V záplavě rychlokvašených „havlofilů“ – často lidí, kteří Havlovi a „pravdoláskařům“ ještě včera nemohli přijít na jméno a sestavovali jejich paranoidní seznamy, lidí, kteří už několik desetiletí svou činností i způsobem myšlení popírají vše, čím Václav Havel byl – se mi ani nechce nosit další sovy do těchto Athén (které ovšem dnes připomínají spíše Abdéry, česky Kocourkov). Proto mi dovolte jen dvě krátké osobní vzpomínky, svázané s mou Alma Mater, tedy s pražskou Filosofickou fakultou.

Vzpomínka č. 1, listopad 1968. Strašlivá kocovina, pomalé procitání z euforie „pražského jara“. Namísto toho, abych se věnoval psaní diplomky o V+W, zúčastňuji se na fakultě tzv. okupační stávky, a v jejím rámci nekonečné série besed se spisovateli, herci, politiky, novináři a protagonisty „obrodného procesu“ (o sedmnáct let později se mu bude říkat „pěrestrojka“). V nabité aule sedí u mikrofonu jeden z mých tehdejších idolů, mladý blonďák v černém roláku a se zlatým řetězem na prsou, a mluví překvapivě klidným, hlubokým, soustředěným hlasem. Znám nazpaměť jeho dadaistické průpovídky – tenkrát se ještě neříkalo hlášky - ze Zahradní slavnosti, na potkání jsme se jimi s kamarády zdravili (Ahoj, tak jak je? – Ale, kdoví, kde má čmelák žahadlo, tomu nejsou kalhoty nikdy krátké. – Mýlíš se, ani klekánice nechodí do lesa bez obojku! Nebo jsi někdy viděl, že by kolínští husaři nosili semenec na půdu sami? – Blbost, žabinec bez brčka neusmažíš!“). Ale po pravdě řečeno, ten mladý muž mě tehdy jednak fascinoval, jednak zklamal. Fascinoval tím, jak neburácel, ale nahlas kriticky a věcně myslel, a zklamal tím, že nás vůbec nenabádal k nějaké podpoře „obrodného procesu“, spojeného s Dubčekovou či Smrkovského politikou. Vrátil se tehdy z cesty po USA, a byl skrz naskrz načichlý svobodomyslností tamního studentstva, říkal – tvořte vlastní samosprávné, paralelní struktury, hajte si své akademické svobody, chovejte se jako svobodní občané, pište, diskutujte, dělejte happeningy, zakládejte časopisy, kluby, divadla, svou paralelní polis, a nesnažte se proboha pronikat do partajních struktur, jsou to jen struktury establishmentu, nesnažte se je podporovat a přizpůsobovat se jim. To je jejich svět, budujte si svůj. Tenkrát to pro mne bylo málo revoluční, s vražednou naivitou jsem si revoltu spojoval s protagonisty pražského jara („Jsme s vámi, buďte s námi“), dnes vím, že nás vlastně nabádal k tvorbě toho, čemu se říká občanská společnost.

Vzpomínka č. 2, prosinec 2010. Opět Filosofická fakulta, katedra teatrologie, nabitá velká posluchárna v posledním patře. Pořádáme celý podzimní semestr cyklus besed se současnými dramatiky (a dramatičkami), uvedu vždy hosta, kladu „zahřívací“ otázky, pak už se ptají studenti, a host – ač má vyměřeny pouhé dvě třičtvrtě hodiny – hovoří dvě, tři, někdy i více hodin. Jako určité logické vyvrcholení cyklu – a „předvánoční dárek“ pro studenty – po Milanu Uhdem, Davidu Drábkovi, Arnoštu Goldflamovi, Daniele Fischerové etc. plánujeme coby posledního hosta Václava Havla. Má přijít v pátek 17.prosince – tehdy ještě netuším, že můj host má před sebou už jen rok života. Do poslední chvíle není jisté, zda mu zdravotní stav přijít dovolí, má krátce po dokončení svého prvního a jediného filmu, a nemoc, která je zbabělá, a útočí vždy ze zálohy, si na něj počíhala právě těsně po velkém vypětí z této pro něj tak vzrušující a dobrodružné práce. Přesto ten malý velký muž, bojující s tolika chorobami najednou, na akademickou půdu nakonec dorazí, a málem se do přeplněné a nedýchatelné místnosti ani nedostane. Usedne na židli a nechá si zcela neakademicky přinést pivo. A pak z něj jakákoli nemoc spadne, pustí se do vypravování o Kolářovi, Radokovi, Holanovi, odpovídá pohotově a vtipně na mnohdy zapeklité otázky zdaleka nejen k divadlu, vypravuje o své budoucí hře o grotesknosti stáří, kterou zatím nosí jen v hlavě, totiž o Sanatoriu. Ale především jsem opět svědkem téhož zázraku, jako před dvaačtyřiceti lety, totiž kritického myšlení nahlas. A tentokrát můj host nahlas myslí především na téma čapkovské „kritiky slov“, či chcete-li, promiskuity jazyka. Netají se odporem ke způsobu, jak mluví politici i celebrity v médiích (např. jak donekonečna skloňují „tuto zemi“„tuto chvíli“ atd.). Netuší, že uplyne rok, a nad jeho rakví budou svrchu zmínění rychlokvašení havlofilové opět slavnostně skloňovat „tuto zemi“, „tuto chvíli“ a další květnaté fráze, jimiž tolik pohrdal. Kýč, včetně toho verbálního, má tu neblahou vlastnost, že nakonec dostihne i největší nepřátele – většinou po jejich smrti. Potkalo to kdysi Havlíčka, pak Masaryka, a nejnověji i Václava Havla. Tři největší kritické duchy, jež zrodila jinak idylická česká kultura a politika. Přejme mu čisté, nejčistší nebe – nebe bez frází.

(Psáno pro internetový univerzitní časopis i-Fórum a Reflex, rozšířená verze)