Slovo k televizi: O MENTÁLNÍM MILICIONÁŘSTVÍ
Čím déle sleduji česká veřejnoprávní média, tím intenzivnější mám pocit, že právě onu „veřejnoprávnost“ chápe zejména naše televize jen na papíře: aby se vlk veřejnoprávnosti nažral a koza sledovanosti (podbízivosti, konformity směrem „nahoru“ i „dolu“) zůstala celá. Kontroverzní, kritická a politická témata, jaká zdobí média veřejné služby v Německu či Británii, se už delší čas Kavčím horám obloukem vyhýbají. Je sice záslužné, že ČT každý rok připomene jak zpravodajsky, tak dokumenty červnové výročí lidické tragédie (a jistě budou plným právem následovat Ležáky). Jenže minimum odvahy, nutné k připomenutí jiné masové vraždy, kterou nemají na svědomí německé, nýbrž české samopaly, u současného vedení hledáme marně. Připomeňme tedy, když už toto smutné výročí ČT opět ostudně ignorovala, že v noci z 18. na 19. června 1945 u Přerova na tzv. Švédských šancích popravila bez soudu četa samopalníků pod velením československých důstojníků bezmála tři stovky německy mluvících civilistů, z toho 73 dětí (včetně nemluvňat) a 120 žen (včetně jejich matek). Bylo to v katastru obce Horní Moštěnice. Česká televize už před lety na můj popud o tragédii natočila dokument (Masakr na Švédských šancích, režie Jana Hádková). Letos ani ťuk: událost, která není v televizi, jakoby se nestala. Dokumentů o podobných masakrech – jak je nedávno reflektoval např. Bambuškův divadelní projekt Perzekuce.cz - by mělo být samozřejmě víc. Zdravá bude tato společnost a její média teprve tehdy, až bude těch snímků stejně, jako jich existuje – opět plným právem - o Lidicích. To by ovšem někdo v ČT musel projevit minimální odvahu či alespoň ochotu do těchto témat vůbec sáhnout. Odvahu aspoň takovou, jakou projevila skupina mladých lidí, kteří si 16. června před kamerami Událostí na ČT 1 zopakovali tzv. „pochod smrti“ německých civilních vyhnanců z Brna do Pohořelic. Tentokrát jim velelo jen jejich svědomí, před více než šedesáti lety tomu všemu velela StB pod vedením masového vraha, kapitána Bedřicha Pokorného. – Druhý příklad: je hezké, že ČT 2 v červnu na druhém programu uvedla sérii pozoruhodných, cenami prestižních festivalů ověnčených snímků hongkongského režiséra Kar-Wai Wonga (Šťastni spolu; Stvořeni pro lásku; 2046). Dokonce jako doprovodnou akci uvedla i netradičně, protože nekomerčně pojaté „filmy o..“ těchto filmech (žádná u nás běžná reklama o „veselých příhodách z natáčení“, o tom, jaká jsme s Hřebejkem, Duškem či Svěrákem „báječná parta“). Jenže co je to všechno platné, jestliže dokument o natáčení klíčového filmu Štastni spolu uvede ČT 2 pod názvem Buenos Aires Zero Degrese v úterý 12. 6. krátce po jedenácté hodině večerní, zatímco vlastní film, tedy to, na co by měl dokument diváky nalákat především (cena za režii v Cannes, 1997), nasadí na Kavčích horách takřka „sabotážně“ v nesledovatelných časech (od 00.5 do 1.40)? Věčná škoda? Veřejnoprávní zločin? Ne – něco mnohem horšího – lidská blbost. Drsný, místy „godardovsky“ minimalistický a syrový snímek o vzájemné přitažlivosti dvou osob stejného pohlaví byl obrazově hravou, sugestivní definicí lásky jako nepřekonatelného pouta a nesnesitelného, byť svým způsobem krásného a dojemného okovu. I druhý Wongův snímek (Stvořeni pro lásku, volné pokračování 2046) je jedním z nejnádhernějších, nejvzrušivějších a přitom nejcudnějších vyprávění o erotickém vztahu dvou lidí, tentokrát opačného pohlaví, jaké kdy divákům poskytla světová kinematografie. Film se dočkal tentokrát sice o něco vlídnějšího zacházení (běžel od čtvrt na jedenáct do půlnoci), ale opět nechápu, proč tak zásadní snímky neběží zásadně v prime-timu, tj. od osmi. Jakoby stále v ČT pracovaly proti sobě dvě party: jedna se poctivě snaží o veřejnoprávnost, nakupuje, dabuje a iniciuje náročné projekty, a druhá parta ideových brusičů Karhanů (nazvěme je pracovně lambertovskými mentálními milicionáři) jim bohulibé dílo kazí. Když neodradí mladé tvůrce odmítáním či cenzurováním jejich děl, ničí alespoň dílo druhých tím, že je sune buď k odpoledním nebo půlnočním či ranním hodinám. - A do třetice: je záslužné, že ČT nakoupila devítidílný dokumentární kanadský cyklus Události, které změnily svět. (Pátý díl o skupině Baader-Meinhofová předestřel něco, co snad z našich dokumentaristů umí jen Kristýna Vlachová: vhled do způsobu myšlení komunistického totalitáře a doživotního mentálního teroristy, který – podobně, jako když se jistý Hermann Göring při Norimberském procesu znovu nadchl nad snímky o Luftwaffe – s dojetím vzpomínal na své soudruhy=vrahy a na zlaté časy Rudých brigád; kromě toho film znovu otevřel v podstatě neřešitelnou otázku nejen pro Helmuta Schmidta: zda – jakkoli jen takticky – teroru ustupovat nebo čelit násilí násilím). Jenže co je to všechno platné, když formátem srovnatelné snímky doma nevznikají, a vzniknou-li, jsou jim házeny klacky pod nohy? Výsledkem jsou pak bezkonfliktní, idylické a pomníkoidní paskvily, jakým byly Třinácté komnaty Martina Štěpánka (ani slovo o škodách, které v rekordně krátkém čase napáchal na české kultuře, pouze dodatečná výroba fiktivní disidentské minulosti protekčního, nedostudovaného herce ND) a Jana Vyčítala (stupidnější, totálně reflexeprostý reklamní snímek by snad nenatočila ani Eva a Vašek).
Vladimír Just