Zdánlivě má celá grantová „kauza“ racionální jádro: nerovné podmínky soutěže, zvýhodnění konkurence. Odtud i žaloba u Evropského soudu. Argumentace zní: jsou-li v jednom městě dva pekaři a nabízejí rohlíky, nelze jednoho zvýhodnit dotacemi a druhému nedat nic.

Tato fascinace rohlíkem učarovala Petru Kratochvílovi: ten má zajisté právo zásobovat média nesmysly, zvláště, když si to zaplatí inzerátem. Horší je, když rohlík jako umělecké kritérium přijme nejvyšší pražský radní pro kulturu (nikoli pro pekařství) Milan Richter. Ten totiž, na rozdíl od ukřivděného divadelního pekaře, nemůže přehlížet maličkost: divadlo nejsou rohlíky. Uměleckou (vědeckou) hodnotu neurčuje trh. Pro udělování dotací na pečení rohlíků netřeba grantových či jiných komisí, pro kulturu (vědu) žel ano: podpora projektů z veřejných zdrojů v civilizovaných zemích proto zasahuje - tam, kam nedosáhne trh.

Dotovat díla s masovou odezvou znamená v době vysokorychlostní komunikace vynalézat český trakař: jde o popření samotného smyslu grantů. (Ničím jiným návrh na výši dotací dle počtu prodaných vstupenek není: nárok na největší dotace by měl mít podle trakaře a´la Richter Karel Gott – a ne třeba Panochovo kvarteto, Policajti 5 – a ne nový film Jana Švankmajera). Ale i kdybychom připustili toto rohlíkové myšlení a pominuli, že v názoru na srozumitelné „umění pro lid“ se „pravicový“ Richterův či Kratochvílův postoj shoduje s názory takového N. S. Chruščova, jeho neudržitelnost lze prokázat i v rovině pekařské metafory.

V jedné ulici je supermarket, jehož billboardy svítí po městě a reklamy září z magazínů - a zastrčené pekařství, kde je možné si k voňavému, teplému domácímu rohlíku dát i nekelímkové kafe. V tom prvním je anonymní, 4x „alternovaná“ obsluha v zaměnitelných firemních kostýmech, v tom druhém neopakovatelný strejc s čilou vnučkou: oba jsou kdykoli ochotni vyprávět vám o rodinném tajemství výroby domácího pečiva ze speciální, na kameni mleté mouky či o obřadu vaření kávy v džezvě. Jelikož máme osvícené radní, usilující o zachování kulturní rozmanitosti, nikoli zaměnitelné uniformity města, ti dotacemi zvýhodní rukodělnou pekárnu s nadstandardními službami a ne nadnárodní korporaci. To, zda je to spravedlivé, ponechávám na čtenáři.
Potíž je ale v tom, že uměleckou hodnotu díla nemohou posuzovat sebeosvícenější radní. Vždy jde o soud subjektivní.

Lze se však nadít, že 13 subjektů = odborníků vynese verdikt 13 x objektivnější a fundovanější, než posoudí-li umění politici: z těch stejně politickou odpovědnost při finálním schvalování návrhu nikdo nesejme. Na pražském magistrátu však usoudili, že šest odborníků v grantové komisi je až moc a že si zde – na rozdíl od filmové grantové komise a podobných grémií zbytku světa - podrží většinu. To je první systémová vada.

Druhou je pokoutní, neveřejné rozdělování veřejných peněz tzv. „spolupořadatelstvím“, jež marně maskuje jejich příjemce Kratochvíl jako „běžnou koprodukci“. Takže v čem je skandál? Proběhlo regulérní grantové řízení před zraky veřejnosti, v jarním kole zbyl i čas na externí expertízy. O každém ze 700 projektů se hlasovalo dle magistrátem schválených kritérií pro přidělování grantů. Odborníci v komisi byli vždy ochotni tato kritéria vylepšovat, včetně zdůvodnění výjimek z diskutovaného pravidla de minimis: znají např. rozdíl mezi formálně obchodním, ve skutečnosti však ryze nekomerčním charakterem Divadla komedie (Semaforu, Archy atd.) a soukromými scénami bez vyšších uměleckých ambicí.

To, že neúspěšní kandidáti veřejné soutěže zpochybňují její regulérnost je běžné. Neběžný, ba skandální je jen krok radního Richtera pozastavit veškerá grantová řízení na příští rok: přitom cca 90% žádostí je nikoli z podnikatelské, nýbrž z nekomerční sféry. Ta má být trestána za to, že jeden ze 700 žadatelů, u něhož ješitnost převážila nad soudností, neuspěl ve veřejné soutěži. Už tímto nekompetentním, likvidačním krokem pan radní dokázal, že na svou funkci nestačí, a měl se věnovat řízení jiného než kulturního rezortu: třeba pekárnám.