Nedávno se mě v jednom periodiku ptali, kde mám krajinu svého srdce, své lásky. Láska je snad poslední věcí na tomto skrz naskrz zbillboardelizovaném světě, o níž nelze spekulovat v kategoriích „výhodné – nevýhodné“, „náklady – výnosy“. Láska je z definice nelogická. Tak jako je nelogická – odejmeme-li z ní právě lásku - sama podstata vánoční i velikonoční radostné zvěsti (tvůrci Evangelií by za početí z panny i zmrtvýchvstání syna dostali dnes nejspíš od sisyfovců bludný balvan: vědo-technické inženýrské myšlení totiž nikdy nedokáže změřit a zvážit míru soucitu, tíhu oběti a váhu lásky).
Blíží se výročí události, jež není pro nás zrovna typická: pražské povstání v květnu 1945. O nás Češích se totiž říká, že neradi povstáváme, neradi rebelujeme. (A když už, tak radši anekdotou nebo divadlem). A nejméně rádi rebelujeme násilnou akcí, se zbraní v ruce.