Vážení páni senátoři, vážení hosté!

(Řeč, přednesená za mé nepřítomnosti ve zkrácené podobě v Senátu PČR 24.5.07)

Rád bych, abyste se střízlivě zamysleli nad některými fakty a porovnali je s mediálními mýty. Např. nad tím, že náš bezkonkurenčně nejpopulárnější brouk za celých patnáct let, co kraluje v médiích, úspěšně napadl necelá 4% rozlohy lesů NP Šumava, zatímco v médiích je mu věnována 100% pozornost. Dokonce taková, že v obecném povědomí splývá problém kůrovec s problémem Národního parku. Jako by jediným smyslem národních parků byl boj s broukem.

Porovnali jste si rychlost, s jakou se letos zpracovávaly polomy po orkánu Kyrill např. v jihočeských v hospodářských lesích – s rychlostí, s jakou na polomy vyrukovali v národním parku? V parku to zvládají mnohem rychleji – a přece se pořád dokola mluví (a svolávají se semináře) pouze a jedině o šumavském parku! V médiích je problém Šumavy často prezentován jako problém rozvážných lesních hospodářů se zuřivými ekologisty. Jaká je skutečnost? Na jedné straně vidíme lobujícího zástupce dřevařské firmy ze sdružení Šumava 21, diletantské názory některých politiků o tom, že snad bezzásahové zóny v NP by se měly zakládat dle směru větru z Bavorska nebo nad Šumavou vybudovat protikůrovcový poklop, a v serioznější části tohoto spektra nalézáme poctivý český lesnický způsob myšlení, jež vidí na Šumavě spíše jen kubíky ohrožené dřevní hmoty a nerozlišuje mezi statutem a smyslem hospodářského lesa a statutem a smyslem národního parku. Proti tomu stojí názor mezinárodních arbitrů přes Národní parky (IUCN), váha relevantních přírodovědných akademických ústavů, jejich ředitelů i vědeckých rad, nejposledněji pak fundovaný názor 18 přírodovědců nezpochybnitelné pověsti k orkánu Kyrill, který jasně konstatoval, že „ponechání území bez asanace vede ke vzniku přirozenějšího lesa. Výsledky vědeckých studií ukázaly, že lokality narušené vichřicí, ponechané samovolnému vývoji, se mění směrem k přirozenému ekosystému úspěšněji než lokality asanované tradičním lesnickým přístupem.“ (doufám, že bude celé stanovisko na semináři přečteno).

A koneckonců je tu i zkušenost nejen bavorských, ale i polských, slovinských, rakouských a ostatních standardních evropských parků, kde si nikde nedovolí rozdrobit celistvé jádro bezzásahové ochrany přírody na 135 bezmocných ostrůvků, aby se mohlo rubat okolo. Park bez celistvé bezzásahové zóny, kde dáme bezvýhradně šanci přírodě, přestává být národním parkem, a to kdekoli na světě. Je-li kde jaký neodpovědný experiment, pak je to tato bezprecedentní 135 násobná mezinárodní ostuda, za níž nese odpovědnost exministr František Benda. Další ostudou našeho NP je to, že dovolí turistovi z Březníku ukázat zdálky hrůzu uschlého horního patra lesa, aniž mu umožní jako naši sousedé radost z toho, co se pod ochranou tohoto patra zrodilo pod ním. Abych parafrázoval klasika, to už je víc než zločin, to už je hloupost. Všichni, kdo pod nejrůznějšími záminkami už osmnáct let pěšímu turistovi znemožňují na Modrém sloupu vstup do bavorského jádra starší z obou sousedních rezervací, a tím i do možné budoucnosti parku našeho, nepřímo podporují účelové mýty o sousedech a tím náramně hoví choutkám různých lobbyistů.

Navzdory shora zmíněným faktům tedy znovu kůrovec opanoval veřejnou debatu (už už se zdálo, že jej z vedoucí pozice vytěsní tetřev hlušec). Opět se zamlčuje, že u německých i polských sousedů, v Harzu jako v polských Tatrách, (v každém regulérním národním parku) je kůrovec porodníkem a ne hrobníkem nového lesa. Zamlčuje se, že vichřice řádila na Šumavě nejvíc tam, kde předtím člověk kácením narušil porostní stěny. Že vichřice nám dala v nižších polohách báječnou šanci neobnovovat smrkové plantáže a vrátit složení lesa ke smíšeným porostům. Že ve vyšších polohách, jež přednostně holili až po poslední vytěžený rezonanční smrk, nic jiného než horský smrk stejně neporoste a příroda ho pomocí kalamit obnoví i bez nás a zadarmo. A navzdory faktům se znovu pokládá zavádějící otázka: kácet či nekácet? Ta by měla v NP znít: odvážet či neodvážet? Shodnou-li se přírodovědci i lesovědci na něčem, pak na tom, že největším zločinem na chráněných územích je odvoz dřevní hmoty z ekosystému. Tak proč teď chtějí za každou cenu vyvézt zpracované dříví z lesa, dokonce z nejcennějších zón? Výzkumy jasně ukazují, že část dřeva po těžbě by měla být povinně ponechána k zetlení všude, natož v chráněných územích! Jinak si nemá cenu hrát na národní park, protože jediným rozdílem oproti lesní plantáži bude, že nás tam nepustí. Přitom v případě Šumavy je nutno nahlédnout problém zblízka vlastním okem. Příklady? V okolí Černé, Studené a Medvědí hory, Polomu, Plesné či Trojmezné orkán vyvracel jednotlivé roztroušeně stromy tu i onde, ale plošně zasáhl jen tam, kde se v porostu vrtal člověk.To potvrdil i oficiální monitoring Správy parku.

Nad „kultovním“ Pramenem Vltavy je takřka holo – vichřice si jen „ukrojila“ další zákusek po předchozím kácení. Oloupaná část Pramenů stojí dole takřka netknutě, o suché stromy Kyrill zájem nemá. Netknuté je i „uschlé“ Bavorsko. U nás až zázračně netknutá zůstala Medvědí hora (Židovský les), kde naředěný porost vznikal po desetiletí přirozenou obnovou a je čítankovým příkladem stability ekosystému, když jej necháme sto let na pokoji. Závěr? Kyrill jako by byl podplacen celosvětovým spiknutím ekologistů a přírodovědců, jinak to není možné. Potvrdil totiž většinu obav i varování ekologů.

Doc.PhDr. Vladimír Just (člen o.s. Obrana životního prostředí, pověřený monitoringem Šumavy)