Nezačerněný večer na Provázku

NEZAČERNĚNÝ VEČER NA PROVÁZKU ANEB VIVAT VERDIS!

Renomovaná německá teoretička Erika Fischer-Lichte liší divadlo od ostatních umění mj. tím, že zatímco umění produkuje díla, divadlo vytváří události: není dáno ani jevištěm, ani hledištěm, ale tím, co probíhá mezi nimi. Hodnotit umělecky jednotlivé složky nemá smysl, pokud nehodnotíme intenzitu (synergii) tohoto vzájemného vztahu. Z tohoto vysoce teoretického úhlu pohledu bylo pro mne praktickou událostí roku „benefiční divadelní představení“ Příliš velká cena aneb Jak šla pohádka do háje brněnského amatérského uskupení Verdis (pro méně zasvěcené: není to operní fanklub skladatele Verdiho, ale „Veroničí divadelní soubor“, a pro ještě méně zasvěcené: Veronika je brněnské ekologické a přírodovědné sdružení). Inscenaci podle vlastního scénáře s podobně profesně potrefenými lidmi secvičil přírodovědec Mojmír Vlašín (sám hraje i roli bulvárního novináře Vypery). Vše se odehrálo o prvním březnovém pátku v divadle Husa na provázku. Tématem je u tohoto uskupení zpravidla aktuální ekologická kauza, a hraje se formou čteného, jen občas, „fakultativně“, gesticky, mimicky i pohybově demonstrovaného divadla: „Veškeré role se čtou přímo z papíru. Pokud nějaký herec se celou roli naučí nazpaměť, a může to prokázat, je vyloučen“ (z Desatera Verdisu). Tentokrát se vše, přísně „časosběrně“, točí okolo letitého skandálu s brněnským Automotodromem (ve hře Motocyklodrom), a pořádání Velké ceny MotoGP Brno. Konkrétně kolem jejího mamutího zadlužení, jež díky jistým mocným šibalům na krajské i celostátní úrovni (jednou z postav je krajský hejtman Michal Žvejk :-)) i díky nezveřejněným, začerněným stránkám jejího podivného auditu hradí občané z vlastních kapes. Milým ozvláštněním hry byla lokace kauzy (i Motocyklodromu) do romantické lesní scenérie Mrštíkovy Pohádky máje (nejúspěšnějším číslem večera byly „začerněné“ erotické dialogy Ríši a Helenky nad plastikovým kýblem jako lesní studánkou).
Akce Verdisu mívají ovšem kromě přísně neherecké inscenované části i svůj improvizovaný, profesionálně suverénně zvládnutý performativní dovětek: dražbu absurdních předmětů. Čím je věc zbytečnější, kýčovitější a hovadnější (sám jsem vydražil úžasné budovatelské CD), tím lépe. Smyslem je nejenom bohulibý veřejný účel výtěžku (tentokrát se údajně blížil dvaceti tisícům), ale hlavně nádherná performance na hranici happeningu a „eventu“, v níž mizí hranice mezi životem a uměním (Fischer-Lichte by bledla závistí). Radost z večera, velkolepě až k půlnoci zakončeného (opět z vlastních zdrojů Veroniky! ) skvělou cimbálovou muzikou, mi jako Pražákovi kazil povzdech: „Kde jste byli, brněnští mistři kritického pera, od Marečka, Soukupové, Stehlíkové až po Víta Závodského? Kde jsi byl, kritický všudybude J. P. Kříži? Kde jste byli, vážení porotci „neradokových“ a jiných kritických cen?“


(Psáno pro LN, původní, nekrácená verze)