ZPRÁVA O JEDNOM SABATU aneb KTERAK VÁCHALA DUCH PEKEL V PRÁŠILECH OŽIL

Šumavské Prášily a Josef Váchal mají mnoho společného. Obec byla oblíbeným místem pobytů umělce a jeho družky Anny Mackové, Váchal tiskl svá díla na zdejším kvalitním ručním papíře, Prášilům a stařičké papírně u říčky Stupné věnoval řadu svých opusů: mj. zde vymyslel, vysázel a vytiskl svou surreálně fantaskní báseň v próze, faustiádu Očarovaná Šumava čili Myslivec Weitfällernský, 1929, holdem místu je i grafický cyklus Prášilská papírna, 1931). Těžce nesl, když papírna spřátelené rodiny Eggertů v r. 1933 od základu vyhořela. Naštěstí se Váchal nedožil toho, že zdejší uniformovaní vrahové, kteří tu strážili hranice před vlastním obyvatelstvem, vyhodili do povětří ještě v sedmdesátých letech 20.století chrám z barokní věží, který zde LP 1803 dal postavit Josef Schwarzenberg (kostel Sv. Prokopa přežil Napoleona, Metternicha, Franze Josefa, Masaryka, Háchu, Beneše, Gottwalda i Novotného, nepřežil však Husáka a jeho prášilské ostrostřelce, mezi nimi i jednoho dosud žijícího polistopadového starostu).

SPASTE DUŠI PŘED KÝČEM
Druhé Váchalovo štěstí bylo, že se nedožil vztyčení svého pomníku na místní návsi, jenž je nechtěnou parodií jeho díla. Nejenže se tu hněvivý mystik, obdařený socrealisticky zušlechtěnými rysy, vyjímá málem jako jeho úhlavní nepřítel Zdeněk Nejedlý, ale do roviny karikatury posunuje pomník už pouhé „trpasličí“ měřítko v podživotní velikosti, tvář na výtvarně bezradném podstavci, jež sahá vzrostlému člověku někam k pupíku. A při sněhových přívalech vykukuje zpoza závěje dost možná jen mistrova hlava a zoufale volá na kolemjdoucí své němé S.O.S. – spaste duši před kýčem!

Pomník lze akceptovat, jestliže se smíříme s tím, že z trávy tu před námi neroste Váchal, ale pýchavka: ostatně opodál leží v trávě další výtvarné skvosty, připomínající tentokrát ne trpasličí, ale obří bobky. Jakkoli je tento způsob ctění mistrovy památky absurdní, svou stylově vytříbenou hovadností koresponduje s další prášilskou nádherou - se zaručeně pravou „keltskou“ vesnicí. Tuto důmyslnou opičárnu tu někteří místní radní s dojemným vkusem politruků, narychlo přeškolených na politruky neviditelné ruky trhu, nechali zbudovat o kus dál při výjezdu z obce, a hrdě k tomuto pseudohistorickému kýči navigují turisty jako k dalšímu pomníku své hlouposti.

BYSTY VYSLYŠENÉ VOLÁNÍ
Volání bysty i „bobků“ po vysvobození z kýče vyslyšeli letos účastníci váchalovského kulturního minifestivalu Kontrolní den prášilské papírny (uspořádala společnost Vlídné vidiny a společnost Zázemí, plánující zde Váchalovu stezku divočinou). V noci ze soboty 29. na neděli 30.května oblékli účastníci Váchalův pomník do bílého trička s citáty z jeho díla (do rána tričko zmizelo) a nad bobky vztyčili mezi stromy transparent: ZDE JAKO PRVNÍ VYKONAL SVOU POTŘEBU VÝZNAMNÝ PŘÍRODOZPYTEC JOSEF VÁCHAL. Co se dělo potom, překonalo všechna očekávání i těch nejzkušenějších mystiků mezi váchalovci: čekali leccos, ale že se za úplňku uprostřed hluboké šumavské noci a tichého liduprázdného okolí zjeví ze tmy policejní zásahové vozidlo a začne účastníky perlustrovat, to nečekal nikdo. Jen Váchalova bysta i s oblečeným podstavcem se na okamžik spokojeně pootočila, a úsměv Zdeňka Nejedlého na vteřinu vystřídal záblesk ďábelského úsměšku šumavského ďábla Samiela. Bohužel jsem ten úsměv nestačil vyfotit.

TEĎ VŠICHNI PŮJDETE!
Kýč umí být i agresivní: to když se jeho funkcionáři neštítí udávání. A tak v Prášilech noční happening skončil – a vlastně i pokračoval - příjezdem policie, přičemž udavači, kteří policii přivolali, stali se nedílnou součástí programu. Nejúspěšnější „performerkou“ byla elegantní a suverénní Velká Sestra, jež se představila jako Macháčková (údajně byla z rodiny místního bosse. snoubenka prominentního synka): to ona přivolala policejní zásah proti účastníkům happeningu, přičemž bylo zjevné, že toto slovo slyší poprvé v životě. Bylo krátce po sečtení volebních výsledků a slečna prohlásila na adresu přítomných, mezi nimiž bylo mj. několik docentů a univerzitních profesorů: „Ještě že jsme vyhráli volby, teď všichni půjdete!“

A druhý den, kdy znovu volala na účastníky happeningu policii, dodala: „Jste komando horší než Greenpeace!“ Zřejmě patří k tomu typu lidí, jimž se na prášilsku v posledním půlstoletí tolik dařilo, kteří když aspoň jednou denně někoho neudají, nemají klidné spaní. Zato místní policisté – jakož i někteří probuzení místní mladíci, kteří se radovali, že se v ospalé obci konečně něco děje, a připojili se k performanci– chovali se k účastníkům akce nanejvýš slušně a korektně.

ZA ROK ZNOVU V PRÁŠILECH
Naštěstí tu kromě reziduí „estébácké“ a „péesácké“ minulosti najdeme i řadu věcí, z nichž by se Váchal jistě zaradoval. V „jeho“ Prášilech se našli lidé, dokonce Eggertovi vzdálení potomci, kteří hodlají někdejší slavnou papírnu obnovit a učinit z ní významné místo duchovního setkávání spřízněných Šumavy-milovných i Váchalo-milovných duší. Právě oni, konkrétně architekt Ivan Adam a známá choreografka, taneční pedagožka a t.č. i zdejší „farmářka“ Eva Blažíčková celý letošní Kontrolní den zorganizovali, připravili kulturní program (meditace, mystika chuti, prodejní výstava triček s citáty z díla Josefa Váchala, taneční vystoupení Konzervatoře Duncan Centra na téma Tanec Gaie-Země aj.). Z použitých Váchalových citátů – vzhledem k vývoji člověčenstva obecně, najmě pak u nás – mi na celém tom sabatu chybělo jen jedno dvojverší „Svět se řítí / Do ďáblovy řiti“.

Nevím sice, co vrtkavý osud v bizarní společenské scenérii tohoto koutu Šumavy uchystá účastníkům příště, ale už teď se těším na další ročník!

(Psáno pro kulturní čtrnáctideník A2, rozšířená verze)