Když jsem četl „profilový rozhovor“ s Petrem Kratochvílem (Já odcházím, Pátek LN 17.2.), a následně i jeho „ohlasy“ (Pátek, LN 2.3.), jimiž redaktorka „vyváženě“ téma doplnila, nevěřil jsem vlastním očím. U tak inteligentní redaktorky, jakou Veronika Bednářová bezesporu je, bych předpokládal aspoň minimální přípravu na rozhovor s člověkem, který jí tak nepokrytě věší bulíky na nos. A každým svým slovem si skrze ni narcistně buduje vlastní obraz zhrzeného a malými českými poměry ubitého génia vizuálního divadla (jak vznešeně on i okouzlená redaktorka nazývají černé divadlo: přitom jde a v jeho podání vždycky šlo jen o prachsprostou turistickou atrakci, jíž Kratochvíl se svým myšlenkovým trustem nevynalezl, nýbrž se jí vyučil u jiných, a prodal cizí vynález zploštělé dál, poté, co pochopil, že bude tahle pouťová atrakce srozumitelná na Tchaj-wanu, v Kataru či kdekoli jinde). Žasl jsem, když jsem si u Bednářové přečetl, že muzikály, jež kromě černého divadla občas Kratochvíl produkoval, rozhodně patřily k české špičce. Nedělám si u českých muzikálech žádné iluze, ale byl-li by jejich špičkou třeba velekýč o Boženě Němcové, pak by to s nimi bylo opravdu zlé. Žasl jsem podruhé, když jsem se dozvěděl, jak se celá Ypsilonka třásla strachy, že když Mistr nepodepíše Antichartu, zničí divadlo, odnesem to všichni!. Přesto Mistr hrdě odolal obrovskému tlaku, a jako jediný z Ypsilonky nepodepsal. (Žasl jsem proto, že si pamatuji, že v té době byl Mistr jen třetiřadým kandrdasem, na jehož podpisu nikomu nezáleželo – záleželo na něm snad ještě méně, než na podpisu mém, ale já nemám tu drzost svůj „nepodpis“ teď dodatečně vydávat za hrdinství). Žasl jsem potřetí, když jsem se v Kratochvílových narcistních obmyslech, jež okouzlená novinářka nechává bez komentáře, ocitl jak Pilát v Krédu i já – notabene ve větě o jakémsi „kamarádíčkování¨(Bylo by mi odporné říct: „Pane Just, přijeďte do Jevan na vínečko!). Mně je to odporné i jen číst, natož takové pozvání od p.Kratochvíla slyšet. Vím totiž, že p.Kratochvíl měl odjakživa jinší kamarády – celá (ne)slavná tzv. „dotace na vstupenku“, vynález Milana Richtera, spočívající v tom, že kdo nejvíc vydělá, dostane největší podporu, byla nepokrytě konstruována tak, aby právě p. Kratochvíl, který měl díky turistům největší výdělky. dostal z komerčních subjektů z veřejných zdrojů nejvíc (dělalo to tehdy bratru 5 a půl milionu). Souhlasím s p. Kratochvílem v jediném – systém, v němž jeden za v podstatě tutéž komerci bere desítky milionů a druhý nic (srovnání Jezerka x Fidlovačka, ale z druhé strany i Fidlovačka x Vinohrady)‚ byl systém nespravedlivý: jenže problém nebyl ve statutu, jak tvrdí Kratochvíl, ale v kvalitě. Nedokáže-li rozlišit své s.r.óčko od formálně stejně vedeného s.r.o. Divadla Komedie, pak je asi další debata zbytečná.

A už vůbec není pravda, a tím se dostávám k meritu jeho fabulací, že p. Kratochvíl dostal za celou dobu jednou jedinkrát hubený grantík na zmíněnou Němcovou (jak neznalému čtenáři i novinářce namlouvá). Když jsem tehdy působil v grantových komisích, podivoval jsem se nad čilými šibaly, kteří obcházeli grantový systém – tedy veřejnou soutěž – a dostávali, právě díky „kamarádíčkování“ (ať už s primátorem či jinými kmotry) peníze bokem, formou tzv. „partnerství“ či „spolupoařadatelství“. To nepodléhalo veřejné kontrole. Na tuto neprůhlednou formu, jíž byl příjemcem – a jejíž omezení, když už jsme neměli sílu ji odstranit, jsme tehdy v grantové komisi považovali za velký úspěch - si p. Kratochvíl nevzpomíná? A není určitě náhodou, že teprve poté, co tento neprůhledný zdroj počal vysychat, a nevyšla pak ani zmíněná dotace na vstupenku, vystupňoval svůj statečný boj za očistu systému.

Žít z planetární blbosti (vytvářet kýč, obklopit se kýčem, být kýčem) jistě není žádný zločin, ale ani hrdinství. A tak na rozdíl od opuštěné Veroniky Bednářové si po odchodu broadwayského producenta (?), který tu nebohé české divadelníky nechává všanc zločinnému systému, nepřipadám vůbec jako sirotek.
----------------------
Tuto polemiku, ač k ní redaktorka Bednářová čtenáře přímo vyzývala, po pětidenním váhání redakce Pátku LN odmítla tisknout. Proto ji publikuji zde a v dnešních DN. vj