Když Petr Havlík nedávno v LN srovnával volby české a slovenské, jeden z podstatných rozdílů viděl i v tom, že „kandidující strany měly otevřený prostor v médiích. Peníze u nich nerozhodly tak zásadně o průzkumech veřejného mínění, a tím pádem o prostoru v médiích, jako u nás.“

Žijeme v divné době, žijeme v divné zemi. Zatímco třeba ve Spojených státech by kandidát, na něhož před volbami praskne, že skoro deset let tajil před manželkou nemanželské dítě i poměr, a jehož strana, jíž řídí a financuje policejní agentura a zřizuje si svévolně na ulicích svou domobranu (!), by po takové porci skandálů propadl na celé čáře, u nás se žádná johngate nekoná. Naopak – všechny tyto veřejně známé věci byly a jsou pro kandidáta dokonce tou nejlepší reklamou! Proč? Inu i proto, že tentýž kandidát byl neohroženým reportérem nejpopulárnější komerční televize v zemi, reportérem, tepajícím patnáct let nešvary padni komu padni (ve skutečnosti, která ovšem širší veřejnost tolik nezajímá, musel tu televizi opustit pro podezření ze střetu zájmů a odvážné, ostře sledované reportáže za něj pilně točili Stanislav Motl, Josef Klíma a další, zatímco jejich šéf si jen za potlesku milionového auditoria stejně pilně chodil pro ceny).

Na druhé straně si ovšem na Ameriku hrajeme – alespoň v nejsledovanější televizi, tentokrát, veřejnoprávní. Tamní podobně neohrožený a podobně populární moderátor – také už má mimochodem doma slušnou sbírku cen – si zase léta hraje na americký respektive anglosaský model vyhrocené bipolarity dvou nesmiřitelných kandidátů (ačkoli tu standardně máme 5 - 6 parlamentních stran), Jakoby tu odjakživa vládly převážně jen dvě partaje, jakoby – až na výjimky - jiné, než ty, jimž dělá veřejnoprávní médium zdarma píár, pro něho neexistovaly, pořádá celoročně a za potlesku novinářů – a před volbami tato jeho horečnatá posedlost býčími zápasy vždy vrcholí – jakési ponuré inscenace, zvané „souboje titánů“. Celé týmy image-makerů a mediálních dermatologů pracují týdny na tom, jak svého kandidáta co nejlépe pro veřejnost přiodít neprůstřelnou zbrojí do finálního souboje dvou politických godzil, jejichž jediným mandátem nejsou žádné primárky jako v USA, ale stranicky objednané průzkumy veřejného mínění. Novináři – například v MfD a jinde - pak ty souboje už obmyslně popisují rovnou jako regulérní divadelní inscenace. To, co v USA probíhá zpravidla až v závěrečné fázi prezidentské kampaně – z hlediska tamních demokratických zvyklostí, opakuji, oprávněně - u nás Václav Moravec pořádá až na výjimky v podstatě celoročně (a pokračuje v tomto dokonale profesionálním servilním servisu vrcholným politikům i po volbách).

Jenže před letošními parlamentními volbami to už opravdu přehnal. V době, kdy je pokud vím v médiích (nota bene veřejnoprávních) stranická politická kampaň už zákonně zakázána, dovolí poslední večer, doslova pár hodin před otevřením uren, pouze dvěma protěžovaným kandidátům lákat dosud nerozhodnuté zákazníky, aby volili jejich firmu. Dovolí jednomu z nich (de facto vítězi a budoucímu premiérovi) říci: „Chcete-li volit proti mému kandidátovi, nevolte jiné, menší pravicové strany, volte nás!“ To je ovšem zralé na žalobu nebo demisi. Proč totéž nesměl říci k nerozhodnutým ovečkám v předvečer voleb třeba šéf jiné firmy Cyril Svoboda? Nebo Ondřej Liška? Inu jenom proto, že dvě televizí protěžované agentury, nikoli jen pro výzkum, ale i pro tvorbu veřejného mínění, z nichž nota bene jedna pracuje pro aritmetického vítěze voleb (!) – tako rozdaly karty. A rozdávaly je už dlouhé týdny dávno před volbami, v tzv. Speciálech, kdy ČT uplatnila, aniž by, jak slibovala, zohlednila 2% statistickou chybu, v krajích zcela absurdní princip 5% hranice (která platí celostátně, nikoli ovšem v jednotlivých krajích – tam jednou stačí 4%, v jiném nestačí ani 9%!).

Tím se staly tyto Moravcovy Speciály pro některé subjekty principem de facto vyřazovacím – nikdo nikdy většinového voliče nepřesvědčí, aby šel volit stranu, u níž nemá jistotu, že se dostane do parlamentu, a tak zatne zuby a volí menší (ale jisté) zlo. Volí však de facto nikoli podle programů, ale podle – často pochybných – průzkumů. Zopakujme si: volič nevolí podle programů, ale podle průzkumů. Průzkumy už neslouží jako analýza, ale jako vodítko volby a vstupenka do Moravcovy předvolební propagační mašinérie. Začarovaný, do sebe zacyklený kruh českého mediálního Kocourkova se tím krásně uzavírá. Volíme většinově ty, kdo jsou nejčastěji v televizi popř. na billboardech (princip reklamy pracích prášků), a v televizi jsou nejčastěji ti, které podle jimi objednaných průzkumů – a podle výše peněz, nasypaných do reklamy – nakonec budeme volit. Není to dokonalé? A v daném zkorumpovaném systému – dokud nebudeme mít opravdu nezávislá média veřejné služby, razantně odřízlá od vrcholné politiky - vlastně i jedině možné? Vždyť ten, kdo má takto předzjednanou většinu ve sněmovně, má moc skrze stranicky složené rady potom čtyři roky rozhodovat o bytí či nebytí veřejnoprávních médií, to jejich šéfové dobře vědí, a podle toho se na svých vratkých seslích preventivně chovají. A strana, která podle Inventury demokracie jako jediná důsledně trvala a trvá na odpolitizování mediálních rad, patří k předem odepsaným a do sněmovny se vůbec nedostane. Médium, na nějž všichni přispíváme, není ovšem, parafrázujeme-li slova geniálního českého divadelníka, televize veřejné služby, ale televize veřejné posluhy. A tím usměvavým (osobně mě velmi sympatickým) veřejným posluhou není nikdo jiný, než Václav Moravec.

(Psáno pro Divadelní noviny, rozšířená verze)