik set tisíc voličských hlasů pro dvě menší opoziční strany, překročivší pětiprocentní klausuli (SZ a VV) a že právě jejich neúčast plánovaný koňský handl umožnila. Mimochodem – toto vyšachování malých stran ze hry, ačkoliv mají v úhrnu více hlasů než vítězové, je jednou z hlavních příčin současné španělské občanské revolty zvané 15 M. Ač o tomto španělském „Máji 2011“ naše centrální média podávala, snad ze strachu z dominového efektu, přinejmenším do konce května minimální informace (dobře věděla proč) – i při ojedinělé debatě představitelů této občanské revolty na „menšinové“ ČT 24 jsem se po celou dobu nemohl zbavit pocitu, že mladí Španělé tu nemluví o španělské, nýbrž o české situaci. Natolik je vyprázdněnost zpuchřelých evropských institutů, jež demokracii pouze imitují, nikoli vytvářejí, nadále neudržitelná a globálně platná.

K tomu přistupuje fatální selhání profesionálů kritické reflexe a degenerace (v horším případě korupce) jejich interpretačních schopností. Naši rozhodující komentátoři ve veřejnoprávních médiích, hlavních denících i tzv. společenských týdenících předvádějí stále větší a větší politickou negramotnost, tj. neschopnost číst výsledky voleb (rozeznávají politická písmenka, ale uniká jim jejich smysl). A nebo, což je ještě horší, za takové negramoty cynicky považují nás, voliče, a podle toho nás patřičně sofistikovaně jako blbečky oslovují. Jasným vzkazem voličů v minulém „supervolebním“ roce bylo přece rozbít klientelistické vazby, zbavit se zkorumpovaných politiků, vysávajících veřejný rozpočet mnohamilionovými částkami z neprůhledných vládních i komunálních transakcí a z dozorčích či správních rad (kam je voliči nikdy nenominovali, což je jeden z největších polistopadových podvodů na demokracii). Konkrétně v Praze se voliči chtěli zbavit lidí typu Kněžínek, Hulínský, Ďurica, Toman, Pecha, Richter (odvolání obou posledně jmenovaných radních přitom před pár lety požadovalo v petici Za Prahu kulturní 40 tisíc Pražanů, vzpomínáte?). Jenže tito pánové z nejvyšší pražské politické galérky nevypadli, nadále sedí v radách, výborech a komisích. To si opravdu všichni ti mudrlanti z řad politiků a jejich mediálních bodygardi myslí, že formálním naplněním vnějších atributů vytunelované demokracie zametou pod koberec čitelnou vůli voličů zbavit se kmotrů, na prvním místě pak kmotrů pražských? To ani hlavní maskot pražské Blbé hry, současný pan primátor, drmolící dokola prázdnou mantru o legitimnosti velké koalice, nevidí, jak tím, že milionové pijavice různých správních rad zůstaly ve hře, udělal z voličů politicky negramotné pitomce?

NEJZKORUMPOVANĚJŠÍ ČESKÉ SLOVO: KORUPCE
Pokusme se poodhrnout tuny listí všech snaživě omluvných interpretací, nametených třeba na vleklou kauzu Drobil. A zopakujme si posté, a bez jakýchkoli ideologických nánosů a dodatečných manipulací zleva či zprava, základní fakta. Vláda, která si vytkla boj proti korupci jako prioritu, strpěla půl roku mezi sebou ministra, prokazatelného favorita pana prezidenta a místopředsedu nejsilnější koaliční strany, který po upozornění svého podřízeného na vážné korupční indicie reagoval požadavkem na jejich zničení. Stěžovatel, pan M., měl odpřísáhnout, že nemá kopie těch dokumentů a poté je zničit, „jinak to zničí jeho“. A za odměnu měl dostat nabídku na lukrativní post přímo u ministra. Když to pan M. odmítl, dostal namísto lukrativního postu padáka. A následně státní zástupkyně, která už po několikáté dostala tuto korupci jako hrom na stůl k přešetření, připíše své podřízené nemravný pokyn, aby se Drobilovo jednání neopovažovala posuzovat jako korupční. Chcete-li důkaz o prorůstání korupce do nejvyšších pater moci nejen výkonné a zákonodárné, ale už i soudní, tady jej máte jak na talíři.

To je příběh číslo jedna – všechny další na něj účelově nametené pohádky, jestli si nějaký trumbera náměstek dělal z pana M. legraci nebo ne, jsou irelevantní. Tím by mohlo první dějství x-té řady seriálu Blbá hra končit (Pro pomaleji chápavé: blbá je tato hra proto, že aktéři a jejich mediální pokrývači v ní opět hrubě podceňují publikum, pokud předpokládají, že občané jejich hru budou číst jinak než jako jasný důkaz prorůstání korupce do nejvyšších pater politiky, jako cípek, náhodně odhalující zcela běžnou praxi černého financování politických stran; pokud si toto protagonisté Blbé hry – na rozdíl nezávislé Transparency International - myslí, jsou buď sami pitomci anebo dělají vědomě a nefalšovaně pitomce opět z občanů: tertium non datur). Jenže náš seriál tím ani zdaleka nekončí.

Příběh číslo dvě je premiér. Vláda, která si vytkla boj proti korupci jako prioritu, má v čele člověka, který na upozornění zmíněného stěžovatele pana M. o korupci a jeho legitimní žádost o zapojení Bezpečnostní informační služby nereagoval vůbec, pakliže za reakci nepovažujeme to, že vše zčertsva vyslepičil samotnému ministrovi podezřelému z korupce: měl a dosud má, stejně jako pan prezident, v něj plnou a neomezenou důvěru. Pokrývačským slovníkem Blbé hry - bylo to prý pouhé ministrovo „manažerské selhání“. Přeloženo do češtiny: ministr selhal, neboť chybně odhadl charakter podřízeného a nepředpokládal, že člověk, jehož mu straníci doporučili, se vzepře zajeté korupční praxi černého financování politických partají. A čety osvědčených pokrývačů se pilně pustily do práce: mediální krajinou se neslo unisono pohoršení, že je „lidsky odporné nahrávat si nadřízeného“ (Milan Knížák), pan M. je zpochybněn jako umělý „protikorupční mučedník“ (Dušan Šrámek, Reflex; Petr Kamberský, LN) a jeho buď „fanatický“ nebo naopak „účelový“ boj proti korupci je pouhý „mediální kýč“ (Bohumil Doležal, LN). Dokonce sám premiér „protikorupční“ vlády dokonale vytěsní jakýkoli obsah ze slova korupce tím, že nepřestává vážně přemýšlet o tom, jak by ministra, který požadoval po podřízeném zničení důkazů korupce, znovu povolal do vysoké funkce. (Slovy Kristyny Kočí: „Drobila jsme vrátili do hry“). Oba, ministr podezřelý z korupce i korupci kryjící premiér protikorupční vlády, mají pak stejně neomezenou důvěru nejvyššího představitele státu, prezidenta republiky. Ten, aby předešel rozpadu koalice, jenž by ještě více v křiklavých barvách zvýraznil příčiny tohoto stavu – tj. korupci v nejvyšších patrech české politiky a poodhalenou praxi černého financování stran - do vývoje zasáhne jako deus ex machina a celou situaci urovná tajnůstkářskou ne-dohodou sporných stran. A opět tomuto jeho umnému pokrývačství aféry unisono aplaudují čety mediálních zametačů, kteří jsou rádi, že mohou aféru co nejrychleji zamést pod smírný a státnicky moudrý „tatíčkovský“ koberec.

DEMOKRACIE LIMITOVANÁ
Toto vše se událo již před několika měsíci. Věc se však ukázala být daleko horší. Korupce zajisté řádí všude na světě, a letošní květnový španělský atak masivní občanské revolty proti korupčnímu systému imitované demokracie je toho dostatečně výmluvným příkladem. Jsou tu však také specifika ryze naší, tedy ČEZské republiky (prosím čtenáře, aby toto spojení nebral jako laciný vtip, nýbrž střízlivý popis reality, reality demokracie už nejen imitované, ale i limitované: doufejme, že limitované nikoli stejně, jakou byla národněfrontovní „demokracie“ předúnorové Třetí republiky).

Myslíte si, že 90 milionů našich jižních i západních německy mluvících sousedů, kteří namísto masových spaloven masově recyklují, v národních parcích nechávají přírodu na pokoji a rozhodli se racionálně pro obnovitelné zdroje energií, znamená 90 milionů už v kolébce zrozených ekologů? Zatímco české smějící se bestie, které německou racionální úvahu a důsledný princip předběžné opatrnosti považují za hysterii, se rodí už od kolébky jako ekologičtí burani, těžaři poddolovaných vesnic i národních parků či budovatelé nových zářivých Temelínů, zaměřených na export? (Ivan Brezina: „Temelín je Národní divadlo dneška!“). Už zběžný monitoring západoevropských médií po Fukušimě i před ní nabízí bohužel úplně jiné vysvětlení: nadšení Němců (Rakušanů, Holanďanů, Dánů, nejnověji Italů!) pro ekologicky šetrné chování, od recyklací až po obnovitelné zdroje, není nic vrozeného, je dáno pouze tím, že tamní média věnují environmentálním aspektům výkladu světa stejnou, ne-li větší pozornost než výkladům ekonomickým. Že tamní ekologicky gramotný občan má mnohem více informací i o všech rizikových „externalitách“ výroby energií, jež pak započítává povědomí veřejnosti automaticky mezi náklady, a že toto veřejné mínění po desetiletí z obrazovky nechlácholí mediální šamani, kteří si pletou kontrolu jaderné bezpečnosti s její bagatelizací či dokonce propagací (Dana Drábová: „Fukušima není srovnatelná s Černobylem, je to maximálně havárie třetího, lehčího stupně“; za pár dní nato: „maximálně čtvrtého“, pak „maximálně pátého, šestého stupně“). Bytostně protijaderné a proekologické veřejné mínění hospodářsky nejsilnější evropské mocnosti a jedné z nejvýkonnějších ekonomik světa, kde už před Fukušimou patřili zelení k nejsilnějším politickým stranám s 25% podporou, je dáno i tím, že tamní média ani politici nejsou vazalové žádného ČEZu. A že tamním prezidentům neradí antizelení Savonarolové typu Ladislava Jakla a za nezávislé komentátory se tam nevydávají projaderní a protiekologičtí aktivisté typu Daniela Kaisera, Martina Weisse nebo Martina Zvěřiny, kteří bagatelizují program Strany zelených primitivním sloganem „zpátky na strom“ (LN, duben 2011). Všimněme si, co platí od Luxe či Špidly blahé paměti až po Rumla, Bursíka nebo Bártu: u nás v ČEZsku během posledních dvaceti let dříve či později skončí každá strana, každý politik a každá vláda, která si dovolí tento polostátní postsocialistický moloch kritizovat. To je skrytá, leč neúprosná rafinovanost zdánlivě primitivní české Blbé hry.

BLBÝ PŘÍBĚH ŽÁDÁ SI BLBÉ POINTY

Pořád to však není všechno. Náš b. Pořád to ještě není všechno. lbý příběh vyrcholil před pár měsíci žánrově dokonalou pointou, jež v konkurenci všech dosavadních blbých her o korupci nemá obdoby – totiž jmenováním nového ministra, jehož j. Nelze se potom ani divit, že česká média, jež převážně žijí – tak jako všude na světě – z planetární blbosti, berou podprahově v ochranu osoby, podezřelé z korupce, snažíce se metodicky znevěrohodnit ne korupčníky, ale ty, kdo na korupci upozornili či ji hodlali – byť nestandardními metodami - odhalit. Všimněte si: ne informace samotné, ale úniky informací se vyšetřují jako zločiny. A tak byli i v našem příběhu o Drobilovi jako podezřelí běžně uváděni v jedné rovině původci skandálu (premiér, ministr životního prostředí a jeho poradci) s těmi, kdo pro odhalení skandálu něco dělali, jakkoli při nedůvěře k policii postupovali nestandardně (tehdejší ministr vnitra, šéf fondu M.). Už tento trik rozmělnění vin je mistrovská pokrývačská práce. Skoro stejně mistrovská a amorální, jako byla dodnes nerozptýlená verbální mlha tzv.sarajevského atentátu, jež měla čistě vnější zeměpisnou okolností skandálu zakrýt jeho podstatu, jíž bylo stejně jako u Drobila podezření z černého financování politické strany, jíž ovšem tehdy šéfoval nynější prezidentedinou kvalifikací měla být záruka, že korupční smetí, jehož cípek náhodou odkryl pan M., zůstane navždy pod kobercem. Tuneláři si oddychli. Neprůhledné rabovací tendry, umožňující velkým těžařským společnostem vývoz českých lesů nastojato bez ohledu na poškození ekosystému (tzv. metoda prodeje lesa „při pni“), proti nimž se zvedla vlna odporu odborné lesnické, ochranářské, ale i ekonomické veřejnosti, mohou pokračovat. Náš největší Národní park, jehož bývalý ředitel se korupčnímu ministrovi znelíbil právě zprůhledněnou elektronizací zakázek na lesní těžbu, a musel se proto poroučet, se opět jako v devadesátých letech mění v etiketní švindl, v křížence lesního závodu a lyžařského Disneylandu. Namísto třídění a recyklace (běžných metod v civilizovaném světě) rostou u nás obří spalovny, produkující dioxiny – podaří-li se tyto velkolepé plány, staneme se jedovatým šrotištěm Evropy.

A to poslední, o co premiérovi antikorupční vlády jde, je odborná způsobilost vést daný rezort. Už se s tím ani cynicky netají, a co je horší, média se nad tím vůbec nepodivují: „Nový šéf životního prostředí musí být vybrán tak, aby to napomohlo upevnění Nečasovy rozkolísané pozice ve straně“ (LN 29.12.09). A tak se novým zeleným ministrem nestane mezinárodně uznávaný odborník a politik, někdo, kdo dané oblasti rozumí a požívá přirozený respekt (Bedřich Moldan), ani někdo, kdo i při jasné afinitě k ODS má s oborem aspoň dlouholeté zkušenosti (Rut Bízková). Premiér, pochvaluje si Petr Kolář v novinách, „musel nového ministra vybírat bez ohledu na jeho odbornost, ale s ohledem na rozložení sil ve straně.“ Ne, to není citát z Rudého práva z časů, kdy platila vedoucí úloha strany, ne, tím stranicky vázaným premiérem není bolševik Štrougal, to je citát z LN 4.1. 2011. A tím „demokratickým“ premiérem, jemuž je ministerstvo namísto služby veřejnosti jen prostředkem k vnitrostranickým hrátkám, je Petr Nečas. Kam jsme se to dostali? Inu – do Blbé hry.

ZÁKONY JEN PRO BLBÉ
Důsledkem pak je, že nejvlivnější noviny, časopisy a elektronická média – nejen ta centrální, ale bohužel i ta alternativní, jejichž odrazem jsou sociální sítě - se zhusta chovají jako mediální ochranka korupčníků. Poskytují jim automaticky a zdarma mediální servis už tím, že je znovu a znovu v nejdražších reklamních časech zvou ke „komentování“ vlastních politických (zlo)činů. Když už se nedají jejich praktiky ututlat, alespoň je bagatelizují klasickou metodou každé blbé hry, jíž popsal už Josef Švejk: Říkáte XY? Buďto někoho okradl, nebo sám byl okradenej, v každém případě to nebude řádnej člověk. Padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina. Nenechme se mýlit „odvahou“ neohrožených reportérů z MfD, kteří od března t.r. po troškách dávkovali nechutné informace o policejních praktikách malého českého Bonaparta z Věcí veřejných: i tato neohroženost je totiž součástí Blbé hry. Titíž reportéři, a tatáž média dobře vědí, že postaví-li publiku před oči skandály nešikovných „véčkařů“ (kteří si v minulých měsících takříkajíc sami denně nabíhali na nůž nechtěné publicity, ale kteří – jestliže korumpovali, pak korumpovali výhradné své a ze svého, nikoli cizí a ze státního), na další, lépe ukryté skandály velkých stran včetně jejich černého financování nebude tolik vidět. Jen v naší Blbé hře se tak neuvěřitelné stává skutkem: člen výběrové komise na ředitele největšího národního parku v zemi, který spravuje lesy a pozemky v mnohamiliardové hodnotě, nejprve vyřadí všechny uchazeče, nesplňující elementární profesní předpoklady (přírodovědné či lesnické vzdělání, praxe v oboru) a pak se do této funkce nechá jmenovat sám, ač sám nesplňuje jediný z těchto předpokladů a měl by tedy sebe vyřadit jako prvního. Rozhodčí v poslední minutě zápasu odhodí píšťalku a kopne sám vítěznou penaltu…

A sotva se náš novopečený protagonista Blbé hry ve funkci ohřeje, selže na celé čáře hned v prvých dnech jako „krizový manažer“: vyhází z parku přírodovědce, postaví proti sobě Akademii věd a všechny relevantní přírodovědné instituce v zemi, odmítne zpupně evropský diplom Rady Evropy, jenž by ho zavazoval k šetrnému chování k přírodě (stane se tak poprvé v dějinách udělování tohoto prestižního ocenění) a zahájí v místech s nejvyšším možným stupněm ochrany ve státě chemickou válku proti „mandelince bramborové roku 2011“, lýkožroutu smrkovému. I když ví, že chemické jedy zabíjejí „zlého“ brouka stejně spolehlivě jako desítky „hodných“ živočichů, na jejichž ochranu byl Národní park zřízen. On si však myslí, že účelem národních parků je svatá válka s kůrovcem. Z kůrovce, který do jádra Národního parku patří stejným právem jako jeho přirození nepřátelé, totiž nekouká žádný byznys: nejezdí na lanovce ani na sjezdovkách, nenavštěvuje aqua-. či jiné parky, s nimiž si současný ředitel Národní park tragicky plete, pouze žere lýko nemocných stromů, aby uvolnil místo těm zdravým. A tak náš Král Ubu vědomě a cynicky, takříkajíc v přímém přenosu a za potlesku většiny médií i politiků, poruší zákon (potlesk médií za porušení zákona, to je další degenerativní stádium v dějinách české korupce). A ještě se tím drze chlubí: ač nemá vyřízeny příslušné výjimky ze zákona (od posudků EIA až po povinný posudek Natury na ochranu volně žijících živočichů), vpustí do nejpřísněji chráněných zón v blízkosti mezinárodně chráněných slatí těžkou mechanizaci a zahájí s těmito těžkooděnci křížovou výpravu proti přírodě. Toto stádium už není jen absolutním zkorumpováním pojmu korupce, to už je přímá výzva ke korupci – tedy výzva k závažnému trestnému činu. A k pohrdání zákony, které přece v Blbé hře dodržují jen blbí.

Prof. PhDr. Vladimír Just
(Psáno pro Revui Prostor č.90/91, 2011)