My, dříve narození, máme při podobných příležitostech, jakou byl široce medializovaný projev Václava Klause na vrcholném mezinárodním fóru OSN o změnách klimatu, jednu nespornou výhodu: jsme z totality zvyklí stydět se za své prezidenty. Ten pocit jsem posledních cca 15 let takřka už neznal a skoro na něj zapomněl. Teď se mi tedy vrátil, a to s plnou parádou.

Ale také s jakousi až milou důvěrností či sentimentem nad dávnými časy svých „malin nezralých“.Trénován tímto zdravým, protože kritickým pocitem studu za své představitele zhruba po dobu třiceti let, jsem jaksi více otrlý. A nejsem pak už tolik šokován, jak bych patrně normálně byl, když vidím reprezentanta své země se takto veřejně ztrapňovat. Klaus se domnívá, že bojuje s „módou globálního oteplování“, ve skutečnosti však bojuje jen se svou nevědomostí: shodující se odborné poznatky ne dvou či pěti, ne deseti či padesáti, ale tisíců přírodovědců a klimatologů celého světa o změnách klimatu a o větším či menším podílu lidské činnosti na nich, totiž může mít za dobovou módu pouze blázen nebo ignorant. Nechci se dopustit urážky hlavy státu, takže nechám na čtenáři, kterou zvolí variantu: třetí možnost nevidím, ale rád se nechám poučit.

Jedno však vím: za zvláště slabomyslný považuji v této souvislosti argument Klausových apologetů, kteří ve faktu, že on, v daném oboru laik, stojí sám proti zbytku (vědeckého) světa, vidí nový důvod k jeho tatíčkovskému svatořečení, něco jako důkaz jeho odvahy a „masarykovské“ neústupnosti. Stejně odvážný a neústupný mohu být s dovolením i já či kterýkoli čtenář, když budeme pseudoodborným jazykem hlásat – a trvat si na tom, citujíce jednoho či dva autory sci-fi – že země je placatá a slunce se točí kolem ní. A budeme se dožadovat rovnoprávného zastoupení obou názorových táborů, neboť demokracie je přece diskuse. I v tomto případě budeme ovšem stát proti zbytku světa, možná vzbudíme pozornost svého okolí, ale budeme-li mít smůlu a nebudeme zrovna prezidenty, nebudou nás jako neškodné blázny na žádná vrcholná fóra zvát. A to ani tehdy ne, když se svůj blábol naučíme odříkávat vzorně, učebnicově anglicky. Budeme pak moci svůj privátní traktát hlásat tak maximálně v britském Hyde-parku – česky pak jedině v protější hospodě.

P.S. Na celé věci mě zaráží jedna rétorická figura, hodná Havlových absurdních her. Titíž lidé, kteří jindy, je-li řeč o národních parcích, potírají názor, že „příroda si pomůže sama“ jako škodlivý omyl zvrhlých ekologistů a nepřátel svobody, titíž lidé, kteří hlásají, že přírodu v Národním parku Šumava je nutno řídit motorovou pilou, jinak nás všechny sežere kůrovec, najednou – je-li řeč o „globálních změnách klimatu“ - , říkají: nechme to na přírodě. Neporoučejme větru dešti, příroda si s tím vším sama a bez nás poradí. Je to absurdní? Jen potud, pokud neobjevíme společného jmenovatele obou zdánlivě protichůdných postojů: je jím pojetí světa a smyslu lidského bytí jako zisku. Mantra zní: náklady a výnosy.

Necháme-li v nejvzácnějších lesích republiky probíhat nerušené přírodní procesy (což je smyslem národních parků na celém světě), přijdeme o zisk z prodeje dřeva. Než to, tak raději vytáhneme slogan: příroda si sama nepomůže! (Musíme ji tedy pomoci motorovou pilou). Zohledníme-li nezpochybnitelné poznatky vědců a podle principu předběžné opatrnosti omezíme spotřebu, vypouštění skleníkových plynů a přejdeme-li na šetrnější technologie a obnovitelné zdroje, přijdeme zase o zisk, tentokrát z bezohledného drancování přírody (tu po nás uklidí někdo jiný a ne za naše peníze).

A tehdy najednou je nám i nenáviděná „ekologie“ dobrá: tož vytáhneme transparent s nápisem: příroda si pomůže sama. Pevně věřím, že se blíží doba, kdy většina občanů si podobné mediální bulíky na nos už věšet nenechá. A nepřipustí, aby nás ve světě reprezentovali kašpaři, byť své nechtěné šprýmy přednášeli perfektní učebnicovou angličtinou.